Významná osobnost Pierra-Josepha Proudhona představovala v první polovině 19. století přesvědčení o tom, že je možné takové společenské uspořádání, kde je socialismus zároveň naplněním svobody, kde není potřeba autority státu, vládnoucí moci, neboť „nejvyšší dovršení společnosti spočívá ve spojení pořádku a anarchie.“ Proudhon byl prvním myslitelem, který se v tomto pozitivním smyslu označil za anarchistu.

Narodil se 15. ledna 1809 v Besançonu v rodině bednáře a kuchařky jako nejstarší z pěti dětí. Tomu odpovídalo i jeho dětství omezované finančním nedostatkem. V Besançonu navštěvoval v letech 1820-1827 College Royal. Studium ale musel z finančních důvodů přerušit, vyučil se tiskařem a do roku 1830 pracoval jako korektor v tiskárně, pak se živil jako typograf na různých místech ve Francii a Švýcarsku. Po neúspěšném pokusu otevřít si vlastní tiskárnu se mu podařilo získat stipendium na Akademii v Besançonu a po bakalářské zkoušce mohl díky stipendiu studovat v letech 1838-1842 v Paříži. Věnoval se filozofii, historii a politické ekonomii. Zabýval se podstatou soukromého vlastnictví, s nímž souvisí i autorita, takže došel k závěru, že s negací vlastnictví je spojena i negace autority, a tudíž že skutečná reforma vlády znamená anarchii (pro Proudhona znamenal pojem reforma obecně změnu, neuvažoval v pojmech protikladu reformy a revoluce).

Otázka vlastnictví byla předmětem Proudhonovy práce Co je vlastnictví? z roku 1840. „Když na otázku: Co je otroctví? krátce odpovím Otroctví je vražda!, pak bude mým myšlenkám porozuměno. Několika slovy mohu ukázat, že násilí, které rdousí myšlenky, vůli a osobnost člověka, je násilím na životě a smrti, a že tedy ‚zotročovat člověka‘ je totéž jako ho vraždit. Proč bych tedy také na otázku: Co je vlastnictví? nemohl právě tak dobře odpovědět Je to krádež!, aniž bych zůstal nepochopen? A přece je tato druhá věta pouze přeformulováním té prvé. Chci zkoumat vlastnictví, základy našeho státu a našich institucí.“ Zkrácené vyjádření Proudhonovy myšlenky v proslulé provokativní formulaci Vlastnictví je krádež se pak stalo heslem mnoha anarchistů. Autor v práci kritizoval panující vlastnické poměry, na jejichž základě mohou vlastníci výrobních prostředků přijít k nezaslouženému zisku, který jim umožňuje, aby odnímali dělníkům plný výtěžek jejich práce a tím ještě zvětšovali hospodářskou a sociální nerovnost ve společnosti. To znamená, že vlastnictví nutí k tomu, aby ostatní, tj. ti, kteří nejsou vlastníky, byli vykořisťováni.

Z Proudhonových úvah rovněž vyplynulo, že nejvyšší naplnění společnosti je ve spojení řádu a anarchie. „Anarchie, nepřítomnost každého panovníka, každého suveréna, to je taková vládní forma, k níž se denně přibližujeme, která se pro nás stává zakořeněným zvykem, abychom brali člověka jako pravidlo a jeho vůli za zákon.“ Naopak „vlastnictví vytváří nutně despotismus, vládu rozmaru, panství libovůle… Vlastnictví je právo užívání a zneužívání.“ Proti soukromému vlastnictví, které je zdrojem vykořisťování, kladl Proudhon individuální vlastnictví. Soukromé vlastnictví pro Proudhona znamenalo možnost neomezeného hromadění bohatství na úkor možností a konečně i svobody ostatních členů společnosti. Šlo přitom o privilegium dostupné jen malému počtu lidí. Naopak individuální vlastnictví mu bylo zárukou svobody jednotlivce, neboť mohlo zabraňovat útokům na tuto svobodu a snahám využívat hmotné závislosti člověka. Individuální vlastnictví tak bylo základním kamenem v Proudhonově vizi společnosti svobodných jedinců. Soukromé vlastnictví tedy utlačuje, individuální vlastnictví chrání. Veškeré násilí, které se v moderní společnosti vzpírá rovnosti, pochází ze soukromého vlastnictví. Proudhon hledal takové principy, které by vlastnictví učinily všeobecným a vedly k rovnosti. Tedy postupně až k úplnému potlačení zisku, který je zdrojem útlaku a nerovnosti. Podstatou zachování osobnosti a společenskosti člověka je svoboda: „Svoboda je rovnost, protože svoboda existuje jen ve společenském stavu a mimo rovnost není žádná společnost. Svoboda je anarchie, protože ona nepřipouští panství libovůle, nýbrž pouze autoritu zákona, to znamená nutnosti. Svoboda je nekonečně rozmanitá, protože si váží každé vůle v hranicích zákona.“

