„Skaut – dítě, které se obléká jako idiot, pod vedením idiota, který se obléká jako dítě.“ Když jsem si v Permanent Revolt č. 2 přečetl tento vtip, pobavilo mě to. Sám jsem ve skautu nějaký ten čas strávil a určitě na tom něco bude...

 Pak jsem nad tím ale začal přemýšlet. Co nás to tam vlastně učili? I ten, kdo do Junáka nechodil, si určitě vzpomene na Foglarovy Hochy od Bobří řeky nebo Rychlé šípy a hned je to jasné: kamarádství, příroda a dobrodružství. Ale jak to vlastně ve skautu chodí? Rychlé šípy přeci ve skautu nebyly...

Začnu trošičku od jinud. Miliony lidí v Česku mají v živé paměti svoje dětství v pionýru, kde do nich cpali ideologii horem dolem. Pionýr byl dobře fungujícím politicky-výchovným nástrojem, který bolševici hojně využívali. Zašmátral jsem ještě trochu v paměti a vrátil se k dějepisu na základní škole: již v nacistickém Německu existovala podobná organizace, sloužící k výchově mládeže a samozřejmě také politickým účelům. Na mysli mám Hitlerovu mládež - Hitlerjugend. Tato organizace nechvalně proslula také proto, že v závěru druhé světové války, když bylo říši nejhůř, byli nasazováni do boje i šestnáctiletí chlapci právě z jejích řad.

Takže zatímco pionýři byli tou oblíbenou vzornou mládeží, která nechyběla na žádné státní oficiální akci, nacisté dovedli zneužívání mládeže kvůli svým politickým cílům ještě dál. Víme, že dnes se skauti také objevují při oslavách státních svátků apod. Jsou si tedy tyto tři organizace podobné? Asi namítnete, že ne. Členství ve skautu je dobrovolné, nevynucuje si ho totalitní diktatura, skauting také není v pravém slova smyslu politická organizace vychovávající děti pro nějakou stranu. Dobrá, ale neslouží náhodou i skaut k tomu, aby se dětem vštěpovala současná oficiální ideologie, byť třeba méně násilně a méně viditelně než ve zmiňovaných organizacích?

Kromě zajímavých zkušeností a zážitků – ne vždy radostných – jsem si z doby ve skautu odnesl také několik příruček, na které se mi od té doby akorát prášilo v knihovně. Přináším vám tedy citace z několika z nich. Pokusím se jimi na položenou otázku odpovědět.

 Co o sobě říkají?

Na úvod se podívejme, co se píše na domovském webu českých skautů a skautek www.junak.cz.  Sami skauti se zde pod názvem „Junák - česká skautská organizace“  hlásí ke skautským tradicím a uvádějí:

„Skauting do naší země přivezl z Anglie již v roce 1911 profesor Antonín Svojsík. I přesto, že třikrát byly myšlenky skautingu umlčeny totalitními režimy, má dnes Junák – svaz skautů a skautek ČR 51 000 členů a je největší výchovnou organizací mladých lidí v České republice. Zároveň je členem mezinárodních skautských organizací. Svou činností a výchovou mladých lidí si vydobyl výjimečné postavení a uznání u státních institucí, respektovaných organizací a významných osobností. ...skauting připravuje své členy na řešení každodenních situací dneška a zítřka...“

Svou organizaci pak charakterizují takto:

„Junák – svaz skautů a skautek ČR

je dobrovolné, nezávislé a nepolitické sdružení ve smyslu zákona 83/90 Sb. sdružující své členy a členky bez rozdílu národnosti, náboženského vyznání, politického přesvědčení, rasy nebo jiných rozdílů. Skautské oddíly působí ve více než tisíci městech a vesnicích po celé naší zemi. Sdružují jak chlapce, tak děvčata od šesti let, ve třech věkových kategoriích. O jejich program se stará několik tisíc dobrovolných vedoucích a činovníků.“

Teď máme přibližnou představu o tom, co slovo skaut znamená v českých podmínkách.

Podívejme se tedy, jak to vypadá v praxi.

Poslušnost a nacionalismus

Skauti se řídí několika pravidly sepsanými ve skautském Zákoně. Právě v něm mě zaujal bod sedmý: „Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců.“ Je-li to zákon, není proti němu odvolání. Pokud rozhodne váš rodič, představený nebo vůdce (?!) v něčem za Vás, slepě ho následujte, i kdyby vám to bylo proti mysli. V knize Skauting (str. 230) se píše: „Skautský zákon nám říká, jak máme myslet, mluvit a jednat.“ To prakticky znemožňuje dítěti, aby myslelo, mluvilo a jednalo samostatně.

