Tento článek přispěje k tématu ultrapravice v ČR, konkrétně pak ke zmapování mládežnické organizace, která působí po boku kdysi parlamentní strany jednoho velmi ambiciózního doktora filozofie. Řeč je o Republikánské mládeži (RM).

Vše pro Vůdce

Do zmiňované organizace jsem vstoupil v červnu 1998, těsně po parlamentních volbách, které SPR-RSČ prohrálo a strana přišla o lukrativní posty v parlamentu. Tenkrát se mi zalíbila silácká rétorika doktora Sládka a „jeho“ mládeže. Nabízel přímá, jasná, jednoduchá, a tím pádem demagogická řešení. Za všechno zlo podle něj mohli cikáni, přistěhovalci z východu, levičáci (jejichž rétoriku šikovně narouboval na klasická témata krajní pravice), feťáci a zkorumpovaná vládní garnitura, placená německými revanšisty ze Sudet.

Tohle všechno jsou věci, které jsou notoricky známé každému, kdo Sládkovu politiku a vystupování sledoval. Málokdo ale viděl, jak funguje strana a její mládežnická odnož uvnitř. Nikdo „cizí“ do ní neměl nárok nahlédnout – připomínala tak trochu tajemný hrad v Karpatech.

Mnoho skutečností o vnitřních praktikách strany vyšlo najevo po vydání knihy Republikáni –šokující odhalení od Andrey Cerqueirové (bývalá asistentka ex-poslankyně Vlasty Hrůzové), o mládeži tam však téměř žádná zmínka nepadla. Andrea (poloviční Brazilka) odešla ze strany především na protest proti rasistické a xenofobní rétorice mnohých členů vedení, nedemokratickým praktikám a finančním skandálům předsedy SPR-RSČ v době, kdy RM jako taková oficiálně neexistovala. Stranické praktiky Andrea dokázala rozkrýt opravdu dobře – s odstupem času se divím, že ještě žije…(1)

Po letních prázdninách 98 jsem byl na krátké poradě spolu s ostatními členy seznámen s předsedou Sládkem. V té době organizace teprve vznikala a připravoval se její celostátní sjezd, který proběhl téměř utajeně 24. října 98 v Praze, za účasti zhruba 600 delegátů a zástupců SPR-RSČ. Na sjezdu bylo slavnostně zvoleno vedení a odsouhlasen program, který se navlas podobal programu strany. Do čela byl zvolen Martin Zbela (předseda), Tomáš Kebza a Pavel Procházka (místopředsedové), Jiří Toman (tajemník), Jiří Štěpánek (pokladník), Revizní a Smírčí komise, které měly řešit vnitřní problémy. Nakonec byl zvolen Sládek čestným předsedou, načež měl asi hodinový projev, ve kterém chválil svou disciplinovanou drobotinu. Následoval ho Zbela, který z papírku plaše odříkal svoji vizi organizace, a po něm Kebza, se svým ostře nacionalistickým a antisemitským projevem. Právě Kebza mě tenkrát překvapil tím, jak umí řečnit tak, aby zaujal. Jeho řeč byla strhující a sklidil ještě větší potlesk než Sládek.

Po pohlavárech následovalo několik krátkých projevů od řadových členů, včetně mého. Mluvil jsem tenkrát vcelku nepoliticky – spíše jsem se zamýšlel nad civilizací řítící se nezadržitelně do záhuby, o loutkách, které se sebou nechávají tak snadno manipulovat (i když tenkrát mi vůbec nepřišlo, že jsem jednou z nich…) a o nezpochybnitelných vůdcích a vzorech, které nekriticky napodobujeme. Dodnes se divím, že mi tento projev prošel vnitřní stranickou cenzurou a dovolili mi jej přečíst. Díky projevu si mě všimnul i Sládek, po sjezdu mi ho osobně pochválil.

Začínáme!