Pohoršení, které Proudhonův spis vyvolal, a ještě uveřejnění následujícího Varování vlastníkům z roku 1842, znamenalo pro autora zastavení stipendia a skončilo soudem, u něhož byl však Proudhon téhož roku osvobozen. Práce Co je vlastnictví? se stala diskutovaným a provokujícím dílem nejen pro Proudhonovy současníky.

V roce 1843 vydal práci O vytváření řádu u lidstva aneb Zásady politické organizace, v níž vyložil svou teorii vývoje lidské společnosti ve třech fázích – náboženské, filozofické a vědecké. V těchto fázích se vyjadřují tři momenty lidského poznání a představují proces společenského pokroku. Proudhon dospěl k závěru, že teprve ve třetí, vědecké fázi svého vývoje bude lidstvo vedeno takovým myšlením, jež bude odpovídat technickému, přírodovědeckému a průmyslovému vývoji a ekonomickým, sociálním a kulturním potřebám a zájmům 19. století.

V letech 1844-1845 se Proudhon v Paříži seznámil se svým pozdějším velkým následovníkem Michailem Bakuninen, ale také s mužem, který se měl brzy stát jeho velkým protivníkem – německým komunistou Karlem Marxem. Toho původně velmi nadchlo Proudhonovo Co je vlastnictví?, o němž v knize Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky dokonce napsal, že je „prvním vědeckým manifestem francouzského proletariátu“. Někteří autoři, jako např. Rudolf Rocker, dokonce tvrdili, že právě toto dílo definitivně přivedlo Marxe k socialismu a že právě z něj Marx vycházel při formulaci mnohých svých teorií. Rocker také vysvětloval Marxovy pozdější prudké útoky proti Proudhonovi právě snahou „skrýt, co Proudhonovi dlužil“. V květnu 1846 Marx oslovil Proudhona s nabídkou, zda by se nechtěl stát dopisovatelem Německo-francouzských ročenek, které zamýšlel jako základ pro budoucí mezinárodní diskusi a spolupráci socialistů. Proudhon ve své písemné odpovědi sice souhlasil s účelem a organizací ročenek, zároveň však formuloval své námitky k Marxově dopisu. Mj. napsal: „Souhlasím z celého srdce s Vaší myšlenkou, aby jednou byly všechny názory předloženy; veďme dobrou a čestnou polemiku; dejme světu příklad moudré a obezřetné tolerance, ale chraňme se toho, abychom se vynořili jako vůdci nové intolerance, jen proto, že stojíme na čele hnutí: nepočínejme si jako apoštolové nového náboženství, ani kdyby toto náboženství bylo náboženstvím logiky, náboženstvím rozumu. Chtějme povzbudit, uvítat všechna otevřeně vyslovená stanoviska; kárejme ale všechna prohlášení, která něco vylučují… Za této podmínky vstoupím s potěšením do Vašeho společenství, jinak ne!“ Ne náhodou se v této souvislosti poukazuje na historický okamžik, v němž se rozdělení socialismu na koncept diktátorského komunismu a na koncept rovnostářského svobodného socialismu stalo nezvratnou historickou skutečností.

