Kolektivistický anarchismus, propaganda činem a generální stávka

Celý minulý rok jsem plnil své studijní povinnosti na jihu Francie, na samých hranicích se Španělskem v jednom z tradičně „nejlevicovějších“ francouzských departementů, v hlavním městě východních Pyrenejích, v Perpignanu. Velkou kulturní příbuznost obou příhraničních regionů netřeba zdůrazňovat. Vazby historického Katalánska nebyly nikdy zcela přetrhány a ještě se zvětšily příchodem Španělů, prchajících před Frankovým režimem. Přesto jsem byl velmi překvapen, když jsem při jedné náhodné procházce městem v úzké a dosti ponuré uličce spatřil španělský nápis Viva la Confederación del Trabajo! Zda šlo o žert či skutečně míněné zvolání se nikdy nedovím, ale tento objev mě přivedl na myšlenku, že bych se mohl podívat podrobněji na problematiku vývoje španělského levicového myšlení a anarchismu zvláště. Záhy jsem si uvědomil, že fenomén španělského anarchismu je natolik zajímavý, že si beze vší pochyby zaslouží i samostatný článek.

Krátký výlet po španělské historii

Přestože je historie novodobého Španělska velmi bohatá na kontroverzní události, nechci se zde v žádném případě věnovat politickým dějinám. Jen pro časové zařazení zde hned na začátku uvádím několik chronologických mezníků v novodobé historii Španělska. Je tomu už jen proto, že vzestupy a pády anarchismu jejich vývoj do určité míry kopírovaly. Druhá polovina 19. století byla charakterizována častým střídání režimů. V roce 1868 zde proběhla liberální revoluce proti Isabele II., v únoru 1873 byla ustanovena první republika, o necelý rok později byl španělský trůn po vojenském puči opět vrácen dynastii Bourbonů a žezla se ujal syn Isabely II. Alfons XII. Po jeho předčasné smrti se novým králem již konstituční monarchie stal roku 1902 Alfons XIII. Doba Alfonsova panování, která byla charakterizována silným vnitropolitickým a sociálním pnutím, se protáhla až do roku 1932. Přesto v roce 1923 generál Primo de Rivera vyhlásil vojenskou diktaturu. O 8 let později pak byla vyhlášena již druhá španělská republika, avšak v roce 1936 ve Španělsku vypukla jedna z nejčernějších etap jeho novodobé historie – občanská válka. Dalším důležitým faktorem, na který nesmíme zapomínat, je územní vývoj španělské monarchie. Ta dnes zabírá takřka bez výjimky jen Iberský poloostrov. Její koloniální „sláva“ je již minulostí, ale ještě na přelomu 19. a 20. století války v zámoří zmítaly jejím vnitropolitickým vývojem a byly přítomné i v každodenním životě mnoha Španělů. Ztráta posledních kolonií v Americe a Asii v roce 1898 ukázala na mocenskou slabost Španělska a potvrdila, že nebylo náhodou, že jeho vliv na evropské scéně nezadržitelně upadal.

Nyní však již zpět k našemu tématu.(1) Otázky, na něž chci v tomto článku odpovědět, se dají formuloval takto: Jaká byla specifika Španělska při formování anarchismu? Proč mluvit o vlastním „španělském anarchismu“ a odlišovat ho od anarchismu francouzského či německého? Jaké bylo jeho místo ve vývoji dělnického hnutí a jak se to odrazilo do jeho strategií v boji za lepší uspořádání společnosti? Téma jsem rozdělil na čtyři hlavní části. Postupně se zastavím u ekonomického a společenského vývoje Španělska, u klíčových a symbolických událostí ve vývoje španělského dělnického hnutí. Vymezím poměr anarchismu k marxismu jak jeho hlavnímu konkurentovi v řadách dělnictva a konečně se bude věnovat také Confederación Nacional del Trabajo, která byla nejvýznamnější masovou organizací prodchnutou anarchistickými myšlenkami.

