Ukážeme společnosti zuby!
Zatímco v USA byla iluze sociálního státu rozbita za vlády Ronalda Reagana, jeho evropská obdoba víceméně odolávala až do konce 20. století. Poměrně silná role odborů úspěšně kooptovaných do v podstatě korporativního uspořádání společnosti takzvaného "sociálního smíru", kde stát byl alespoň zdánlivě schopen zajistit určité sociální jistoty, zaručila, že tento model přežil v kontinentální Evropě i vlnu thacherismu a reaganismu v 80. letech. Příchod nového století ale zároveň přináší i novou ofenzívu globálního kapitálu. V nově rozšířené Evropské unii, jakožto struktuře, která vznikla hlavně na základech požadavků mocných kapitalistických kruhů a neoliberální ideologie volného trhu, není již místo pro podobné rozmařilosti typu sociálního zabezpečení či garance i tak již velice pochybných sociálních práv. Zejména v posledních dvou letech je patrné, že Evropa prochází obdobím dalekosáhlých sociálních změn. Připomeňme si jen masivní vlny reforem veřejných financí, které zasáhly kromě České republiky i země s tradičně silnou základnou odborového hnutí jako například Francii a Německo. Odbory, ač se snažily použít prakticky všechny zbraně svého po desetiletí značně zpráchnivělého arzenálu – jednání v tripartitě, veřejné mítinky, lobbing u spřátelených „socialistických“ parlamentních stran atd. – nedokázaly nakonec kapitalistickému nátlaku odolat. Jako anarchisté na hrobě sociálnímu státu pochopitelně plakat nebudeme, je však nutné si uvědomit, co proces jeho demontáže bude znamenat jak pro pracující, tak i pro budoucnost protikapitalistického hnutí odporu. Letošní rok z tohoto hlediska přinesl mnohé. Na jedné straně bezohledný ekonomický kalkul a na straně druhé snaha zachovat si své pracovní místo a zachránit si právo na jakžtakž důstojný život. Shodou okolností či možná zákonitě se dva nejvýznamnější případy odehrály v automobilovém průmyslu.
FIAT
19. dubna vypukla stávka v továrně automobilky Fiat v jihoitalském městě Melfi. Tamější továrna, která byla vybudována za přispění grantu Evropské unie, patří mezi nejnovější podniky koncernu a zaměstnává kolem 5 000 lidí. Důvodem k zahájení stávky byl záměr vedení podniku řešit krizovou situaci kolem nedostatku montážních dílů vzniklou z důvodu stávky u jednoho z dodavatelů propuštěním části vlastních zaměstnanců. Dělníci si však takovéto jednání nehodlali nechat líbit a vyhlásili okupační stávku. Zároveň se zastavením práce byly zablokovány veškeré přístupy do továrny, aby bylo zabráněno jak vstupu případným stávkokazům, tak i odvozu montážních dílů nebo strojů do jiných poboček koncernu. Vedle požadavku na zrušení rozhodnutí o propouštění bylo zároveň vzneseno i několik dalších…zlepšení pracovních podmínek, zejména způsobu rozvrhu směn a zvýšení mezd na úroveň ostatních podniků Fiatu. Místní pobočka Fiatu byla totiž široko daleko známa svou tuhou kasárenskou disciplínou. Pro ilustraci: během několika posledních let dostali melfští dělníci na devět tisíc kázeňských důtek za údajné porušení vnitřního pracovního řádu.
V důsledku trvání stávky v Melfi musela být 26. dubna zastavena výroba i v dalších závodech, které byly na produkci této pobočky závislé – Alfa Romeo v Pomiglianu, Fiat v Turínu a Termine Imerese ve Val Di Sangro. Kapitalisté volají na pomoc státní represivní složky a ty se pokouší do továrny prorazit silou. Během srážek s militantními dělníky jsou tři z policistů zraněni kameny, mnohem větší jsou ale ztráty na straně stávkujících: 10 zraněných, z toho jeden těžce. Výsledkem policejního zásahu je vlna solidarity, která se přežene nejenom ostatními podniky Fiatu, ale i mnoha jinými kovodělnými průmyslovými závody. 28. dubna je vyhlášena celonárodní solidární stávka, všechny podniky Fiatu stávkovaly celý den a kovodělníci z celé Itálie polovinu směny. Stávka se těšila rovněž značné podpoře u místního obyvatelstva. Tři největší italské odborové organizace CISL, CGIL a UIL se k celé záležitosti již od počátku stavěli odmítavě a přesvědčovali stávkující dělníky, aby uvolnili blokádu a navrátili se do práce. Stávkujícím v Melfi se nakonec vyplatilo, že zůstali k jejich výzvám hluší a donutili tak odborové byrokraty k mnohem důslednějšímu postupu, než do jakého se jim chtělo. Na jednání s vedením firmy byla nakonec 9. května odborovými předáky Fiatu nakonec uzavřena dohoda o ukončení stávky, která garantovala jiné plánování směn, nárůst mezd a přezkoumání několika tisíc disciplinárních trestů. Fiat stála stávka 40 000 nevyrobených vozů.
