Když se řekne ultrapravice nebo „pravicoví extrémisté“, většina lidí si okamžitě představí neonacisty. Na jejich odsouzení je dnes poměrně široká společenská shoda – od jejich zásadových odpůrců až po média, většinu politiků atd. Pokud chceme ale tuto definici rozšířit, dostaneme se do problémů.

Už třeba o vysloveně fašizujících organizacích, které si ale dávají trochu pozor a zaštítí se např. klerikalismem, si můžeme od „nezávislých“ politologů přečíst obhajoby ve stylu „představují ve většině případů potřebnou alternativu v demokratické diskusi,“ jak napsal o Akci národní obnovy policejní rádce a bojovník ODS na politologické vartě Miroslav Mareš. „Slušná pravice“ nám tak dává jasně najevo, že se stoupenci tvrdé ruky a „řádu“ počítají jako s „alternativou.“ Pokud by se věci vymkly kontrole a nedaly se dělat „demokraticky“, budou lidé ochotní a schopní dělat je diktátorsky k nezaplacení.

Už dnes ale pro propagaci pravicových názorů a postojí dělají hodně, přičemž jsou pro společnost přijatelní a jsou vnímáni jako možná a potřebná „alternativa“. Mnohdy své názory publikují v předních novinách a jsou zváni do televizních debat. Z hlediska dopadů svých aktivit jsou pak mnohem nebezpečnější než zoufalé trosky neonacistického hnutí. Proto jsme se rozhodli věnovat toto číslo A-kontra různým ultrapravičákům v kravatách, na něž se zapomíná. Doufáme, že toto téma vyvolá diskusi a jejich aktivitám se dostane žádoucí pozornost. Dlužno ale dodat, že tito lidé nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Existuje tu hned několik velice nebezpečných politických tendencí, které mají jasně ultrapravicový přesah. Lze dodat, že některé z nich by splňovaly policejní definici extremismu (tedy snaha změnit uspořádání společnosti s použitím nezákonných metod), pokud by se nepoužívala výběrově.

Hovoříme-li o ultrapravici, slušelo by se krátké představení. V současné době se běžně hovoří o pravolevém politickém spektru, kdy na pravici stojí zastánci svobodného trhu a na levici zastánci státních zásahů a redistribuce. Poněkud chaoticky se pak na pravici hovoří o konzervativcích a liberálech a neoliberálech, případně i o liberálně-konzervativním učení. Jak to tedy je?

V praxi pravolevá škála nestačí. Ve skutečnosti existuje jakýsi pomyslný trojúhelník hlavních politických ideologií. Jeden z vrcholů představuje socialismus, druhým je konzervatismus a třetím liberalismus. U všech těchto ideologií se předpokládá, že budou akceptovat parlamentní demokracii v politice, kapitalismus v ekonomice a jistou míru plurality v kulturní oblasti. „Nedemokratické“ jednání se naopak očekává u jejich souputníků - „extremistů“. Tedy u těch ideologií, které si můžeme představit jako vrcholy trojúhelníka opsaného. „Extremistickým“ příbuzným konzervatismu je fašismus, u socialismu je to „komunismus“ (ve významu bolševismus) a u liberalismu anarchismus. Toto schéma je pochopitelně velmi zjednodušené, nicméně hlavní rysy zmíněných ideologií postihuje poměrně přesně.

Historicky se moc soustředila do rukou těch složek společnosti, které byly spjaté s křesťansko-šlechtickými kruhy. Proti nim se od raného novověku začala formovat koalice městské buržoazie – tedy obchodníků a řemeslníků. Šlechta a církev bránily svůj získaný status, buržoazie se je snažila z jejich místa vytlačit. Obě skupiny si záhy vytvořily vlastní ideologie, napomáhající legitimizaci jejich zápolení. Ideologie šlechticko-církevních kruhů, založená na snaze udržet stávající stav, dostala jméno konzervatismus. Jejich protivníci toužící po přerozdělení ekonomických zdrojů nikoli na základě rodinných pout ale vlastních zásluh pak jméno liberálové. Až do 19. století představovaly tyto dvě ideologie hlavní politické směry evropského myšlení. V průběhu 19. století k nim ale přibyl ještě směr třetí. Masy dělníků si vytvořili vlastní hnutí, které mělo hájit jejich zájmy. Jeho ideologií se stala více či méně radikální přeměna společnosti směrem k odstranění privilegií dosud dominujících společenských skupin – socialismus. Z tohoto hnutí pracujících se vyvinuly odbory, klasické anarchistické hnutí, i sociální demokracie a její nechtěné dítě – bolševismus. V nastalém zápase o moc se původní nepřátelé konzervativci a liberálové spojili proti novému nebezpečí. Proto dnes vnímáme liberály a konzervativce jako dvě strany téže mince, přestože se historicky jedná o soupeřící ideologie.