Zeměpisné rozšíření španělského anarchismu a jeho příčiny

Druhá polovina 19. století byla velmi důležitá pro formování ekonomických a sociálních základů nejenom soudobého Španělska ale i celé Evropy. Tyto transformace se znásobily zejména v 70. a 80. letech. Iberský poloostrov byl však na rozdíl od okolních zemí (hlavně Francie a Velké Británie) průmyslovou revolucí přece jen méně zasažen. V této době se nicméně vytvořil dodnes patrný výrazný rozdíl mezi průmyslovým a bohatým severo-východem (Katalánsko či Baskicko) a chudým, převážně zemědělským jiho-západem (Andalusie, Estramadura). Důležitým fenoménem byl také populační růst. Z 15,5 milionu v roce 1860 dosáhlo Španělsko na přelomu 19. a 20. století na necelých 20 milionů obyvatel. Protože vesnice byla stále více přelidněna a zemědělství již nestačilo své obyvatele uživit, venkované se začali masově stěhovat do měst a velká vlna vystěhovalectví zaplavila i obě Ameriky. Mezi průmyslovými regiony, které nejvíce přitahovaly, můžeme v prvé řadě jmenovat oblasti kolem Barcelony, kde byl v té době rozvinut zejména textilní průmysl a dále pak hornické regiony kolem Bilbao. Právě tato migrace směrem na sever a východ je pro naše téma velmi důležitá. Venkované, kteří zcela vykořeněni přicházeli do těchto průmyslových zón, logicky dopřávali mnohem více sluchu všem radikálním řešením své tíživé situace. Myšlenky anarchismu dopadaly na velmi úrodnou půdu zvláště v oblasti středozemního moře v blízkosti Pyrenejí. Bylo tomu i proto, že od raného novověku zde byla velmi silná federalistická tradice vycházející z původní samosprávy horských údolí. Ve federalismu existovaly dva proudy. Jeden byl spíše extrémně pravicový a spojený s karlismem (2), druhý naopak vycházel z Pierra-Josepha Proudhona a jeho španělského propagátora Pí Y Margalla a měl značný vliv na levicové republikány (sám Pí, pokládaný někdy za předchůdce anarchismu, byl v první polovině sedmdesátých let dokonce krátce předsedou povstalecké republikánské vlády). Pobřeží Atlantického oceánu bylo naopak získáno spíše pro myšlenky socialismu viděného z pohledu marxismu.

Nesmíme zapomenout, že 70 % tehdejší populace stále žilo a pracovalo na venkově. Pozemkové vlastnictví stejně jako životní podmínky venkovanů se lišily kraj od kraje. Nejhorší situace byla v Andalusii, kde malá hrstka bohatých sedláků vlastnila nesmírné množství země obdělávané z převážné části zemědělským proletariátem. Není se tedy čemu divit, když právě zde nacházely anarchistické teze velký ohlas a situace byla vždy velice výbušná.

Shrneme-li: Od svého prvopočátku je předem dáno geografické rozšíření anarchismu ve Španělsku. Jeho prostor je ohraničen zejména na Katalánsko se střediskem v Barceloně, potom na bezzemky v Andalusii. Určitý vliv pak mají i různé anarchizující skupinky větších měst (Madrid, Zaragoza).

První kroky směrem k organizaci

Vývoj sociální otázky 19. století je také společný pro celou Evropu. Dělníci bojující a usilující o lepší pracovní i životní podmínky se organizovali zejména od 60. let 19. století. Je více než známé, že brzkým plodem těchto snah byl vznik První internacionály založené v Londýně roku 1864. Internacionála byla nicméně od prvopočátku rozštěpena na dvě rozdílné skupiny soustředěné kolem zcela odlišných koncepcí rozcházejících se zejména ve vztahu k principu autority (anarchizující Bakuninův federalismus a centralismus Marxe) a v postupech při realizaci sociální emancipace dělnictva. Roztržka mezi oběma proudy byla dokonána, když byl Bakunin z Internacionály v roce 1872 vyloučen. Anarchisté v čele s Bakuninem založili novou, antiautoritářskou internacionálu. Její kongresy byly pořádány téměř každoročně, avšak organizace dlouho nepřežila smrt své vůdčí osobnosti. Bakunin zemřel v roce 1876.

Mezi národy, které se těchto kongresů pravidelně účastnily a počtem svých členů patřily k těm nejvýznamnějším, je nutné přiřadit reprezentanty Španělska. Proč právě oni?