OPEL
Ve čtvrtek 14. října se okolo 1 200 dělníků noční směny v továrně firmy Opel v Bochumi rozhodlo nenastoupit do práce a místo toho obsadit továrnu tak, aby závod nemohlo opustit ani jedno auto s hotovými výrobky nebo uskladněným materiálem pro výrobu automobilových náprav. Impulsem ke stávce bylo rozhodnutí majitele Opelu, nadnárodního koncernu General Motors, propustit v Evropě až 12 000 zaměstnanců, z toho 10 000 v samotném Německu. Podnik v Bochumi, kde pracuje 9 600 dělníků, by měla tato opatření zasáhnout vyhozením až jedné třetiny všech zaměstnanců na dlažbu. General Motors si od tohoto drastického opatření slibuje úsporu 500 miliónů euro, kterém mají dostat jeho evropskou větev z potíží, do kterých se nedávno dostala ztrátou 3 miliard dolarů během 4 let.
Rozhodnutí o zastavení práce nebylo vědomě přijato v souladu se zákonem o stávce a ta byla od počátku nazývána jako divoká. „Budeme bojovat a ukážeme společnosti zuby", řekl novinářům Franco Biagiotti, jeden z členů stávkové hlídky, která před vjezdem do podniku bránila případnému odvozu materiálu. Samotná stávka vypukla nezávisle na odborech IG Metall a podnikové radě. Pracující zkrátka již měli dost ujišťování odborů, že vše se vyřeší vyjednáváním a že je třeba zachovat chladnou hlavu. K vyostření situace jistě rovněž přispěl fakt, že němečtí pracující jsou již delší dobu svědky bezzubému postupu odborů proti přijímané reformě veřejných financí. Již bylo vyřčeno mnoho slibů a konalo se mnoho jednání na nejvyšších místech. V konečném důsledku je však naprosto zřejmé, že nebylo žádných konkrétních výsledků dosaženo. Mezi stávkujícími nebyla výjimkou i prohlášení, že IG Metall jsou zrádci a že jim není radno věřit.
Podobně jako u Fiatu i tady stávka dokázalo ochromit výrobu i v ostatních podnicích koncernu. Po několikadenním zastavení práce musela být kvůli nedostatků dílů z bochumské továrny přerušena i výroba v Opelu Rüsselsheim, General Motors v anglickém Ellesmere Port a belgické pobočce Opelu v Antverpách. V řadě těchto podniků vyjadřovali tamnější pracující podporu svým kolegům v Bochumi. Se stávkou solidarizovali i v dalších závodech koncernu, například ve španělské Zaragoze nebo polské Gliwici. Během dne solidárních akcí proti restruturalizaci vyšlo do ulic evropských měst na 40 000 lidí, přičemž v samotné Bochumi protestovalo asi dvacet tisíc lidí.
Zdálo by se tedy, že veškerá podpora je na straně stávkujících a General Motors si zažije další horké chvilky jako během 50 denní stávky ve Spojených státech, kdy koncern tímto přerušením tratil 2 miliardy dolarů. Opak je však pravdou. Bochumští se do práce vrátili „již" po sedmi dnech. O tomto kroku bylo rozhodnuto během hlasování, které zorganizovala místní podniková rada ve spolupráci s odbory. Během něho se 4 600 zaměstnanců vyslovilo pro návrat do práce, 1 700 chtělo ve stávce pokračovat a 57 se zdrželo hlasování. O tom kam se vypařil zbytek z celkového počtu 9 600 zaměstnanců, se lze jen dohadovat. Hlasování a dokonce i samotná organizace shromáždění byly údajně podle řady zúčastněných umně zmanipulovány. Zavádějící byla i klíčová otázka, ke které se měli zaměstnanci Opelu vyslovit. Podle de.indymedia.org zněla: „Má podniková rada vést dále jednání a má být opět zahájena práce? Ano nebo ne?" Již v zárodku tedy bylo řečeno – buď jednání nebo stávka, nebyl brán v potaz názor mnoha stávkujících o paralelně pokračující okupaci továrny a vyjednávání s vedením firmy. Odbory tedy opět pomohly zaměstnavateli uhasit hrozící požár a vrátit situaci do již dobře zaběhnutých kolejí „sociálního dialogu".
