Když jsem se doslechla o vzniku internetových stránek s prapodivnou adresou www.narodni-bolsevik.org a české politické skupiny hlásící se k ideologii se stejným názvem, nemohla jsem se zbavit pocitu jakéhosi déjà vu. Stačilo se ovšem na zmíněné stránky prokliknout, abych se uklidnila. Ne, svět se nezbláznil. To jen v Levných knihách zase prodávají Limonova.

„Co asi se mnou bude? Možná narazím na skupinu ozbrojených extrémistů, stejných odpadlíků jako jsem já sám, a zahynu při únosu letadla nebo bankovní loupeži. Nebo na ně také nenarazím a někam odjedu, k Palestincům, k plukovníkovi Kaddáfímu do Libye, nebo ještě někam jinam“ –  není těžké představit si jistý typ vzpurných lidí, nespokojených (ať už kvůli reálním politickým či sociálním podmínkám nebo vlastní znuděnosti) a toužících po radikální činnosti, jimž spisovatel takovými výroky mluví z duše. Je zvláštní, jak značný sebenaplňující potenciál měla tato slova napsaná Eduardem Limonovem v polovině sedmdesátých let v jeho nejznámějším románu To jsem já, Edáček. Autor a jeho literární alter ego sice nakonec netrefili ani k Palestincům, ani ke Kaddáfimu, nýbrž „někam jinam“, ovšem determinace, která je a jejich stoupence zavedla až k heslům nacionálního bolševismu, do poetiky výše zmíněného prohlášení zapadá.

Píchat ruské básníky nepovažuju za příliš zajímavé
Eduard Savenko se narodil v roce 1943 v Dniprodzeržynsku, v rodině důstojníka NKVD. Už jako náctiletý kluk našel zálibu jednak v avantgardní literatuře, jednak v násilném chuligánství (jak mnohokrát zdůrazňoval ve veřejných vystoupeních, tyto dvě fascinace utvářejí jeho životní postoj dodnes). Jelikož jeho rodná oblast v této době zřejmě nebyla pro mladého umělce příliš inspirujícím prostředím, v šedesátých letech se rozhodl přemístit do Moskvy – zároveň také zaměnil své „nudné ukrajinské příjmení“ za pseudonym Limonov. V roce 1974 dostal povolení výjezdu ze SSSR, a tak během necelých dvaceti let vystřídal několik zemí (Izrael, USA, Francie), nespočet povolání (mimo jiné kameník, číšník, korektor v ruských emigrantských časopisech) a také několik politických prostředí (od amerických trockistů ze Socialist Workers Party až k francouzskému krajně pravicovému tisku).

V roce 1976 vydal svůj první román To jsem já, Edáček, který byl posléze přeložen do francouzštiny a roku 1980 vydán ve Francii pod titulem Ruský básník preferuje velké černochy. Román obsahující mnohé autobiografické prvky se stal opravdovou literární událostí a byl záhy přeložen do více než dvaceti jazyků. Komerční i umělecký úspěch doprovázela atmosféra skandálu: příběh ruského básníka v emigraci v New Yorku má sice mnohé rysy typické emigrantské literatury, je při tom ovšem okořeněn velmi ostrou, až pornograficky vyznívající erotikou s homosexuálními motivy.

Po tak povedeném startu skoro nezbývalo Limonovovi než pokračovat v literární dráze – během následujících deseti let napsal několik románů a hojně publikoval ve francouzských i ruských literárních časopisech. Zároveň se právě v této době začal silně ztotožňovat s ruským nacionalismem a radikálním stalinismem (tvrdě odsuzoval např. perestrojku i politickou činnost Gorbačova a Jelcina). Není jasné, jestli bylo právě ono náhlé „politické uvědomění“ tím, co Limonova přimělo naplnit touhy svého románového hrdiny: stačí říct, že náš „Edáček“ prošel jako dobrovolník rozmanitými vojenskými konflikty začátku devadesátých let – válkou v Bosně (kde bojoval po boku srbského velitele a válečného zločince Radovana Karadžiće) začínaje a konflikty v Moldavsku a Abcházii konče (na otázku, zda v té době někoho zabil, si Limonov zvykl odpovídat: „Doufám!“). Mezitím obnovil své sovětské občanství a zapojil se do činnosti Liberálně demokratické strany Ruska, tehdy čerstvě založené Vladimirem Žirinovským. Konflikty mezi Limonovem a Žirinovským však brzy znemožnily spolupráci – roku 1994 se Limonov rozhodl ze Žirinovského strany odejít a přispět ruské politické scéně vlastním vynálezem, jímž se stala bizarní ideologie nazvaná nacionální bolševismus.