Jestliže konzervativci a liberálové jsou ideologičtí nepřátelé, oproti socialistickému hnutí zaujímali velmi podobná stanoviska. A co víc – hrozba revoluční změny, jíž drasticky zpřítomnila ruská revoluce, světová hospodářská krize či nástup nacismu, přivedla ke kompromisu s nimi i sociální demokracii. Společně v západních společnostech vytvořili jakýsi model společenského a politického kompromisu, založený na parlamentní demokracii a péči o obyvatelstvo prostřednictvím „sociálního“ státu. V takovém systému na ideologiích příliš nezáleželo, což ovšem neplatí absolutně. Svědčí o tom nástup dravé pravice v osmdesátých letech 20. století (Reagan, Thatcherová). Jednotlivé ideologie, a to zejména ty pravicové, se snaží křehký kompromis moderní parlamentní demokracie a sociálního státu změnit. Nejde ale o nějaké revoluční změny z vnějšku, ale o útoky na dané uspořádání zevnitř, což se pak těžko zasazuje do škatulek jako „extremismus“.

Co je základem jejich ideologií?

Konzervatismus stojí na přesvědčení, že společnost během svého vývoje vytvořila řadu společenských institucí, které jsou „vyzkoušené“ a proto je třeba se jich držet. Jedná se zejména o rodinu, církev a místní komunity, a pochopitelně také o stát. Instituce rodiny je chápána pouze ve své patriarchální podobě a vůbec důraz na hierarchii a poslušnost je pro konzervativce velmi typický. Hlavním myslitelem konzervatismu byl Edmund Burke, anglický filosof, který ostře nesouhlasil s francouzskou revolucí a jeho kniha o této události položila faktický základ konzervativnímu učení. V současné době se konzervativní strany v evropském prostředí obvykle spojují s katolickou církví.

Liberalismus vznikal jako opozice k konzervatismu a stavěl na přirozených schopnostech jednotlivce. Každý člověk má právo hledat své štěstí, každý člověk o sobě dokáže rozhodovat. Dáme-li lidem svobodu podnikat, bude jejich práce – přestože vedená sobeckými pohnutkami – v rámci společenského systému „jakoby neviditelnou rukou“ vedena k tomu, aby pomáhala všem občanům naplňovat jejich cíle. Tento názor vyslovil ve své knize Bohatství národů anglický ekonom a filosof Adam Smith a položil tak základ k politické ideologii liberalismu. Tato ideologie byl původně založena jednak na učení o „neviditelné ruce“, tedy volném trhu, doplněném o křesťanskou morálku a komunitní činnost. V dnešní variantě liberalismu se však již důraz na morálku a komunitu nevyskytují a jediné, co z Adama Smithe zbylo, je pouze ona „neviditelná ruka trhu“, která slouží k ospravedlnění tzv. „kapitalismu bez přívlastků“. Liberalismus je ovšem více ekonomickou teorií než sociálním učením. Jeho současná odrůda – neoliberalismus – je pak určitým hybridem mezi klasickým liberalismem a státním, resp. korporačním paternalismem. Nadnárodní korporace si díky svému vlivu vynucují „netržní“ ústupky a pak požadují na svých konkurentech plně tržní chování. Adam Smith se pravděpodobně obrací v hrobě…

A jak je to v současnosti u nás?

Jako první je třeba jmenovat neoliberalismus, který u nás známe zejména v podání Václava Klause a jeho „občanské“ „demokratické“, ale především tržní avantgardy ODS (která mimochodem právě onu neviditelnou ruku trhu chápe jinak než Smith). Právě neoliberalismus u nás už společenskou změnu provedl. Jednalo se o skutečnou sociální a ekonomickou revoluci, která přišla až v letech po sametové „revoluci“. Zatímco ta znamenala pouze politickou změnu, Klaus a jeho neoliberálové byli schopni prosadit změnu sociální a ekonomickou, a to revolučními (nezákonnými) prostředky. Nerozeznám čisté a špinavé peníze, řekl Václav Klaus, dnešní prezident. Jinými slovy – obohacujte se, rozkrádejte, korumpujte. Peníze jsou až na prvním místě, pokračoval – to tedy znamená, že jsou hlavní hodnotou, která ospravedlňuje vše ostatní, a na způsobech, jak byly získány nesejde.

Jestliže někdo zavírá oči před nelegálními ekonomickými praktikami a obhajuje je, pokud slouží jeho cíli, kým je jiným než extremistou? Klausovi se podařilo provést zásadní změnu v ekonomice, vytvořit soukromý kapitalismus a sociální skupinu, která mu je zavázána. Zároveň se v této skupině zajištěných lidí pochopitelně snadno šíří názory volající po dalších extrémních řešeních – především po drastickém omezení státní sociální podpory apod. Neoliberalismus, který v českém prostředí devadesátých let působil jako klasická revoluční ideologie, ospravedlňující překotnou a často kriminální privatizaci, ovlivňuje i dál myšlení lidí sdružených v různých Liberálních institutech a produkujících vize o co nejdokonalejším (rozuměj nejsoukromějším) kapitalismu.