V roce 1846 uveřejnil Proudhon práci Systém ekonomických protikladů aneb filozofie bídy, v níž podával svou teorii hospodářského a společenského vývoje. Pokusil se zachytit hlavní znaky společností, které produkují a vyměňují zboží a v nichž dochází k protikladnému a nerovnoměrnému rozdělování společenského bohatství, a to na úkor většiny lidí. Proudhon se snažil tematizovat otázky, jež byly charakteristické pro rozvíjející se kapitalistický systém. Analyzoval fenomény konkurence, monopolů a volného obchodu. Konkrétně docházel Proudhon k tomu, že podstatou všech protikladů je rozpor mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou. Oproti práci Co je vlastnictví?, v níž bylo vlastnictví přirovnáváno ke krádeži, zde Proudhon vyslovil tezi, že vlastnictví je svoboda, přičemž jde o dvě současně platné teze. „Vlastnictví z hlediska souhrnu sociálních institucí má takříkajíc dva otevřené účty. Jeden z té dobré stránky, kterou vlastnictví přináší, a který vyplývá přímo z jeho podstaty; druhý účet je z té druhé stránky, nevýhody, která přináší výdaje a jež právě tak přímo jako ony výhody, vyplývají z jeho povahy.“ Základní otázkou Proudhonova díla je filozofické zdůvodnění teorie hodnoty: hodnota jako vzájemný poměr produktů a práce jako princip tohoto vzájemného poměru. Současně se vyjadřoval proti snahám organizovat práci ve společnosti pomocí násilí, neboť tím se připouští moc, která popírá svobodu: „Každý, kdo chce organizovat práci tím, že apeluje na násilí a kapitál, lže, protože organizace práce musí znamenat svržení kapitálu a odstranění násilí."

Když v r. 1848 vypukla únorová revoluce, stavěl se vůči ní se skepsí, neboť podle jeho názoru revoluce vede k vystřídání politických špiček, nesplňuje však očekávání revolucionářů na změnu hospodářských a politických poměrů, jakkoli se změnila monarchie v centralistickou republiku. „Pokrok Francie se ubírá svou cestou, a ubíral by se ať už s republikou nebo bez ní. A ubíral by se svou cestou i se svrženou vládou a stálo by to mnohem méně. Revoluce, k níž právě došlo, se snadno může stát napříště pouhou mystifikací."

Na jaře 1848 Proudhon začal pracovat v redakci novin Représentant du Peuple, kde prosazoval své představy o ekonomicko-sociální revoluci vedené většinou obyvatelstva narozdíl od revoluce zaměřené pouze na politickou změnu ve státě, neboť ta by měla z ekonomicko-sociální revoluce teprve vyplynout. Jak sám napsal: „Sociální reforma nemůže vzejít z politické reformy, naopak – politická reforma musí vzejít ze společenské reformy.“ Ač ve stejné době napsal, že „proletariát se musí emancipovat sám, bez pomoci vlády,“ sám kandidoval a v červnu 1848 byl zvolen do Národního shromáždění, kde proslul především tím, že patřil k malé skupině poslanců, kteří hlasovali proti ústavě navržené Louisem Bonapartem. Jako hlavní důvod uvedl: „Hlasoval jsem proti ústavě, protože to byla ústava.“ Později své krátké působení v roli poslance sám reflektoval velmi kriticky: „Když pomyslím na všechno, co jsem během deseti let napsal a vydal o roli státu ve společnosti, o podřízenosti moci a o revoluční neschopnosti vlády, svádí mě to myslet si, že mé zvolení bylo důsledkem nepochopení ze strany lidu… Jakmile jsem vstoupil do parlamentu, přerušil jsem kontakt s masami... Pohlcen svou legislativní prací, ztratil jsem vhled do současných událostí... člověk musí žít v izolaci jménem Národní shromáždění, aby si uvědomil, že muži, kteří o stavu své země a státu vědí nejméně, jsou téměř vždy ti, kdo ji reprezentují.“ Pokusil se rovněž o praktické provedení svých představ o ekonomicko-sociální revoluci založením úvěrové Lidové banky organizované na rovnostářsko-mutualistické bázi, která měla umožňovat hospodářskou činnost lidem jen s malým vlastním kapitálem či vůbec bez kapitálu. Brzy však musel Proudhon svůj projekt vzdát.

