Verze pro tiskPDF verzeRevoluce a občanská válka, jejichž dějištěm se stalo v letech 1936-1939 Španělsko, byly u nás po dlouhá léta vykládány tradičním stalinistickým způsobem, plným lží o nezodpovědných a sabotérských anarchistech a o trockistech spolčených s fašisty. Ani po pádu minulého režimu se ale nepřestaly tradovat mýty. Lidé jako konzervativní ideolog Paul Johnson představují bojovníky proti fašismu jako krvavé zločince (vzpomeňme jen na účastníka války ve filmu Je třeba zabít Sekala, chlubícího se znásilňováním jeptišek), Francův režim je někdy vykládán jako docela přijatelný atd. Jednostrannostmi trpí i přístup českého anarchistického hnutí k výkladu revolučních a válečných událostí. Šel z extrému do extrému – nejdřív bylo Španělsko ukazováno jako skvělý a takřka bezchybný příklad anarchismu v praxi a vzor pro dnešek, nyní je zas často velmi zjednodušeně posuzována dobová politika anarchistického hnutí jako „zrada anarchismu“. V tomto prostředí představuje kniha historika Anthonyho Beevora velice poučnou práci, zasazující anarchistické revoluční úsilí do širšího společenského kontextu.

Anthony Beevor je vojenský historik (mj. autor knih o bojích o Stalingrad a o Berlín), takže si na své přijdou zájemci o podrobné vylíčení bojů. Kniha ovšem rozhodně neopomíjí společenské a politické souvislosti války a popisuje je velmi zajímavě a citlivě, přičemž vyvrací nejeden zakořeněný předsudek. Provází nás předválečným Španělskem – zaostalým, se značnou mocí církve (Beevor ovšem vyvrací představu o tom, že by většina španělské populace skutečně byli oddaní věřící katolíci a katoličky), jeho politickými silami i společenským vývojem. Popisuje se znalostí věci a nepovrchním způsobem i zdejší silné anarchistické hnutí, rozvíjející se v silných odborech a zároveň v komunitních, vzdělávacích a kulturních institucích (zejména tzv. ateneos libertarios). Autor sleduje hlubší konflikty, které stály za propuknutím války a ovlivňovaly její průběh – střet mezi hluboce reakční pravicí a různými podobami levice, spor mezi separatismem nebo přinejmenším autonomismem a centralismem a také antagonismus mezi autoritářstvím a anarchismem.

Následuje popis povstání reakčních generálů v čele s Francem, bezmoci státu a jeho neochoty ozbrojit pracující a naopak odhlodání a boje odborů – anarchistických CNT i socialistických UGT. Nastala sociální revoluce, projevující se kolektivizací na venkově i přebíráním továren pracujícími, osvobozením velké části společnosti a vytváření nových, svobodnějších struktur. Tato revoluce ovšem probíhala během války – to znamenalo totální mobilizaci zdrojů a válčení včetně zvěrstev na obou stranách. Beevor tvrdí a dokumentuje, že fašisté měli ve zvěrstvech hlavní podíl – čemuž napomáhala i jejich ideologie a kultura opěvující smrt.

Autor podrobně popisuje vojenské peripetie války. Bez idealizace líčí i roli anarchistů a anarchistek (zmiňuje i Mujeres Libres) a jejich nelehkou situaci, která je vedla k zapojení do vlády. V knize si lze přečíst i zajímavé detaily – např. o jednom z anarchistů vstoupivších do vlády: „García Oliver podle očekávání dokázal, že je nekonvenčním ministrem spravedlnosti. Právní poplatky byly zrušeny a všechny trestní rejstříky zničeny“ – str. 134.

Práce zachycuje i genderový aspekt konfliktu – růst ženského hnutí za války, zapojení žen v protifašistických jednotkách, roli maskulinní identity pro mobilizaci vojáků, znásilňování, osud žen v nacionalistickém Španělsku – i když spíše okrajově a nesystematicky. Těžiště a hlavní přínosy knihy spočívají někde jinde.

Především ve vojenské analýze. Nijak si neidealizuje anarchistické a obecně dělnické milice, na druhou stranu upozorňuje, že pravidelná armáda, která je nahradila, byla řízena krutě (disciplína byla vynucována popravami vojáků) a neschopně.

Upozorňuje ale také na mezinárodní kontext války. Zatímco Francovi fašisté získali podporu od Hitlera a Mussoliniho, západní demokracie (včetně Benešova Československa) republiku nejen nepodpořily, ale navíc bránily dovozu zbraní apod. Jediný, kdo byl ochoten alespoň dovézt zbraně (a také tisíce mezinárodních vojáků – proslulých interbrigadistů), byl Stalinův SSSR, který si za to ovšem nechal tvrdě zaplatit. Nejen španělským zlatem, ale také posílením vlivu do té doby marginální komunistické strany.

Analýza její role je rovněž Beevorovou silnou stránkou. Ukazuje, že ve Španělsku se jednalo především o stranu maloburžoazie, která odmítala anarchistickou a dělnickou revoluci, likvidovala vesměs dobrovolně vzniklé rolnické kolektivy (krátce poté, co v SSSR došlo k násilné kolektivizaci venkova) a rozpoutala „občanskou válku v občanské válce“ tvrdou perzekucí těch na straně republiky, kteří s ní v čemkoli nesouhlasili. Autor dokumentuje stalinské represe a lži a s pochopením (dokonce několikrát) připomíná výrok jednoho z anarchistů, že je vlastně jedno, jestli vyhrají stalinisté nebo Francovi fašisté.

Válku vyhrál Franco a po několik desetiletí trvalo jeho úsilí vrátit Španělsko zpět do klerikálního středověku. Autor mimochodem zmiňuje i projevy ozbrojeného odporu proti Francovu fašismu.

Beevorovu knihu rozhodně stojí za to si přečíst. Mnoho na tom nemění ani překlad, jehož kvalita je na některých místech přinejmenším diskutabilní (kupříkladu překládá často používané slovo „liberarian“ jako „indetermista“) a někde vysloveně chybný (když je organizace, k níž se CNT odmítla připojit, nazvána „Kominterna třetí internacionály“ – str. 34 – ve skutečnosti jsou „Kominterna“ a „Třetí internacionála“ dvěma pojmenováními pro tutéž věc leninistickou Komunistickou internacionálu; CN odmítla vstoupit do přidružené Internacionály rudých odborů, tzv. Profinterny) , ani vysoká cena, ani to, že v knize chybí seznam použité literatury.

(os)

Beta – Dobrovský, Praha – Plzen, 2004. 320 str. A5/399 Kč