Třídní boj jednadvacátého století
V obou zmíněných případech lze vysledovat mnoho společných znaků. Předně, k vypuknutí stávky došlo spontálně a v rozporu se stávajícím právním systémem. Ani jedna ze stávek nebyla alespoň v první fázi organizována odbory. Lze tedy říci, že vně odborů vzniká skupina pracujících, kteří jsou krajně nespokojeni s postupem odborových svazů. Po porážkách, které odborové hnutí v uplynulých letech utrpělo ze strany kapitálu, již nedůvěřují jeho slibům, že se podaří vše zvrátit na stranu zaměstnanců. Klasické postupy odborových byrokratů čím dál častěji selhávají a je tedy nasnadě, že jistá část pracujících začíná volat po užívání tvrdších metod vyjednávání. Metod, kdy je k dosažení výsledku použita přímá akce a ne nekonečné vyhrožování potenciální silou svazu, která je však často více než imaginární. Tento opoziční proud je přitom patrné vysledovat nejenom u dělníků, kteří v reformistických odborových svazech nejsou organizováni, ale je nemožné si jej nevšimnout i v samotných odborech. O tom svědčí ohromná podpora, které se stávkujícím v jejich boji dostalo ze strany mnoha základních odborových organizací z podniků napříč Evropou. Pro samotné provedení přímé akce je charakteristická efektivita a jistý radikalismus provedení stávky. Jak u Fiatu tak i v Opelu Bochum stávkující nejenom, že zastavili práci, ale zároveň převzali kontrolu nad vstupem a výjezdem z továren. Italští dělníci navíc ukázali, že zablokovanou továrnu nehodlají uvolnit ani při vyhrožování státu silou a postavili se na aktivní odpor. Z uvedeného je zřejmé, že s tím jak se zvyšuje tlak ze strany kapitálu a projevuje se impotence odborů, tak současně stoupá i radikalizace určité části pracující třídy. Bylo by asi chybou význam této skupiny dělníků nadsazovat a očekávat, že se v nejbližší době stane určující silou v hnutí pracujících, lze-li říci, že něco takového vůbec existuje. Je ovšem nutné si jej uvědomit a lze předpokládat, že bude nadále sílit. Příklon k přímé akci se totiž zdá jako jediné možné východisko z krize, do které se třídní boj nechal dovést mamutími odborovými centrálami.
Je ale také dobře viditelné, že reformistické odbory si jen tak do své strategie kafrat nenechají a budou se snažit používat i nadále své roky „ověřené" postupy. Jak v Itálii tak i v Německu byla počáteční spontánní akce odporu odbory rychle privatizována. Ve Fiatu se to podařilo jen zčásti a iniciativu si přeci jenom udrželi dělníci z Melfi. V Bochumi se však po čase podařilo představitelům IG Metall a podnikové radě převzít stávku do své režie a v podstatě ji manipulativním způsobem hlasování ukončit. Je tedy jasné, že pokud mají podobné protesty v budoucnu přežít, budou se muset protestující snažit vytvořit dočasné organizační orgány, nezávislé na stávajících strukturách. Jinak není možné vyloučit privatizaci každého takového pokusu o odpor reformistickými odbory a jak jsme byli svědkem i jeho ukončení, často bez dosažení úspěchu.
Další důležitá věc, kterou letošní stávky v evropském automobilovém průmyslu odkryly, je provázanost globalizovaného kapitalismu. V současnosti je výroba každého produktu natolik propojená, že výpadek jednotlivých článků výrobního řetězce dokáže částečně ochromit i mohutný nadnárodní koncern, jakými Fiat i General Motors bezpochyby jsou. Do zdánlivě regionální stávky jsou tak zainteresováni i pracující prakticky v celé Evropě. Každá stávka se tedy stává zároveň i celonárodní respektive celoevropskou záležitostí. Má-li tedy být úspěšná, musí již od počátku apelovat na solidaritu pracujících ze všech potencionálně zúčastněných podniků. Již tradiční podpora na lokální úrovni by měla být provázena i podporou internacionální. Při použití moderních prostředků mobilizace je možno v krátké době do podpory stávky zainteresovat velký počet lidí. O tom svědčí celonárodní italská solidární stávka a solidární 40 – 50 tisícová demonstrace na podporu pracujících z Bochumi.
Moc nadnárodního kapitálu v posledních letech nevídaně stoupá. Prakticky ve všech evropských zemích je vidět ústup klasických odborových centrál z dříve získaných pozic. Odbory jsou na podnikové úrovni nuceny smířit se takovými porážkami, jakými jsou zmrazení mezd na několik let dopředu, prodlužování pracovní doby, přechod na flexibilní plánování pracovních směn atd. Kapitalisté k dosažení svého používají stále mocnějších pák – hrozba přesunu výroby do zemí s levnější pracovní silou, najímání lidí na doby určitou, zaměstnávání agenturním systémem, přesun rizik ekonomických ztrát na zaměstnance…Na svém tažení za stále většími zisky se nezastaví před ničím a pro nás je stále těžší se jim ubránit. Je tedy na čase rezignovat? Letošní stávky v předních evropských automobilkách naznačily mnohé z cest, kudy se mohou pracující v boji o svá práva ubírat a rovněž nastolily mnoho nezodpovězených otázek. Na tu hlavní si však každý musí odpovědět sám: „Naučíme se opět, jak se dělá stávka?"
Jindřich Zíka
Zdroje: www.alarm.solidarita.org