V březnu 1848 vydal Proudhon tři brožury (Řešení sociální otázky, Demokracie a Organizace kreditu a směny), v nichž se vyjadřoval k bezprostředním otázkám. Snažil se vyvracet předsudky, které přežívají mezi lidmi, mj. že víc se dá reformovat v konkrétních jednotlivostech namísto uchopení celku, že příčiny pauperizace spočívají ve špatné organizaci práce, že vše se dá zařídit prostřednictvím státu za současného potlačení individuální svobody. „Požadujeme všechno od státu, vše chceme prostřednictvím státu, nechápeme to jinak, než že stát je naším pánem a my jsme jeho poddaní…“ Vysvětloval svou koncepci vzájemnosti: „Vzájemnost je ve světě principem veškerého života a v hospodářském pořádku je principem sociální skutečnosti, formulí spravedlnosti… Vzájemnost je obsažena v příkazu: Čiň každému to, co chceš, aby bylo činěno tobě, příkaz, který politická ekonomie překládá do známé formule: Produkty se směňují za produkty. … V tomto okamžiku nepotřebujeme žádnou organizaci práce. Organizace práce je zvláštním předmětem individuální svobody. … Stát v tomto ohledu nemá dělníkům co říkat. Čeho je nám potřeba je vzájemnost, spravedlivá směna, organizace kreditu." Před svými voliči poukázal na svá slova, že vlastnictví je krádež jako na největší pravdu století. „Říkám-li, že vlastnictví je krádež, pak tím nestavím princip,závěr. Vy, voliči, okamžitě pochopíte ten enormní rozdíl." nýbrž vyslovuji

V březnu 1849 byl však Proudhon souzen za „podněcování k nenávisti a opovrhování vůči vládě" a byl odsouzen ke třem letům vězení a pokutě 3 000 franků. Po vynesení rozsudku nejprve uprchl do Belgie, pak se tajně vrátil do Paříže, aby uzavřel svou kreditní banku a vyplatil všechny peníze. Tehdy byl znovu zatčen a uvězněn. Během věznění se stačil oženit (v prosinci 1849) a z vězení také řídil nově založený list Voix du Peuple.

V listopadu 1849 byla vydána jeho autobiografická Vyznání revolucionáře, v nichž se autor zabýval reflexí předchozí revoluce. Ve svých úvahách došel k závěru, že k selhání revoluce došlo proto, že byla zaměřena, ale i omezena na výměnu státních institucí; monarchie z června 1830 byla roku 1848 vystřídána jakobínskou státně centralistickou republikou. A přitom nedošlo k tomu, že by byla zbavena moci velkoburžoazie a její administrativní a militaristický vládnoucí aparát. V souvislosti s revolucí Proudhon rovněž došel k závěru, že chybělo široké povědomí o nutnosti sociální a ekonomické revoluce, bez něhož se revoluce nemůže uskutečnit. Proudhon poukazoval na fakt, že všechny politické strany bez výjimky pokud usilují o moc, představují jen různé formy absolutismu. Ve spojitosti ekonomie a politiky spatřoval Proudhon nejen zdroj vykořisťování a nesvobody, nýbrž v ní nacházel také východisko společenské emancipace, neboť osvobození z moci kapitálu znamená zároveň osvobození z moci násilí a autority. Ve Vyznáních došel Proudhon k závěru, že „pravá forma vlády je an-archie, tedy nepřítomnost panství." S tím pak souvisí jeho často připomínaná věta: "Nechci ani vládnout ani být ovládán!" Toto vyjádření se stalo jakýmsi mottem postoje pozdějších přívrženců anarchismu.

V další práci Myšlenka revoluce 19. století z roku 1851 shrnul svou teorii společenské smlouvy a asociací v budoucí společnosti. Asociace prezentuje jako dobrovolná sdružení jednotlivců a skupin, spolupracujících na základě vzájemnosti a společenské dohody. V dělnických asociacích se má postupně uplatňovat nový princip – princip vzájemnosti, který je současně ekonomickou silou i zákonitostí. Zde se pak namísto politické vlády bude uplatňovat myšlenka smlouvy, kterou budou přijímat svobodní a rovnocenní lidé. Organizace ekonomických faktorů pak má vést postupně k přeměně vlády v jejích původně ovládacích funkcích na pouhou správu založenou na nové ekonomické základně.

V době vážných problémů s vydáváním svých spisů napsal ve spolupráci s Georgem Duchenem „nejpodivnější ze svých děl" (G. Woodcock) Manuál spekulanta na burze (1853). Za mnohoslibným názvem se skrývala nejen řada informací o společnostech obchodujících na burze, ale především jasné odsouzení nejen spekulací, ale i celého kapitalistického systému nerovnosti příležitostí i vlád, které jsou za takových ekonomických okolností pouhým „pojišťovacím systémem pro třídu, která vykořisťuje a vlastní, proti třídě, která je vykořisťována a nic nevlastní."