28. října 98 se RM poprvé oficiálně objevuje na demonstraci spolu se SPR-RSČ na Václavském náměstí. Od prosince se začíná pravidelně scházet Ústřední rada, která přijímá veškerá rozhodnutí o aktivitách organizace. 6. února ´99 začíná z rozhodnutí ÚR-RM petice pod názvem „STOP DROGÁM“, jež žádá tresty smrti pro dealery drog (včetně marihuany) a uzavření všech klubů, kde je podezření na konzumaci drog. Pod tuto petici bylo shromážděno kolem 15 000 podpisů. 30. 3. ´99 začíná společná petiční akce SPR-RSČ a RM na podporu Svazové republiky Jugoslávie. Objevují se (doposud nepotvrzené) spekulace o tom, že několik členů strany i mládeže odjíždí podpořit Miloševiče a účastní se akcí jugoslávské armády. 8. května ´99 vstupuje RM do Euronat Jeunesse (Evropská nacionální mládež). Euronat je dodnes působící skupina krajně nacionalistických a populistických stran Evropy, vedená francouzskou Front Nationale J.M. Le Pena.

Na konci letních prázdnin 99 jsem se zúčastnil porady a „sportovního odpoledne“ na statku nedaleko Brna, kam byli pozváni vybraní členové RM a několik jihomoravských funkcionářů strany. Celý program řídil Sládek osobně, a to ve vojenském stylu. Podle jeho řízných povelů jsme běhali, cvičili, házeli kameny na cíl a stříleli ze vzduchovek. (2) Při diskusích u večerního táboráku se ukázala vcelku jasná politická profilace jednoho z tehdejších zastupitelů města Brna, který nám pouštěl nahrávky své oblíbené kapely Juden Mord. Pavla Procházku (zapřísáhlého neonacistu) to vcelku inspirovalo, dlouho do noci hajloval nad ohněm a řval: Smrt Židům!

Přijede Le Pen!

8. října ´99 byl všem členům RM rozeslán dokument, který je zval na setkání s francouzským nacionalistou Jean Marie Le Penem, který přiletěl 14. října do Prahy a následující den měl velký mítink v brněnské hale Rondo. V pozvánce bylo mimo jiné: „Uvítám vaši spoluúčast na organizování pořadatelské služby, které není nikdy dost. Není totiž vyloučeno, že se levicoví anarchisté či jiná zfetovaná individua budou pokoušet celou návštěvu J. M. Le Pena v ČR narušit. Proto je vaší povinností chránit bezpečnost předsedů FN a SPR-RSČ, jakožto i všech aktérů a účastníků vzácné zahraniční návštěvy. S pozdravem vlasti zdar! Martin Zbela“.

Poslední masovější akce SPR-RSČ a RM tak proběhla v půli října ´99 v Rondu. Byla to už ale jenom agónie umírajícího zvířete, které kolem sebe kope v poslední křeči. Stranu už nemohli zachránit ani neonacisté z Národní aliance (ve svých fetiš-uniformách), ani rváči z Národního odporu, kteří dělali pořadatelskou službu.

Umírání

Na konci roku ´99 se strana potácí v dluzích. Volební preference se začaly blížit úrovni statistické chyby a čím dál víc se hledá někdo, na koho by se dala hodit vina. Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy se skupinka vzbouřenců-funkcionářů i řadových členů pokouší Sládka svrhnout a pokračovat dál bez něj. Mnoho lidí si až příliš pozdě uvědomilo, že to byla právě Sládkova rétorika, co poslalo stranu ke dnu. Puč nevyšel a vzbouřenci v čele s Janem Kopalem (pozdějším neonacistickým führerem) zakládají Vlasteneckou republikánskou Stranu (VRS), následováni bývalým tajemníkem Janem Vikem, který zakládá svou vlastní stranu „Republikáni“. VRS se později sloučila s Národním odporem a Národní aliancí, ale to už je trochu jiná pohádka, v anarchistických tiskovinách té doby (rok 2001) mnohokrát popsaná…

V této době odcházím také já. Sládkova mocenská manipulace a neprůhledné financování mne znechutilo, ale k odchodu jsem se donutil až poté, co se moje názory začínají diametrálně rozcházet se stranickým programem. Moje poslední setkání se Sládkem proběhlo už za trochu jiné atmosféry. Na podzim 2001 jsme v malé skupince napadli jeho mítink a rozpleskli mu o obličej a nový kabát pár vajec.

