Třída není „čistým andělem“ uprostřed kapitalismu. Není masou „uvědomělých, ctnostných“ dělníků, které probudíme, budeme-li nad touhle moralistickou vizí dostatečně dlouho onanovat. Či jinak řečeno, není apriorní negací kapitálu, něčím, co by bylo kapitálu cizí: naopak, vězí v něm až po uši, je tím, kdo kapitál reprodukuje – a právě to ji dává sociální a politickou moc ho zničit. Třída není ani stádem konzumentů, zombies „omezených na materiální statky“. Naproti proletariátu potom nestojí „tlustý kapitalista“ jako monstrum, ale kapitál jako společenský vztah, který vládne i šéfům (kteří bývají začasto svině, bezesporu).

Snad všichni sociologové se shodují na tom, že společnosti jsou nerovně uspořádány. V tomto bodě ovšem shoda končí. Ti, kdo tuto nerovnost považují za oprávněnou, užívají zpravidla termínu „sociální vrstvy“. Naopak ti, kdo se domnívají, že existující nerovnosti jsou nespravedlivé a že výhody jedněch jsou vykoupeny znevýhodněním druhých, hovoří o třídách. Zcela zásadní je právě otázka, zda a nakolik je pozice těch nahoře se všemi výhodami a privilegii umožněna větším či menším strádáním těch dole.

Nejsem politickej komentátor, přesto společenskou třídu chápu jako definici širší populační vrstvy, která žije v podobných sociálních podmínkách, řeší podobné problémy a hlavně sehrává ve společnosti podobnou roli. Mám za to, že v různých koutech světa to je s třídním rozdělením velice rozlišné. Určitě existují místa, kde se bude sociální uspořádání blížit klasickému Marxovu popisu společnosti – tedy spodina, střední vrstva a hrstka mocnejch, co drží pomocí toho středu ten spodek pod krkem a ždímá všechny.

Posledních patnáct let žiji ve Spojených státech a společnost je zde jednoznačně rozdělena na třídy. Občas se ptám, jak člověk může žít a nevědět nic o jiných životních podmínkách a způsobech, ve kterých žijí lidé ze stejného města. V Evropě, kde jsem žila předtím, jsou lidé, např. v metru i jinde, vystaveni vzájemnému „kontaktu z vnějšku“, ale ne v amerických městech, kde lidé jezdí většinou auty. Auto je miniprostorem, ve kterém se Američan nejčastěji vyskytuje a přichází tak s vnějškem do kontaktu pouze minimálně …

Slova „třída“ a „třídní boj“ mají v převládajícím politickém slovníku asi podobný význam jako výzva k lidojedství. Vidění sociálních rozdílů mezi lidmi má zůstat tabu. Jenže to, co se jednotlivé společnosti snaží tabuizovat, je zpravidla právě tím, co o nich nejvíc vypovídá. To platí i o třídách – jen je potřeba na chvíli zapomenout na to, co se psalo za minulého režimu v Rudém právu a co se nyní píše v MF Dnes.

A-kontra č. 2/05 sa venovala ženskej obriezke. Ale i k tej chlapčenskej sa viaže mnoho mýtov a i v tomto prípade si spoločnosť, lekár, či rodič nárokuje právo rozhodovať o tele jedinca. USA je krajina s najvyššou mierou obriezok chlapcov vykonávaných z iného než náboženského dôvodu. Ešte donedávna bola táto procedúra rutinnou pôrodníckou záležitosťou na každom novorodencovi, a keďže sa verilo, že dieťa do istého veku necíti bolesť, prevádzala sa bez použitia anestetík.

K tématu výchovy a vzdělávání Vám přinášíme rozhovor s Bohdanou Rytířovou. Její příběh není všední a zajisté je i trochu dobrodružný – aktivistka anarchistického hnutí, matka dvojčat a poslední tři roky žena v domácnosti v asijské Malajsii. Povídaly jsme si o lékařské péči, výchově, genderových stereotypech a došlo i na palbu do vlastních řad.