Přes překonané onemocnění cholerou pracoval Proudhon na rozsáhlé třísvazkové práci O spravedlnosti v revoluci a v církvi s podtitulem Etudy praktické filozofie (1858). Dílo provokativně věnoval kardinálovi z Besançonu a církvi vůbec v reakci na pomlouvačnou brožuru, která o něm krátce předtím vyšla (a v níž byl otištěn dopis arcibiskupa jako předmluva). Proudhonova koncepce společnosti je zde postavena v zásadním protikladu vůči koncepci náboženské hierarchizace katolické církve, a tedy na pojetí společnosti a člověka zcela autonomního, který zároveň ctí druhého člověka a jeho práva, společnosti založené na vzájemnosti, kde jsou si jedinci a skupiny jedinců zcela rovny ve svých právech a povinnostech. Mezi církví a svobodou je základní protiklad a nelze uvažovat o jakémkoli smíření. Buď se prosadí církevní morálka a církevní pojetí lidského rozumu a podstaty věcí a revoluce bude odsouzena jako nemorální, nebo se ukáže oprávněnost opaku: autonomie lidské svobody, morálky a revoluce přinášející pokrok. Pět dnů po vydání knihy byl vydán policejní příkaz k zabavení práce, z níž ovšem většina exemplářů byla již rozprodána. Autor byl za „znevažování politické a náboženské morálky" odsouzen v červnu 1858 ke třem letům vězení a peněžité pokutě. Utekl však do Belgie, kde se zdržoval až do roku 1862.

V roce 1861 se podařilo vydat v Paříži Proudhonovu práci Válka a mír, v níž se zabýval podstatou války. Nešlo mu o to, aby naříkal nad hrůzami války, nýbrž aby poukázal na vlastní lidskou podstatu válečných konfliktů. Vyslovil názor, že válka je něčím, co vychází z povahy lidské společnosti. Člověk žijící ve společnosti podléhá zákonům, jejichž smysl lze pochopit pouze v kontextu ostatních lidí žijících ve společnosti. Z ekonomického základu válečných konfliktů Proudhon odvozoval, že řešení není otázkou humanity a etiky, že tedy nespočívá v možnosti odstranění války, nýbrž v možnosti převedení konfliktů do jiné podoby, do jiné roviny – v konečném důsledku do podoby hospodářské soutěže. Tolstého inspirovala kniha k názvu jeho proslulého románového díla.

V práci O federativním principu a nutnosti znovu vybudovat revoluční stranu (1863) se zabýval základní politickou otázkou – centralizace a decentralizace. Vycházel z toho, že evropská rovnováha spočívá na dvou základech – na postupující decentralizaci velkých států a pokračující federalizaci malých států – což vede k vlastnímu mírovému vývoji samotných států a ke vzájemným mírovým vztahům mezi zeměmi, nikoli ke vzájemné konfrontaci mezi nimi. Základní myšlenka práce spočívá v odmítnutí centralistických sjednocených národních států v Evropě, neboť tyto státy uplatňují uvnitř svých společenství nadvládu centrálních politických orgánů na úkor autonomie různých hospodářských a společenských uskupení. Navenek tíhnou takové státy s přibývající mírou ke stále ničivějším vzájemným konfliktům a vytváření ještě více utlačovatelských a agresivních mocností. Na místo toho by se měly utvářet decentralizované státy velkých regionálních konfederací, které by vedly k evropské konfederaci. Proudhon ukázal, že decentralizace a federalizace jsou dvě různé stránky jednoho úsilí o autonomii sdružení, na nichž závisí budoucnost společnosti a na nichž spočívá mír mezi národy. Zatímco centralizace vyžaduje absolutní podřízenost části vůči celku a s tím i zřeknutí se samostatnosti, naopak decentralizace uvolňuje pouto sdružení vůči celku a vytváří se prostřednictvím vzájemného souhlasu nový a pevnější vztah uvnitř takového sdružení. Autonomie sdružení je tím posílena a dostává se na vyšší úroveň. „Dvacáté století otevře éru federací, jinak lidstvo znovu upadne do tisíciletého očistce. Skutečný problém, který čeká na vyřešení, není ve skutečnosti politický, ale ekonomický.“

Práce O federativním principu v podstatě završovala autorovu představu o myšlence anarchie. Ustoupil sice od přesvědčení o bezprostředním uskutečnění svých sociálně politických koncepcí, nicméně trval na anarchii jako na ideálu, k němuž společnost na cestě federativní organizace bude směřovat. Východisko neviděl ve všeobecném zbídačení, nýbrž ve všeobecném zdokonalení prostřednictvím evoluce, nikoli revoluce, vůči níž pociťoval jen zklamání a odpor.