Vždyť jsem hoch ke všemu odhodlaný a vynasnažím se lidem něco dát
Za zakladatele Národně bolševické strany jsou považovány vedle Limonova dvě jiné výrazné osobnosti – filozof a politolog Alexandr Dugin a legendární postava ruského hudebního undergroundu, jeden z prvních propagátorů hnutí punk Jegor Letov. Jestliže Letov přispěl k vývoji strany spíše samotným charismatem frontmana kultovní kapely Graždanskaja oborona, Dugin se pro NBS stal po Eduardu Limonovovi druhým hlavním ideologem. Tento filozof hlásící se k mladší generaci intelektuálů proslul svou imperiální koncepci věčného konfliktů dvou civilizaci: Pevniny neboli Eurazie (kterou tvoří Rusko s východní Evropou, arabské země, Indie, Čína, Japonsko) a Moře zastoupeného USA a západní Evropou (konflikt mezi těmito civilizacemi Dugin ztotožňuje s bojem sil Dobra proti silám Zla, a tak vylučuje jakoukoli možnost smíru mezi oběma prvky).

I když koncem devadesátých let Dugin ze strany odešel a národními bolševiky je nenáviděn a považován za zrádce, jeho myšlení zůstalo důležitým referenčním bodem pro národně bolševickou ideologii a jeho rádoby filozofické dílko Metafyzika národního bolševismu je dodnes považováno ze jednu ze základních ideologických příruček pro „nacboly“ (a to i přestože samotní aktivisté přiznávají, že Duginově metafyzice příliš nerozumí – viz diskuzní fórum na jejich českých stránkách). Právě Dugin formuloval myšlenku charakteristickou pro nacionální bolševismus: syntézu na první pohled protikladných ideologií, kterou založil na tvrzení o údajně přirozené jednotě myšlenkových proudů uznávajících „centrální roli objektivity“ (v tomto konkrétním případě nacismu a komunismu). Výsledkem tohoto předpokladu je dlouhatánská řada postav, na jejichž myšlení se nacionální bolševici odvolávají (mezi kterými nechybějí Herákleitos, Platon, Hegel, Bakunin, Ivan Hrozný, Stalin, Marx, Lenin, Strasser, Evola…), a svérázný subkulturní ráz národně bolševického hnutí, který dokáže při prvním setkání znejistit jak nácka či stalinistu, tak anarchistu nebo apolitického punkáče.

Na politické rovině se NBS zakládá na odporu vůči liberalismu, demokracii a kapitalismu, které chce nahradit hierarchickou a spravedlivou společností založenou na „duchovní chrabrosti“. Usiluje o vytvoření impéria, které bude zahrnovat území mezi Vladivostokem a Gibraltarem (jehož vzniku by podle Programu NBS předcházelo nahrazení federálního zřízení v Rusku národním státem, připojení bývalých republik SSSR a seskupení eurazijských národů kolem Rusů). V otázce hospodářství navrhuje kapitalistickou ekonomiku nahradit „ruským socialismem“ opřeným o „progresivní znárodnění“ a  „hospodářskou diktaturu“ v přechodném období. Bojuje proti ruské oligarchii a byrokracii, které – stejně jako kriminálníky – plánuje „vojenskými metodami“ fyzicky zlikvidovat poté, co z jejich řad vyselektuje „nejhodnotnější prvky“. Zároveň se nacionální bolševici staví proti jakékoli cenzuře a chtějí směřovat k neomezené svobodě projevu a umělecké činnosti (v programu strany najdeme poetickou větu: „kultura by měla růst jako divoký strom“). Chtějí legalizovat polygamii a polyandrii a naopak přísně stíhat „deviace, jako pedofilie, zoofilie a nekrofilie“.