Bůh to chce

Jinou hrozbou je křesťanství, zejména (pro svou sílu) katolické. Dlužno ovšem dodat, že Česká republika je relativně světskou zemí. Církev se zde soustředí především na hrabání majetku, křesťanská strana na to, aby byla přijatelnou a dobře prodejnou ozdobou všech vládních koalic. Už šířením svého náboženství, které obsahuje četné prvky nesnášenlivosti a má zločinnou minulost, je církev hrozbou. Okrajové části církve působí ve vysloveně reakční politice. Známý je příklad katolického horlitele na půdě parlamentu a médií Jiřího Karase, usilujícího o „obnovu křesťanského sebevědomí“. Karas proslul návrhem na vyšší zdanění bezdětných, ale též podporou občanského sdružení Hnutí pro život ČR usilující o zákaz potratů či potírání homosexuality nebo také Občanského institutu. Vedle těchto uskupení ale existuje i celá řada menších, různých časopisů apod.

Politicky zmobilizované křesťanství by mohlo být vážným nebezpečím – církve přeci jen stále mají tisíce aktivních oveček. Církve disponují velkým mobilizačním potenciálem a v kombinaci s ultrapravicovou ideologií mohou představovat velké nebezpečí. Nebezpečné jsou církve už dnes - brání snahám jednotlivých diskriminovaných skupin o zrovnoprávnění (úsilí homosexuálů o zavedení registrovaného partnerství) a někdy se jim daří posilovat represe. Proti tomu je třeba bojovat – stejně jako proti autoritářské církevní ideologii (je ovšem otevřenou otázkou, zda i proti samotnému náboženství a jakou formou).

Nacionalistická „levice“

Další nebezpečí přichází z nečekaného směru. Jsou jím fašizující sklony některých členů a sympatizantů „komunistické“ opozice.

Pro ilustraci lze citovat, co napsal poslanec Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) Jiří Dolejš o kandidátu této strany do Evropského parlamentu (pravda na nevolitelném 24. místě) Janu Minářovi v Haló novinách 23. března 2004: „kritizuje zastánce potratů... /a/ zastánce svobody sexuální orientace a snahy po zrovnoprávnění homosexuálních vztahů... myslí, že zdravotnictví zbytečně zachraňuje neživotaschopné jedince a současně vraždí životaschopné zárodky... vztahy homosexuálů považuje za úchylku, která se příčí tzv. zdravým lidem. Není ani mým viděním světa hledat podstatný zdroj problémů tohoto světa ve spiknutí židovských elit (viz jeho článek v Naší pravdě)... polemizuje s mým upozorněním, že komunisté ve vlasteneckých organizacích by měli být ve střehu před infiltrací nacionalisty.“ To jsou názory, které by člověk čekal u neonacisty, ne na levici. Dlužno dodat, že Minář není členem KSČM, ale předsedou Slovanského výboru, jedné z „vlasteneckých organizací“ blízkých KSČM. A to nás přivádí k dalšímu problému KSČM, a tím je zarytý nacionalismus.

Všechny tyto jevy mají ale zásadního společného jmenovatele – podle neověřených, ale pravděpodobných údajů je průměrný věk členstva strany 73 let. Naprostou převahu mají tedy starší lidé, ve své většině logicky uzavření změnám a spíše zahledění do minulosti – k silně autoritářskému minulému režimu, k poválečnému protiněmeckému nacionalismu atd. I když se tato strana na politické mapě může stokrát hlásit k pokrokové a radikální levici, svou faktickou podobou je stranou se silně konzervativní mentalitou, čehož dokladem je i to, že láká lidi typu pana Mináře a jeho stoupenců.

Nehledě na to, že žádnou výhrou nejsou ani „levicové“ a „revoluční“ části této strany a na ní napojené organizace. I zde totiž existuje silný názorový konzervatismus, i když ne nacionalistický, ale často obrácený např. ke Stalinovi (někteří členové Komunistického svazu mládeže dokonce popírají, že zavraždil tolik lidí, kolik mu přisuzuje „buržoazní“ historie, což je bizarní „levicová“ obdoba neonacistické osvětimské lži).

Všechny tyto tendence celkem plasticky ukazují, že ze společnosti nelze vydělit „zlé extremisty“ a oddělit je od „hodných demokratů“, jak se o to už léta snaží politici, média a policie. Právě tyto výše popsané skupiny jsou z hlediska šíření „extremismu“ mnohem nebezpečnější, než skupiny, které každoročně jmenují zprávy různých bezpečnostních složek.

Ondřej Slačálek a Petr Urbanec