Neúnavný Proudhon pracoval v roce 1864 na svém posledním rozsáhlém díle O politické schopnosti pracujících tříd. V první části se Proudhon věnuje volbám roku 1863 a vyslovil se pro aktivní formu volebního protestu proti režimu odevzdáváním prázdných volebních lístků. Druhá část práce bývá považována za Proudhonovu sociálně politickou závěť. Zde se autor zabýval otázkou obsahu a utváření „dělnické myšlenky" a došel k závěru, že dělnická třída dosud není schopna vyvodit z „dělnické myšlenky" praktické důsledky pro organizaci společnosti a její případné politické uspořádání. Systém vzájemnosti předpokládá svobodného člověka, který dovede rozlišovat dobro a zlo. V systému vzájemnosti není společnost organizována na základě hierarchie funkcí a schopností, nýbrž na základě rovnováhy mezi svobodnými lidmi, kteří mají stejná práva a povinnosti. Ve třetí části své práce poukázal Proudhon na neslučitelnost demokratické politiky se skutečnými snahami lidu a vyjádřil přesvědčení, že pracující třídy učiní krok směrem k zásadnímu oddělování se od stávajícího systému a postupně a nenásilně k beztřídní společnosti svobodných a rovných asociací. Tato poslední práce byla zároveň jakousi rekapitulací a popularizujícím shrnutím jeho myšlenek.

Proudhon zemřel 19. ledna 1865. Jeho originální myšlenky měly značný význam pro rozvoj socialistického myšlení a zároveň pro jeho zásadní diferenciaci. Proudhon již v této době a s jistou anticipací pozdějšího vývoje v této oblasti poukázal na sociálně politické rozlišení a později spor mezi představiteli a zastánci centralistického a autoritářského socialismu a socialismu volného, federativního, anarchistického. Není divu, že marxistická tradice byla k Proudhonovi velmi nepřátelská. Marx vnímal Proudhona po jeho odmítnutí spolupráce již jen jako svého hlavního nepřítele v dělnickém hnutí a posuzoval z tohoto hlediska např. i prusko-francouzskou válku roku 1870: „Francouzi potřebují výprask. Zvítězí-li Prusové, pak centralizace státní moci prospěje centralizaci německé dělnické třídy. Převaha Němců by pak přesunula těžiště západoevropského dělnického hnutí z Francie do Německa a stačí jen porovnat hnutí v obou zemích od roku 1866 do dnešního dne a uvidíme, že německá dělnická třída převyšuje teoreticky i organizačně francouzskou. Její převaha na světové scéně nad francouzskou dělnickou třídou by byla zároveň vítězstvím naší teorie nad Proudhonovou atd.“ Pro pozdější anarchisty byl Proudhon velmi inspirativní v mnoha ohledech – především svým odmítnutím různých podob autority a také svým konceptem federalismu. Další anarchistické myslitele rovněž silně oslovily jeho ekonomické ideje – zejména jeho kritika soukromého vlastnictví. Bojoval proti sociálnímu utopismu, proti náboženskému dogmatismu, proti dogmatismu soukromého vlastnictví, proti politické autoritě, usiloval o přeměnu socialismu na vědecký a realistický směr, přičemž se ho snažil zbavit všeho dogmaticko-náboženského nánosu. Byl však dalek toho, aby šířil iluze o blahobytném životě, který by snad bezprostředně přinesl spravedlivý hospodářský pořádek.

Jak napsal G. Senft, Proudhon ukázal, v jakém směru by se mohl socialistický model vyvíjet jako svobodný socialismus.

Válav Tomek

Tento text je zkrácenou kapitolou z připravované publikace nakladatelství Vyšehrad:

Václav Tomek a Ondřej Slačálek: Anarchistická myšlenka. Jak se vyvíjelo odmítání moci