Revoluce ze září 1868 vytvořila ve Španělsku příhodné podmínky k prvním společným akcím dělníků. V době relativních občanských svobod došlo k prvním pokusům o organizování podobně uvažujících a jednajících lidí. Zatím jim však chyběla silnější sjednocující „ideologie“ (myšleno jako soustava idejí, názorů a teorií promýšlejících problematiky společnosti). To je právě důvod, proč skupina španělských anarchistů vstoupila do kontaktu se svými zahraničními souputníky a zvláště pak s Bakuninem. V říjnu 1868 pak poslal tento známý ruský vyhnanec do Španělska jednoho ze svých žáků, Itala Giuseppa Fanelliho. Fanelli, byť před svým příchodem neznal jediné slovo španělsky, dosáhl výrazných úspěchů. A za čtyři měsíce se mu podařilo vytvořit jádro nadšenců, kteří byli od té doby plně oddáni teoriím a ideálům anarchismu pojímaného z pozic Bakunina.

Proto vůbec nepřekvapí, že ve chvíli, kdy se rozpadla První internacionála, byla velká většina delegátů její španělské sekce nakloněna federalistickým proudům. Španělé se proto v hojném počtu představili na kongresu v Saint-Imier svolaným Bakuninem a stali se posléze nezanedbatelnou silou antiautoritářské internacionály. Jejich první významnou akcí bylo povstání v Alcoy roku 1873. To sice bylo potlačeno, anarchisté se ale svou aktivitou zapsali do povědomí širokých vrstev. Na úspěchy a sílící vliv mezi dělníky přišla logicky reakce mocenských složek. První represe proti anarchistům proběhly v 70. letech. O co se jednalo, proč byly tyto mocenské zákroky tak velké a jaký vliv měly na další strategii?

Dělnické hnutí bylo v 70. letech především ovlivněno výbuchem Pařížské komuny. Vedoucí mocenské složky společnosti byly velice pobouřeny jejími cíli a ideály, v neposlední řadě pak i násilnostmi, které jí provázely. Opakovala se situace let 1848-1851. Dělnické požadavky byly odmítnuty jako celek a nastoupila státní represe. Té se však anarchisté postavili na odpor. S trochou zjednodušení se dá říci, že represivní zákroky státu a následné odvetné protiakce anarchistů se staly od této chvíle pravidlem. V Bakuninovi odešla z čela anarchistického hnutí charismatická autorita. Postupně se v mezinárodním měřítku na jeho místo dostal jiný ruský psanec - P. Kropotkin. Jak dobře víme, on a jeho žáci se rozhodli své požadavky podepřít skutky. Přiblížila se hodina „propagandy činem“ a povstaleckých akcí. Je to sám Kropotkin, který v roce 1880 volá „k permanentní revoltě slovem, písmem, dýkou, zbraní, dynamitem…“ Doba atentátů začala s pokusy o zavraždění italského krále, německého císaře či ruského cara. Exploze se znásobily v průběhu 90. let. Uvedu malý příklad: na 12 výbuchů otřáslo Francií mezi lety 1892-1894. Své pumy hodili dnes už legendární Ravachol, Henry, Vaillant. Nepřekvapí, když jsme i ve Španělsku svědky podobného vývoje.

Mano Negra, Jerez de la Frontera, pumové atentáty, Tragický týden, Francisco Ferrer

Ve Španělsku přinutila restaurace Bourbonů militantní dělníky vstoupit do ilegality. Jakákoli propaganda byla zakázána a většina spolků byla rozpuštěna. O to více je však překvapující rozsah několika důležitých událostí, které se staly symbolické pro vývoj španělského anarchismu pro celé období před první světovou válkou. Byly to aféra Mano Negra, povstání v Jerez de la Frontera, pumové atentáty, Tragický týden roku 1909 a konečně případ Francisca Ferrera. Věnujme se jim nyní podrobněji.