Další ze skautských symbolů hned po Zákoně je Slib, který každé dítě (vlče, světluška¹) slavnostně odříkává ve chvíli, kdy se stává skautem/skautkou: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: Sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bližním. K tomu mi dopomáhej Bůh. (pro věřící)“ Nejvyšší Pravda a Láska je samozřejmě Bůh. Je zajímavé, že vlast je na prvním místě před bližními. Dnes bych si jako internacionalista asi ve skautu moc neužil. Na ten internacionalismus hned navážu citací knihy Skautský oddíl II. (str. 24): „Každý oddíl se snaží poznávat své okolí. Vlastivědné literatury, která nás poučí o kraji, ve kterém žijeme a pracujeme, je však velmi málo. Byla totiž po léta úmyslně potlačována (hlásáním internacionalismu).“ Zdá se, že bych mezi skauty opravdu neměl na růžích ustláno a to přesto, že se skautské hnutí často ohání tím, jak je mezinárodní. Nehledě na to, že zmiňovaný citát pozoruhodně ztotožňuje minulý režim, který byl ve skutečnosti nacionalistický a také bránil svým občanům a občankám cestovat (a tak navazovat autentické mezinárodní kontakty), s myšlenkami internacionalismu.

 „Demokratická“ nalejvárna

Teď jedna interpretace skautské myšlenky od Václava Břicháčka z knihy Poselství skautské výchovy (str. 18): „Myšlenka skautingu jistě ne náhodou vznikla v zemi s bohatou demokratickou tradicí a vytvářela vlastní formy výchovy bez tradičních autorit. Sestavování skautských družin, postavení rádců, dobrovolná kázeň, spolupráce mezi družinami v oddíle, i mezi oddíly navzájem – to vše tvoří jednu velkou dílnu reálných demokratických zkušeností. Zároveň však to je škola budoucích vůdců – dnes bychom asi řekli i budoucích manažerů, kteří dokáží racionálně, ale přitom demokraticky řídit nejrůznější skupiny a celky. Praktický výcvik v demokratickém jednání a myšlení musí být součástí roverského² programu a měl by probíhat i v klubech starších skautů. Ze skautingu by měly vymizet jakékoliv prvky manipulace, diktování a nerovnoprávného rozhodování.“

Tak to vezmeme postupně: Je humorné, že jako země s bohatou demokratickou tradicí je zde představována zrovna velká Británie – která je monarchií – ale budiž.

Čteme „…bez tradičních autorit…“, ale  o kousek výše je napsáno „Skaut je poslušný …“. Trošku se nám tato slova navzájem vylučují, ale to nám nemusí vadit. V praxi to znamená, že tradiční autorita (rodiče, učitelé) zůstává a přicházejí nové. Nesmíme ani zapomínat na věrnost vlasti a autority vytvářené oddílem. Tím se nám prostor pro vlastní kreativitu dítěte zmenšuje.

Sestavování skautských družin je plně v kompetenci vedení oddílu a to se tohoto privilegia běžně nevzdává, tudíž to s demokracií má opět pramálo společného.

Dobrovolná kázeň je zde praktikována přibližně tímto nepsaným pravidlem: „Buď se dobrovolně podřídíš, nebo tě potrestáme. Pokud se tvoje nekázeň bude opakovat a nebude možnost nápravy, budeš vyloučen z oddílu.“ Různé druhy trestů jsem zažil na vlastní kůži, ať už měly utužit moje tělo (kliky, dřepy…) nebo měly podobu nepříjemných prací, např. mytí nádobí na táboře, ježdění pro vodu, kopání latríny apod. Z oddílu jsem odešel z vlastní vůle, ale ještě v živé paměti mám, jak byla rozpuštěna celá družina kvůli nekázni, která byla způsobena neschopností rádců vytvořit kvalitní program a špatným rozdělením dětí do družin, což rozhodli tři nebo čtyři vedoucí bez větších ohledů na povahu a kamarádství jednotlivých dětí. Znovu dobrá ukázka demokratické zkušenosti.

Co se týče spolupráce mezi družinami a oddíly, pamatuji si, že vládla spíše nezdravá soutěživost a místy dokonce nevraživost než nějaká dobrovolná spolupráce z vlastní iniciativy.

„…škola budoucích vůdců…manažerů…“ – při obou těchto slovech se mi dělá mírně nevolno. To má Junák opravdu vychovávat nové führery a lidi, kteří budou dobře umět akorát vykořisťovat svoje podřízené? Znovu je zde dítěti vnucována představa, že nemá právo rozhodovat o záležitostech, které se ho týkají, a že potřebuje někoho jiného, kdo mu řekne, co, kdy a jak má dělat a právě zde je tato myšlenka umocňována silnou pozicí vůdce v oddíle.

A co dodat k závěru? Pokud budou skautské oddíly tak přísně hierarchicky uspořádané, těžko se z něj podaří odstranit prvky manipulace, diktování a nerovnoprávného rozhodování.

 Výchova... k čemu vlastně?

