S utopickým myšlením mají podobné vize mnoho společného. Ovšem liší se v několika zásadních věcech, které zaručují alespoň dočasný úspěch, na rozdíl od utopií, které se obvykle nepovede ani zrealizovat. Maximálním úspěchem bývají komunity složené z několika desítek členů. Základním předpokladem úspěchu je, aby společenská změna respektovala v únosné míře člověka v jeho ekonomickém a psychosociálním kontextu. Těžko se v západní civilizaci prosadí směr, který by všem sliboval dosažení nirvány, ovšem s tou podmínkou, že každý bude mít jednu misku rýže denně. Něco, co je v takovém protikladu s běžným zájmem člověka, nemá šanci na úspěch. A právě zde nacházíme podstatu toho, proč utopie nelze realizovat. Vždy se v nich najde prvek, který neodpovídá nějaké části reality, ať už je to hospodářský systém nebo, a to je nejčastější chybou, neodpovídá skutečnosti lidského nitra. Předpokládá člověka, který bude zcela odevzdán nejvyšším ideálům a bude zároveň autonomní, čestný, spravedlivý, nesobecký, maximálně pracovitý, inteligentní, laskavý, skromný a k tomu ještě fyzicky zdatný. Stačí pár dobrých vlastností vedle sebe a mě napadá, že snad ani neznám člověka, který by je měl všechny pohromadě, a to jsem se ještě držel v rámci běžných mezí, kterých se obvykle autoři utopií nedrží. Dalším naivním prvkem je představa, že člověk byl zdeformován předchozím nepřirozeným systémem a tudíž se bude po nastolení nového systému chovat jinak a samozřejmě lépe. Jako by nějaký režim zničil vše lidské a pak se lidé jako mávnutím kouzelného proutku změní poté, co se nastolí režim jiný. Že tomu tak není, jsme viděli a domnívám se, že právě tento naivní pohled vedl k amnestii běžných kriminálníků v devadesátých letech.

Radikální reforma společnosti není věcí zhola nemožnou, ale musí mít za základ reálného člověka a jeho psýché společně s hospodářskou, sociální, environmentální a politickou skutečností. Změna by neměla probíhat násilně a nedemokraticky, ale usilovnou osvětou a politickou prací. Tím se sice dostáváme do paradoxu, kdy změna pomocí výše zmíněných metod je utopická, ovšem nemám důvěru v jiné prostředky. Další možností je rychlá změna v důsledku krize, kdy požadavky běžného člověka budou natolik neukojeny a moc natolik oslabena, že nebude možné udržet dosavadní stav. I tato nemilá situace však bude mít nějakou vůdčí ideu, která zřejmě násilnou změnu povede. A tou by právě mohl být alternativní program, který by byl v podvědomí lidí jako cesta, po níž se bude ubírat další vývoj. Pro podobné případy bude jistě lepší mít připravenu rozumnou alternativu než nechat propadnout společnost nezřízenému násilí a moci silnějších.

Dnešní společnost se ubírá zvláštním směrem. Málokdo by se v současnosti dal přesvědčit vizí nějakého lepšího uspořádání - sotva promile jedinců. Nenápadně a pomalu se nám vnucují „přirozené“ „kulty dravého mládí, které jsou jedním z nejnaivnějších a nejškodlivějších projevů, neboť vedou ke kultu nemyslivosti, vnějšího výkonu za každou cenu, k neúctě k rodině a tradici, k mravní neodpovědnosti,“ jak napsal Milan Machovec ve své knize Filozofie tváří v tvář zániku. Tím se pomalu přesouváme k dnešnímu uspořádání společnosti - omylu nejhrubšího zrna, kdy rozsah škod způsobený jednáním naší civilizace bude nejen nenapravitelný pro člověka, ale i jeho okolí. Naivní tvrzení o tom, že takto funguje společnost nejlépe, lze snadno odbýt otázkou: Jak dlouho? Nejen ve smyslu, jak dlouho může ještě pokračovat bezohledné drancování všeho a všech ve jménu zisku, ale také ve smyslu toho, jak dlouho teorie liberálního trhu, které je vše ve společnosti podřízeno, funguje. Vzhledem k existenci civilizace (neberu v potaz existenci člověka), to není ani jedna dvacetina. Tedy dělat si iluze o historické nutnosti a úspěšnosti kapitalismu je z tohoto úhlu pohledu naivní a nevěrohodné. A nebude trvat věčně. Ač se to může zdát zvláštní, tak vždy i to, co se považovalo za neotřesitelné, se postupem času změnilo ve věc, ze které si dnes děláme v lepším případě legraci. V horším případě ani o ní nevíme.

Nejen z environmentálního a sociálního hlediska je nutná změna dnešního stavu společnosti. Změna nemusí být revoluční, ale přesto musí být hluboká a pronikavá a hlavně by neměla vycházet z násilí a utopických představ o člověku.