Vše, jak se zdá, začalo v roce 1883 s aférou Mano Negra. Jednoho rána byla nalezena poblíž Jerez de la Frontera mrtvola zemědělského dělníka. Dodnes se kolem této historie rojí velké množství otazníků a je velice dobře možné, že se od prvopočátku jednalo o policejní provokaci. Policie nicméně spojila tuto vraždu s jinými úmrtími, která vyšetřovala ve stejné době v témž regionu. Vytvořila také veliké množství dokumentů dokazujících existenci jisté tajné organizace, jejíž stopy byly nalezeny na zdi ve vesnici Villamartín. Byla to ruka černé barvy – Mano Negra. Celý zákrok si vyžádal stovky zatčení a dokonce sedm trestů smrti. Obviněni byli amnestováni až o dvacet let později.

Zemědělské povstání z Jerez de la Frontera ukazuje velmi dobrým způsobem, jak prostředí andaluských zemědělských dělníků promíchávalo utopické, téměř náboženské snění s anarchistickými idejemi. Toto povstání je dobře zpracováno v románu Blasca Ibáneze – La Bodega. Více než 4000 venkovanů ozbrojených vidlemi a jinými zemědělskými nástroji zaútočilo v noci z 8. na 9. ledna 1892 na město dodávajíce si odvahu sborovým křikem „Ať žije anarchie!“ „Smrt buržoazii!“. Dav zabil několik chodců, pokusil se vysvobodit své druhy zavřené v městském vězení a k ránu se rozptýlil. Odveta byla opět rychlé a krutá. Padly čtyři tresty smrti oběšením, na dvacet dělníků bylo odsouzeno k těžkým pracím, mezi nimi i Fermín Salvochea – bývalý starosta Cádizu a legendární postava andaluského anarchismu.

V této době došlo ve Španělsku také k první explozi dynamitu. 24. září 1892 vrhnul v Barceloně Paulino Pallás svoji bombu proti generálovi Martínezovi Composovi. Protestoval tímto způsobem proti represi v Jerez de la Frontera. Bohužel minul. O tři měsíce později Santiago Salvador toužící pomstít Pallásovu popravu, zaútočil opět v Barceloně svou bombou proti Lyrickému divadlu. Zabil šest lidí a několik desítek těžce zranil. Musím dodat, že podobné projevy vzdoru, které již nebyly mířeny proti konkrétním reprezentantům moci, způsobily vždy smrt nevinných lidí. Navíc represe, kterou výbuchy vyvolaly, byla vždy ještě slepější než nenávist atentátníků. Stovky aktivních a nevinných anarchistů byly v 90. letech uvězněny v Barceloně v pevnosti Montjuich, která dodnes dominuje vzpurnému městu. Zde často po krutém mučení anarchisté přiznávali své zločiny, které nikdy neprovedli. Poslední ozvěny této doby pumových útoků zazněly ještě o 14 let později. Tehdy Katalánec Mateo Morral hodil v Madridu svou bombu proti svatebnímu konvoji krále Alfonse XIII. a Viktorie Eugenie Battenberg. Díky zásahu královského kočího oba pomazaní vyšli z atentátu nezraněni, a atentátník raději na místě spáchal sebevraždu. Událost byla nicméně komentována v tisku celé Evropy. Tento útok je pro nás významný ještě v jednom směru. Při následné represi se poprvé mezi obviněnými objevuje jméno Francisca Ferrera, ředitele Moderní školy (la Escuela moderna) v Barceloně. Na tomto ústavu Morral totiž působil jako profesor a knihovník. F. Ferrer přišel do Barcelony na začátku století jako dědic značného majetku po jedné bohaté Francouzce. V roce 1901 otevřel svoji první školu, která měla 30 žáků. Jeho pokus byl úspěšný, věhlas školy se šířil a na různých místech Španělska vznikly podobné „laické“ a „racionalistické“ instituce. Podotýkám, že anarchisté usilující o odstranění existujících společenských struktur kladli právě na vlastní vzdělávání, charakterizované zejména neautoritářským postojem učitele k žákovi, značný důraz. Z tohoto důvodu se Ferrer také pustil skrze své vydavatelství do publikování a překládání nejlepších filozofických a vědeckých děl současnosti.

V prvním otevřeném střetu s mocí byl Ferrer na základě nedostatku důkazů ještě osvobozen. Vládní kruhy, zvláště pak klerikální, jejichž monopol na vzdělávání narušoval, však nikdy nepřestaly o jeho odstranění usilovat.