Po politickém rozchodu z Duginem a dvou letech strávených Limonovem ve vazbě (v roce 2001 byl zatčen a obviněn z  pokusu o ilegální nákup zbraní – spekuluje se, že plánoval vyvolat partyzánskou válku v severním Kazachstánu) NBS lehce pozměnila svou politickou linii. Prioritou se stal boj proti Putinovi (v němž Limonovovi nevadilo hledat spojence i v jinak opovrhovaném prostředí liberálů a nejbohatších podnikatelů). V roce 2004 NBS provedla řadu spektakulárních přímých akcí, ve kterých se jí podařilo obsadit sídla dvou ministerstev a prezidentskou kancelář (několik účastníků těchto akcí bylo obviněno z pokusu o převzetí moci). V roce 2005 byla NBS zakázána, což o dva roky později potvrdil Nejvyšší soud. I přes zákaz se však organizace rozhodla pokračovat ve svých aktivitách.

Současně se národní bolševici aktivně účastní činnosti protiputinovské koalice Jiné Rusko. V Rusku NBS počítá cca 15 000 členů.

Jsem fašista, aristokrat, nahodilá shoda, jedna z mnoha milionů aminokyselin – vzácné zvíře
Když otevřeme stránky českých nazbolů, těžko se zbavíme pocitu podobného bolesti hlavy. Už na uvítanou se na nás dívají chmurné obličeje Limonova, Žižky a Komenského doplněné logem portálu a symboly áčka v kroužku (sic!) mezi srpem s kladivem a českým lvem. Ovšem až na patrnou fascinaci husitským hnutím (což je pochopitelné – těžko, aby kluci a holky z NBS ČS oslavovali cizí národní mýty, když mohou sáhnout po místních) a občasné navazování na české vlastenecké tradice se obraz české organizace národních bolševiků vlastně neliší od estetiky její starší ruské sestry. I čeští nacbolové používají limonovci zavedenou vlajku vzorovanou na vlajce nacistického Německa (místo hákového kříže se na ní vyskytuje stalinovský emblém srpu a kladiva). I oni rádi přivolávají ideu panslavismu, zároveň se mírně odvolávají na punk (i když jedním s krátkodobějších cílů nacionálních bolševiků je vytvoření vlastní silné subkultury) a zdůrazňují svou nezařaditelnost v rámci tradičně uznávaných politických měřítek. Konečně je při prohlížení internetových stránek českých nacbolů velice patrná silná fascinace osobou Eduarda Limonova a ruskou NBS vůbec – která místy způsobuje dokonce dojem, že se nedíváme na stránky politické (byť sebebizarnější) skupiny, nýbrž spíš jakéhosi svérázného fanklubu.

Z článků publikovaných na stránkách se toho o vlastních názorech českých národních bolševiků moc nedozvíme. Většina textů jsou překlady dokumentů ruské NBS, velmi početnou skupinu tvoří také články převzaté z jiných, nejrozmanitějších českých webů (včetně A-kontra, ačkoli se redakce proti přebírání materiálů ohradila).

O něco více se možná dozvíme z příspěvků na diskusním fóru. Takže: záměrem NBS ČS je „sjednotit socialisty, komunisty, anarchisty, vlastence a environmentalisty“ v boji „proti systému a za lepší svět“. Nacionalismus je podle nich „stejnou součásti revolučního boje pracujících jako internacionalismus“ a vlastenectví je především „životní styl“. Zároveň se čeští nacbolové distancují od nacistického hnutí a na námitky ohledně výrazných podobností mezi jejich symbolikou a dávnou propagandou NSDAP reagují, jako by se jednalo o zcela vymyšlený problém. Zjevný je naopak jistý citový vztah k ideologii stalinismu (v tom se čeští nacbolové velmi podobají svým ruským kolegům, k jejichž oblíbeným heslům patří mimo jiné hesla typu „Stalin, Berija, gulag“).