Ať už si čteme noviny, knihy, či se díváme na televizní dokumenty nebo zprávy, vždy je míjíme. Nikoli ale v pozici okrajové, nýbrž klíčové - pravdomluvné. Kdo si dnes umí představit veřejné probírání nějakého netriviálního tématu bez účasti „neutrálního pozorovatele“, odborníka , objektivního kritika, výzkumníka, analytika z toho a toho Ústavu, jedním slovem vědce?

Marxismus, který se přednášel na všech vysokých školách v letech padesátých a šedesátých jako tzv. společný základ, byl vysoce ideologická disciplína, která měla systematicky ovlivňovat celé generace vysokoškoláků. Měla je ideově homogenizovat, vytvářet z nich socialistickou inteligenci.

„Kdyby přírodní a přirozené bylo racionální, pak by přírodověda plodila přírodu, ethika mravnost, estetika umění, theologie zbožnost atd. Zatím však přírodověda vede k technice, ethika k morálce, tj. k dobrému zdání, estetika k imitaci, tj. k uměleckému řemeslu a průmyslu … krátce, poznání předchází jen techniku,“ píše Josef Šafařík ve svých Sedmi listech Melinovi a vyslovuje tak názor, který rezonuje celou jeho debutantskou knihou, z pochopitelných důvodů postiženou jhem budovatelského zákazu.

Dítě tleská, pes štěká, inženýr kroutí hlavou a radikál by chtěl něco jiného. Názor si ale udělali všichni. Je to provokace a škála přijetí jde od hrůza až po OK. Růžové kolo. Prahu dobylo v počtu třiceti kusů, provincie čeká, až dorazí posel a přinese trend. A přece to není o tom, co ti někdo ukáže, ale co sám uděláš.

Všichni známe ty satelitní čtvrti rodinných domků, které se na okrajích velkých měst rozrůstají jako houby po dešti. Během několika let se tak pronikavě změnila tvář nejedné dříve poklidné vesnice kdesi za Prahou… Říká se tomu suburbanizace. Není to sice jev nový, ovšem v poslední době zaznamenává bouřlivý rozvoj. Bydlení za městem je lákavé. Poměrně levné pozemky, zdánlivě snadná dostupnost hypoték kontrastující se stále dražším bydlením uvnitř velkých měst, touha lidí bydlet v přírodě daleko od městského ruchu, snaha mít vlastní dům, ale také snaha obecních zastupitelstev nalákat do obcí více obyvatel kvůli daňové výnosnosti.

Veronika mu byla dlouho sympatická a někdy měl pocit, že i on se jí líbí. Když dnes večer odcházel na párty v klubu, ani ve snu by ho nenapadlo, že jí bude doprovázet domů. V parku si sedli na lavičku a dopíjeli láhev šampusu, co si drze vzali ze stolu nějakých snobů. Podíval se do jejích hnědých očí a věděl, že teď je ta pravá chvíle. Prstem jí odhrnul z tváře pramen jejích černých vlasů. Jeho rty se přiblížili k jejím. Nebránila se. Položil jí ruku na stehno a začal jí pomalu sunout nahoru. Najednou ucítil jak znejistěla. „Tady ne, pojďme jinam,“ zašeptala mu do ucha… „Tady jsou kamery.“ Pomalu se zvedli, dopitou láhev nechali stát na kraji lavičky a zavěšeni do sebe zamířili k nebližší zastávce tramvaje. Kolem projela hlídka městské policie…

Nepřetržité sledování kamerovým systém je stále více na vzestupu a rozrůstá se nepředstavitelným tempem. Svědčí o tom zjevný nárůst kamerových systémů, stejně tak i miniaturizace kreditních karet, mobilních telefonů, rostoucí počet shromažďovaných dat všeho druhu, rozmáhající se internet a elektronická ‚cookies‘. Žijeme v době Velkého Bratra! Dnes, kdy kamery vybavené softwarem rozpoznávání podle obličeje, přenášejí své záznamy do pantheonu zkrachovalých iluzí o bezpečnosti, se vláda pokouší pod falešnou záminkou ‚boje proti terorismu‘ přijmout svobodu ubíjející zákony.

