Tak „nám“ začala olympiáda
Komu? Nám? Kdo jsme to „my“? No přece ti, kdo skáčou… Proč? Protože kdo neskáče, není čech…pardon Čech!… A nastává národní šílenství… Proč?
Indoktrinace identity člověka zkonstruovanou a zpolitizovanou ideou národa (pro národně uvědomělé slabší kusy zdůrazňuji zkonstruovanou, nikoli přirozenou) započatá již ke konci 18. století gangem prudérních buditelů kolem Dobrovského, respektive Palackého, totiž pokračuje i dnes. Píši pokračuje, protože se nejedná o statický, nýbrž dynamický proces. Smyšlený konstrukt národa byl přijat, vstřebán, zreflektován, ohodnocen, nadhodnocen, vsazen do státní politiky (tím, že se stává nosným pilířem státu) a hlavně zautomatizován… Stal se rádoby přirozenou samozřejmostí tíhnoucí k neoddiskutovatelnosti a nezměnitelné danosti u (a to je nejsmutnější) převážné většiny populace. A prozatímní skóre (když už teda „olympiádujem“)? Stačí položit komukoli zcela jednoduchou otázku: „Kdo jsi?“ U drtivé většiny bude mezi prvními spontánními (o to hůře!) odpověďmi „Jsem Čech“; u mnohých „Jsem hrdý Čech“, několik paranoiků zahalasí „Nic než Čech!“…
Olympiáda je přeci orgasmem vyživujícím národní (pod/s)vědomí, orgasmem, kterého i TY můžeš dosáhnout, uzříš-li v sobě „naše“ skvostné nacionale (když neuzříš, neboj se, média tě tak nějak zpracují do národní podoby). A výsledek? Budeš reprezentován! Olympiáda je zposvátnělou událostí národní hypnózy; účastníci jsou bozi, komentátoři mesiáši, média strážnou věží a slepá ovečka se zří v zrcadle (koncesionářský poplatek podmínkou). Už zase se moderátoři předhánějí v dramatizujících pózách, už zase padají slova o národní tragédii či extázi, už zase se ukazuje na ty druhé (tj. nečechy) konkurenčním prstem všemocného „MY“, už zase je Čech typicky takový, Rus jalový a Američan makový, už zase vlaje trojbarevný hadr, už zase se haleká ve stoje a s rukou na prsou jakýsi profláklý song (ale pozor; na hruď příliš netlačit, národní infarkt je definitivní), už zase… A co na to „naši“ zlatí hoši? Ti nemají čas, přepisují přece dějiny.
NIC NEŽ NÁDOR!
bob
přidáno 31/03/2006
Indoktrinace identity člověka zkonstruovanou a zpolitizovanou ideou národa (pro národně uvědomělé slabší kusy zdůrazňuji zkonstruovanou, nikoli přirozenou) započatá již ke konci 18. století gangem prudérních buditelů kolem Dobrovského, respektive Palackého, totiž pokračuje i dnes. Píši pokračuje, protože se nejedná o statický, nýbrž dynamický proces. Smyšlený konstrukt národa byl přijat, vstřebán, zreflektován, ohodnocen, nadhodnocen, vsazen do státní politiky (tím, že se stává nosným pilířem státu) a hlavně zautomatizován… Stal se rádoby přirozenou samozřejmostí tíhnoucí k neoddiskutovatelnosti a nezměnitelné danosti u (a to je nejsmutnější) převážné většiny populace. A prozatímní skóre (když už teda „olympiádujem“)? Stačí položit komukoli zcela jednoduchou otázku: „Kdo jsi?“ U drtivé většiny bude mezi prvními spontánními (o to hůře!) odpověďmi „Jsem Čech“; u mnohých „Jsem hrdý Čech“, několik paranoiků zahalasí „Nic než Čech!“…
Olympiáda je přeci orgasmem vyživujícím národní (pod/s)vědomí, orgasmem, kterého i TY můžeš dosáhnout, uzříš-li v sobě „naše“ skvostné nacionale (když neuzříš, neboj se, média tě tak nějak zpracují do národní podoby). A výsledek? Budeš reprezentován! Olympiáda je zposvátnělou událostí národní hypnózy; účastníci jsou bozi, komentátoři mesiáši, média strážnou věží a slepá ovečka se zří v zrcadle (koncesionářský poplatek podmínkou). Už zase se moderátoři předhánějí v dramatizujících pózách, už zase padají slova o národní tragédii či extázi, už zase se ukazuje na ty druhé (tj. nečechy) konkurenčním prstem všemocného „MY“, už zase je Čech typicky takový, Rus jalový a Američan makový, už zase vlaje trojbarevný hadr, už zase se haleká ve stoje a s rukou na prsou jakýsi profláklý song (ale pozor; na hruď příliš netlačit, národní infarkt je definitivní), už zase… A co na to „naši“ zlatí hoši? Ti nemají čas, přepisují přece dějiny.
NIC NEŽ NÁDOR!
bob