Na dokreslení vaší představy o tom, jak je to u skautingu s výchovou, ještě jedna citace z Poselství skautské výchovy (str. 86): „Orientace na poslušnost, spojená často s trestem za neposlušnost. Jsou dána pravidla, co se může dělat a co nikoliv – kdy vstávat, jak se chovat v klubovně, jak ve vlaku, jak mluvit apod. Pravidla jsou pevná, pokud možno jasná a pochopitelná, dána „vyšší mocí“ – vůdcem, zákonem, pravidlem smečky apod. Dítě si je osvojí, přijme a dodržuje, byť mnohdy jen z obav před trestem. Také o nich většinou nepřemýšlí. Je to fáze kolem 6. až 8. roku.“ Když jsem se o autoritářství ve skautingu bavil s kamarádem, jeho protiargument zněl, že tam chodí děti třeba právě kvůli tomu, že se jim líbí vojenský řád. O tom značně pochybuji, už jenom proto, že si pamatuji, jak se mi každé pravidlo v tomto věku příčilo. V tak nízkém věku, jak autor píše, Junák dusí touhu po samostatném rozvoji dítěte a nadiktuje mu, co má dělat. Myslím, že právě to je to období, kdy se rozhodne, jaké dítě bude v dospělosti. Tento přístup vyrábí pouze poslušné ovečky.

Měli jsme tu skauting a vlastenectví, skauting a autority, trošku skauting a politika, skauting a výchova... ale co skauting a náboženství? Našel jsem pro vás opět jednu zajímavou citaci. Zakladatel skautingu, lord Baden-Powel of Gilwell, v knize Vlče, skaut, rover (str. 127), v kapitole o náboženství píše: „(…) Nikdo není dost dobrý, pokud nevěří v Boha a nežije podle božích přikázání. Proto by měl vyznávat každý skaut nějaké náboženství.“

Abych to nějak ukončil. Udělalo se mi docela špatně, když jsem zjistil, podle jakých příruček a knih se skauti učí a jsou vedeni. A nejedná se o publikace z první republiky. Jediné, co na dnešním skautingu vidím jako pozitivní, je vztah k přírodě, ekologie a odmítnutí drog včetně alkoholu (ale setkal jsem se s přístupem skautů, kteří místo toho, aby pomohli ležícímu opilci, mu nadávali a odešli, přesto, že ten člověk potřeboval pomoc). Začínám se skoro bát lidí, kteří jsou vychovávaní podle skautských principů. Představa jednapadesáti tisíc potencionálních komunistobijců, vlastenců, ortodoxních autoritářů, „manažerů a vůdců“ nebo poslušných oveček je opravdu děsivá o to víc, že se jedná o mladé iniciativní lidi. Jde jen o to, jak moc je skauting v jejich dalším životě ovlivní. Přes internet jsem se s několika skauty bavil a skoro u všech byli jejich názory akorát snůškou předsudků, latentního rasismu a národovectví. Když se dozvěděli, že jsem punkáč, nebo dokonce anarchista, byl jsem v jejich očích odsouzen k trestu smrti. Samozřejmě takoví nejsou všichni, situace je jiná člověk od člověka, oddíl od oddílu a záleží na tom, s jakými lidmi se v oddíle setkávají a často také, jak je oddíl velký. U větších oddílů je přístup k výchově méně individuální, více autoritářský a v jeho čele (dle mých zkušeností) stojí často pěknej vůl!

Kromě „výchovy“ dětí slouží skauting také ne málo jedincům, kteří se nedokázali uplatnit v jiné sféře a svojí touhu po moci si kompenzují právě na dětech. Ale výjimky potvrzují pravidlo a nemůžu si stěžovat, že bych ve skautu nezažil i opravdu hezké chvíle. Bohužel podle toho, co se píše v citovaných příručkách, začínám být na rozpacích, zda jsem jen šťastnou náhodou neskončil spíše v Národním sjednocení nebo Národním odporu a nedivil bych se, kdyby právě ve skautu hodně nácků (tedy nacionalistů, jak se dnes říká) začínalo.

A co my?

Teď mě ještě tak napadá zajímavé téma do diskuse – navzdory tomu, jakou formu měly doposud podobné instituce, nemohli bychom my, anarchisté, vytvořit podobnou organizaci, která by vychovávala naše děti, v našem i jejich volném čase, ve smyslu anarchistických zásad a principů? Nepochybně ano. A pokud by se nám podařilo vyhnout se úskalí indoktrinace, byl by to velmi významný krok kupředu. Doufám, že byl pro vás článek podnětný, i když asi ne moc optimistický, nebo vám přinesl alespoň další téma k zamyšlení.

Jiří Kohout

 
Vysvětlivky:

1, 2 vlče, světluška – skaut – rover je rozdělení lidí v oddíle podle věku, ale není to přesně vyhrazeno. Skautem se stáváte dnem složení skautského slibu.

Náčelník skautské družiny (skupiny skautů uvnitř jednoho oddílu s dospělými vedoucími) se nazývá rádce. Roverem se stanete, když předáte rádcovství ve družině někomu mladšímu, nebo z družiny odejdete do vedení nebo roverské družiny.

Zdroje:

Břicháček, V. (1991). Poselství skautské výchovy.Liberec: Skauting.

Baden-Powel of Gilwell (1993).  Vlče, skaut, rover. Liberec: Skauting.

(1993). Skautský oddíl II. – Program 1. Liberec: Skauting.

(1995). Skauting. Liberec: Skauting.