Na počátku byla tlupa, nikoli impérium. Osamělé vory sběračských a loveckých skupin křižovaly krajinu dlouho předtím, než vznikl Řím. Metafora jedné lodi je jako kouzelný recept. Ukazuje, jak s pomocí představy, že neplujeme každý sám, ale všichni spolu, stmelovat odlišné vory a budovat impéria. Je ale představa společné plavby, společných vítězství a společné zkázy udržitelná?

Kvůli vzrůstající agresi (zejména) mladých neonacistů, ale i díky celosvětově rozšířenému a intenzivnímu vztahu člověka k národu, nacionalismua v neposlední řadě i díky stále probíhajícím krvavým konfliktům, jejichž společnou rozbuškou je národní odlišnost, jsme se rozhodli toto číslo věnovat tématu národa. Nacionale (identifikace skrze společný národ) je značně složitou problematikou a nelze jej vidět v jednoduchém rastru dvou protikladných barev či morálně absolutního vymezení - dobro vs.zlo. Nacionale hraje v drtivé většině světa zásadní roli nejen pro chod společností, ale i pro chod konkrétního jednotlivce. Kvůli jeho všudypřítomnosti jej nelze opomíjet či přehlížet. Chtě nechtě je třeba k němu zaujmout vztah.

Hlavním tématem tohoto čísla je nacionalismus a všemi články jako červená niť prochází premisa, že nacionalismus i současné pojetí národa je velmi mladé, datující se od Francouzské revoluce – tedy asi 200 let. Znamená to snad, že před tím národy neexistovaly? Že lidé nemluvili národními jazyky a nežili ve státech, které se jmenovaly podle jejich obyvatel? Ne, je to složitější. Odlišné národnosti i jazykové skupiny existovaly.

Stěžejní prvky společnosti, které ji aktuálně utvářejí i ničí, musí být neustále vystaveny radikální kritice. Mnohdy slepá ulička zlaté střední cesty je i dnes velice populární. V drtivé většině příkladů slouží jako alibi, které umožňuje být lhostejným a apolitickým, respektive a priori kompromisním a v posledku nic neřešícím. Kdokoli zdůrazňující nutnost zaujmout angažovaný a nekompromisní postoj je odsouzen jako asociální extremista. A proto i ty nejničivější prvky, jejichž „pevné uchopení“ stálo a stojí životy milionů lidí a šíří virtuální hranice a nadřazenost/podřazenost mezi lidmi, si tu dále honosně kvetou. Vždyť jsou to také vysloužilí veteráni naší společnosti, že…

Jaký je vztah mezi státem a národem? A jak se k pojmu národ, který se tváří jako zastřešení všech společenských skupin, vztahovaly jednotlivé složky společnosti v době, kdy se moderní národ tvořil? Velmi podnětný příspěvek k těmto otázkám je genealogie národa od Michela Foucaulta, zpracovaná na francouzském příkladu a obsažená v jedné z kapitol jeho nedávno vydané knihy Je třeba bránit společnost. Foucault zde upozorňuje na tři hlavní pojetí národa ve Francii v 18. století: absolutistické, buržoazní a aristokratické.

Nacionalismus hýbe světem i člověkem. Je celosvětově rozšířený, mnohými velebený, mnohými pouze akceptovaný, jinými nenáviděný. Zároveň hraje rozhodující úlohu v politice mocných, po moci toužících i nemocných. Nacionalismus je politický ze své podstaty; ono otevřeně (ale i skrytě) se vymezovat, povyšovat vůči nespočtu rádoby jiných, nenávidět, ale i iracionálně se hýčkat a kolektivně se bát přeci nemůže být jevem nepolitickým.