Pohádka nekončí

Poměrně chytrý nápad, jak vyřešit napjatou situaci ve straně (dluhy zhruba za 20 milionů Kč, příspěvek za volby ´98 zablokován Finančním úřadem kvůli Sládkovým daňovým podvodům, útěk pučistů…), byl založit si stranu novou, s jiným jménem, ale se stejným obsahem. A tak v první polovině roku 2001 vznikají Republikáni Miroslava Sládka (RMS) a stará špína a dluhy zůstává nalepena na původní značce SPR-RSČ. 30. září ´01 probíhá v KD Ostrov v Havlíčkově Brodě První sjezd RMS. Pod pozvánkou je podepsán jako tajemník Tomáš Vandas a prozatímním předsedou se překvapivě stává Procházka. (3)

Sládkova nezdolná víra v to, že si stranu jako výnosný kšeft udrží, zůstala – i když notně otřesena. Z tisíců členů zbyly jen stovky, z toho desítky aktivních, ze čtvrt milionu voličů z roku 98 jich zbylo pár tisíc… Sládek s hrůzou sleduje, jak se mu to, co přes deset let budoval, hroutí pod rukama a nemůže s tím nic dělat. Z energického muže, který kdysi hrozil, jak „poslance naháže do Vltavy a cikány pošle do Indie“, se stává zatrpklé, prošedivělé torzo.

A mládež? Poté, co ji většina členů a příznivců opustila, se její zbytek zradikalizoval a na základě dřívějších osobních kontaktů se napojil na neonacistickou scénu (Dembinski, Kleineder, Frič, Kebza…). Poslední ránu z milosti zasadilo RM překvapivě její vlastní vedení, když téměř kompletně dezertovalo do Dělnické strany, kterou si samo založilo – pánové Zbela, Štěpánek, Vandas a jiní ze sládkoveckého týdeníku Republika začali pracovat v redakci nového časopisu strany, Dělnických listů...

Velký kohout – malé smetiště

Po sérii naprostých debaklů se však Sládkovi podařil přece jen malý úspěch, když byl v komunálních volbách 2002 zvolen zastupitelem brněnské městské části Útěchov, kde má svoje vilové panství postavené ze stranických peněz. Po těchto volbách se z něj stal opět bojovník a ukázalo se, že kohoutem zůstal, i když smetiště se mu pořádně zmenšilo – inu, z parlamentu na zastrčenou vesnickou radnici je vskutku posun. Avšak i na této maličké radnici, čítající kolem dvaceti zastupitelů, se ukázala jeho nekonečná touha po moci. Byl sice zvolen místostarostou, ale kvůli nemožnosti komunikace se stárnoucím a zapšklým neofašistou se ho ostatní zastupitelé vedení bývalým ředitelem brněnské České televize Drahošem (který se mimochodem ke svým podřízeným v televizi choval podobně jako kdysi Sládek) pokusili odvolat. Spor se táhnul asi rok, poté, co byl Sládek chvíli dokonce dočasným starostou Útěchova, se ho podařilo definitivně z funkcí na radnici vystrčit a stal se z něj řadový zastupitel. Tuto svou poslední prohru nesl tak těžce, že odmítl vydat klíče od radnice a nový starosta tak musel nechat vyměnit zámek.

Tato poslední veselá historka říká mnohé o Sládkově povaze. Naštěstí jsou již pryč léta, kdy mu stovky a tisíce lidí vzdávaly hold na náměstích a statisíce u volebních uren. Ze Sládka je sice politická mrtvola, ale jeho následovníci se snaží prosadit k moci méně nápadnými metodami a v posledních týdnech jsme svědky toho, že se jim to velmi dobře daří…

Salik

Poznámky

1. S Andreou se po jejím odchodu ze strany ze dne na den rozešel její tehdejší partner Jiří Štěpánek, se kterým žila pět let. Andrea se posledních několik let věnuje práci v lesbickém hnutí a novinařině.

2. Sládek ukázal, že s jeho fyzickou kondicí to není zrovna nejlepší, když se hned na startu závodů v běhu rozplácl na zemi a vcelku bolestivě se odřel...

3. Pavel Procházka doufal, že v SPR-RSČ udělá kariéru, ale zklamal se, stejně jako všichni jeho kamaraden. Na jeho osobu měli dost rozporuplný názor i mnozí členové strany, protože byl známý tím, že řídil schůze brněnského sekretariátu v tričku s orlicí a trojcípým hákovým křížem. Nicméně byl Sládkovým oblíbencem a stál za ním až do hořkého konce.