I když se jedná o krátkodobě působící a zřejmě nepříliš početnou skupinu, už na první pohled překvapí bohatství grafických materiálů zpřístupněných na stránkách. I ty jsou ovšem v drtivé většině přejaty od ruské NBS. Na estetické rovině se mnohdy velice podobají propagandistickému plakátu z nacistického Německa a stalinského Sovětského svazu. Nepříliš sofistikovaná grafika je mnohdy doplněna o nezcela stereotypní (a nezcela politické) hesla, jako „Smrt znamená nové narození“, „Ať říkají cokoli. Pamatuj, jsi dravec“, „Tak jen pojďme dělat lásku“ (trochu političtější, a přece až úžasně abstraktní je: „Che přijde za tebou!“). Ovšem nechybí i propagandistické evergreeny, jako „V jednotě je naše síla“ či „NBS! Národ! Pořádek!“. Zoufalce ujišťuje NBS větou, za niž by se jistě nestyděli ani Vesmírní lidé: „Že vás nikdo nemá rád? Nebuďte smutní! NBS vás miluje!“. Zajímavou dominantou národně bolševického „umění“ jsou nezkrotnost (na jedné z grafik se toto slovo vyskytlo dokonce z překlepem) a sex v dosti machistické podobě (v tomto ohledu jsou zajímavé i publikované „umělecké fotografie bojovníků a bojovnic“, které byly prezentované v Rusku v roce 1995 v rámci výstavy Extremismus a erotika pořádané Limonovem).

Kousky látky
V povídce Řeka Moskva Limonov popisuje rozhovor národních bolševiků s párem důchodců, které znepokojila podoba vlajek NBS. Na otázku starce, zda vědí, co tyto prapory připomínají, Limonov odpovídá: „Ano, všechny vlajky jsou si podobné. Jsou to kousky látky pomalované různými barvami.“ A právě tato věta se dá považovat za hlavní motto jak českých, tak i ruských limonovců.

Důležitý není účel činnosti, ideologie, analýza současné skutečnosti či dějin. Cílem se stává samotná aktivita – jakési l'art pour l 'art – jedno pod jakými prapory vedený boj. Může se nám hnusit spojení emblémů dvou nejvražednějších ideologií v historii, ovšem zdá se, že pro nacboly tyto symboly nejsou nijak zvlášť zatížené. Jsou jen kontroverzní obrazovou přílohou pro činnost, jejíž podoba je definovatelná spíše v uměleckých než politických měřítcích. Národní bolševismus nepřestává působit jako výmysl znuděného umělce, nesoucí sebou jen pramálo věcného obsahu.

Ovšem právě příklad národních bolševiků poukazuje na to, že nacionalismus a stalinismus, i když zpracované do zcela nového politického layoutu, působí pořád stejně odporně.

Inu, všechny vlajky jsou si podobné.

Nejsi nic, strana je vše! Vedle jiné ideologické literatury najdeme na stránkách národních bolševiků ke stažení i „polní manuál“. Není ani tak zajímavý jako návod pro „všechny druhy boje“, spíše by mohl mít název „Členem autoritářské politické sekty snadno a rychle“. Několik ukázek pro ilustraci: „Naším bohem je Československo, naším kostelem je strana. Rozhodnutím strany nesmíš odporovat. Věř ve stranu a nepochybuj o jejím vítězství (…) strana má absolutní přednost před individuálními zájmy jakéhokoliv svého člena (…) strana je naší rodinou. Vztahy uvnitř strany s ‚přáteli ve zbrani‘ mají bezpodmínečně přednost před vztahy mimo stranu (…) ve straně zanikají termíny ‚chce se mi‘ a ‚nechce se mi‘. Zůstává pouze termín ‚já musím‘ (…) jsme kolektiv nových hrdinů (…) cílem strany je strana sama (…) když si nevíš v tom či onom rady, obrať se na svou ideologii – ideologii národního bolševismu, v níž nalezneš odpovědi na všechny své otázky. Je-li to nutné, požádej o radu funkcionáře strany.“

Fátima Weinerová