Další příležitost se naskytla v období června a července roku 1909. Koloniální a vnitrostátní události byly v tomto případě velmi propojeny. Na počátku prvního měsíce horkého léta se přiostřila situace v blízkosti Melilly ve španělském Maroku. Poté, co neuspěla španělská válečná operace u Barraco del Lobo vyslaná proti domorodým pirátům věčně atakujících královské lodě, se vláda rozhodla mobilizovat rezervisty. V Katalánsku byly vojenské operace dlouhodobě nepopulární. Jeden důvod byl ten, že většinou tyto akce zdecimovaly odvedené, a dále pak, že jich vláda využívala k stále těsnějšímu připojení Katalánska ke koruně. Mnohé socialistické a anarchistické organizace pak odmítaly válku jako takovou. V roce 1909 proto spontánně vypukly manifestace v přístavu, ze kterého se rezervisté měli odvážet. Odborová organizace Solidaridad Obrera, o které ještě brzy uslyšíme, vyhlásila generální stávku. Manifestace se změnily v povstání. V ulicích Barcelony vyrostly barikády, demonstrující se obrátili proti symbolům moci, hořely kostely i několik klášterů. Zloba proti kněžím se obrátila zejména proto, že právě oni z kazatelen soustavně vyzývali ke křížové výpravě proti severoafrickým muslimům.

Bouře kulminovala v týdnu od 26. do 31. července 1909. O průběhu leccos napoví už jeho označení součastníky Semana tragica – Tragický týden. Katalánsko bylo vojensky odříznuto od zbytku poloostrova a po kruté protiakci se vzdalo. Všechna svědectví se shodují na faktu, že události Tragického týdne vypukly spontánně a neměly tudíž jednotné vedení, povstalecké centrum ani společného jmenovatele. Avšak již za měsíc, 31. srpna 1909, byl jeho údajný vůdce – Francisco Ferrer - zatčen a souzen. Ačkoliv se na jeho podporu a obhajobu zvedla dosud nevídaná vlna mezinárodní solidarity (manifestovalo se i na dnešním Václavském náměstí v Praze), Ferrer byl uznán vinným a po společném rozhodnutí armády a katolické církve 13. října téhož roku zastřelen. Následkem této popravy se objevuje ve španělském anarchistickém hnutí jedna důležitá novinka. Organizace Solidaridad Obrera - Dělnická solidarita, která byla založena v roce 1904 jako jedna z regionálních anarchistických organizací, zorganizovala v Barceloně národní kongres. Tato akce, která proběhla v roce 1910, stojí u zrodu Confederación Nacional del Trabajo (Všeobecné konfederace práce, CNT).

(Dokončení příště)

Poznámky

1. Pro zájemce o detailnější informace odkazuji na následují literaturu. Musím konstatovat, že na rozdíl od nás je v jiných evropských zemích kritické a objektivní literatury k anarchismu dost. Zacituji ty nejdůležitější, ke kterým jsem se ve Francii dostal: César M. Lorenzo: Les anarchistes espagnoles et le pouvoir 1868-1969. José Peirats: Les anarchistes espagnoles; Jacques Maurice: L´anarchisme espagnol, týž El anarquismo andaluz, Jean Maitron: Dictionnaire du mouvement ouvrier, Vladimiro Muñoz a kol.: Antalogía ácrata española, Nathalie Alvarez: Une voix dans le mouvement anarcho-syndicaliste. Zejména však knihu J. Peiratse je nutno brát přece jen trochu s rezervou, neboť se neubránil jasnému protěžování anarchistů a jejich akce a osobnosti mnohdy skutečně glorifikuje. Nutno dodat, že si to ale někdy přeci jen zaslouží.

2. Karlismus je politický proud, který se týká dynastických sporů španělských Bourbonů. Bratr Ferdinanda VII, Don Carlos odmítl uznat dědické právo své neteře Isabely II. a v roce 1833 se nechal prohlásit španělským králem. Od té doby až do dnešních dnů se opakovaně a někdy i krvavou cestou Don Carlos a jeho potomci snažili a snaží prosadit své cíle. Své první stoupence karlisté získali zejména mezi katolíky a autonomisty v Baskicku a Katalánsku.

Jiří Hnilica