Úvodem

Jak se postupně rozpadají kalendáře Moci a velké mediální korporace přehrávají hned veselohry, hned truchlohry, které nám usilovně předvádí světová politická třída, tam dole, na velkých a rozsáhlých základech rozkolísané moderní babylonské věže je neustálý pohyb a začínají se hlásit o slovo hnutí, byť ještě v plenkách, nastavující křišťálové zrcadlo. Zatímco nahoře se hlásá politika sváru, ve sklepení světa další nacházejí sami sebe a toho druhého, který je odlišný, a proto je dalším z těch dole.

Součástí tohoto znovuobnovení křišťálově čirého slova jsou i rozhovory, které navázalo Zapatistické vojsko národního osvobození (EZLN) s hnutími, společenskými a politickými organizacemi ve světě. V první řadě jde o to vytvořit společně s bratry a sestrami v Mexiku, Itálii, Francii, Německu, Švýcarsku, Španělsku, Argentině a Spojených státech společný diskusní program.

Naší snahou není vytvoření politických programových dohod ani pokus o novou verzi Internacionály. Nejde ani o sjednocení teoretických pojmů ani o shodu pojetí, nýbrž o nalezení a/nebo vytyčení společných diskusních bodů. Podobně jako se vytvářejí teoretické a praktické obrazy, viděné a prožité z různých míst.

Součástí snahy po setkání je i těchto sedm myšlenek, které EZLN nyní předkládá. Tyto myšlenky jsou zakotvené v časoprostorovém horizontu, protože jsme si vědomi našich vlastních teoretických i praktických omezení a především obecnější vize. Je to náš první příspěvek k vytvoření světového diskusního programu.

Děkujeme mexickému časopisu Rebeldía, že těmto myšlenkám otevřel své stránky. Zároveň děkujeme tiskovinám, které v Itálii, Francii, Španělsku, Spojených státech a Latinské Americe udělají totéž.

I. Teorie

Úloha teorie (a teoretické analýzy) v politických a společenských hnutích je obvykle brána jako samozřejmost. Nicméně za každou samozřejmostí se obvykle skrývá problém, v tomto případě problém uplatnění teorie v praxi jako jejího teoretického "můstku". A nejen to; problém teorie je také problémem toho, kdo tuto teorii vytváří.

Nespojuji výraz "teoretik" nebo "teoretický analytik" s označením "intelektuál", které je širší. Teoretik bývá intelektuálem, ale intelektuál nemusí být vždycky teoretikem.

Intelektuál (a tudíž i teoretik) tuší, že má právo přemýšlet o hnutích. Není to jeho právo, ale povinnost! Někteří intelektuálové zacházejí ještě dál a stávají se z nich noví "političtí komisaři", kteří dohlížejí na myšlenky a činy, rozhodují o tom, co je "dobré" a co "špatné". Jejich "soud" je závislý na místě, které zastávají, a na místě, které by rádi zastávali.

My si myslíme, že hnutí nemá "oplácet" soudy, kterých se mu dostává, a třídit intelektuály na "dobré" nebo "špatné", jak bývají hodnocena hnutí. Antiintelektualismus není ničím jiným než špatně pochopenou sebe-obhajobou a sám o sobě bývá příznakem "vyspělosti" určitého hnutí.

My jsme přesvědčeni, že slovo zanechává stopu, stopy naznačují směr, ze směru vyplývají prohlášení a závazky. Když někdo zaváže své slovo ve prospěch nějakého hnutí nebo proti němu, nejen že má právo o něm mluvit, ale také jej musí "vyostřit" s ohledem na jeho cíle. "Proč?" a "proti čemu?" jsou otázky, které mají doprovázet slovo. Ne aby ho umlčely nebo ztišily, ale aby ho doplnily a zvětšily jeho účinek, to jest, aby ten, kdo má slyšet, slyšel to, co říká.

Je rozdíl, když vytvářím teorii zevnitř společenského či politického hnutí, nebo když to dělám na univerzitě. A neříkám "univerzita" ve významu asepse nebo vědecké "objektivity" (která stejně neexistuje), jen chci označit místo intelektuálních úvah a produkce "mimo" hnutí. A "mimo" neznamená, že cítíme "náklonnost" nebo "odpor", nýbrž že tato intelektuální produkce se nevede z hnutí, ale o něm. Proto takový univerzitní analytik hodnotí a soudí klady a zápory, úspěchy a chyby minulých i současných hnutí a kromě toho směle věští budoucí vývoj a osudy.

Občas se stává, že někteří univerzitní analytikové by rádi řídili nějaké hnutí a to by se tudíž mělo řídit jejich záměry. Potom základní výtkou analytika bývá, že hnutí ho "neposlouchá", a příčinou všech "chyb" hnutí je, v zásadě, že jasně nevidí to, co je pro analytika naprosto zřetelné. Zapomnětlivost a nestoudnost jsou obvykle základním povahovým rysem (ne vždycky samozřejmě) těchto analytiků od psacího stolu. Jeden den říkají toto a prorokují tamto, dalšího dne se stane pravý opak, ale analytik ztratil paměť a zase se pouští do teoretizování, a přitom úplně zapomněl na to, co řekl předtím. A to není všechno; kromě toho se ani nestydí a neobtěžuje se úctou ke svým čtenářům nebo posluchačům. Nikdy neřekne: "Včera jsem řekl toto, ale ono se to nestalo, nebo se stal pravý opak, zmýlil jsme se." Medializovaný teoretik využívá důrazu na "dnes" a "zapomíná". Teorie vytvořená tímto akademikem se pobodá náhražkové potravě pro intelekt, která sice nenasytí, ale zabaví.

Jindy nějaké hnutí nahradí svůj zápal teoretickým patronátem univerzity. Výsledek obvykle bývá škodlivější než původní nedostatek. Pokud se univerzita zmýlí, "zapomene"; zmýlí-li se hnutí, ztroskotá. Občas předáci některého hnutí hledají "teoretické alibi", tj. něco, co by ospravedlnilo jejich praxi a dalo jí soudržnost, a tak přispěchají pro zásoby na univerzitu. V těchto případech je teorie pouhou nekritickou obhajobou s příměsí rétoriky.

Podle nás má hnutí vytvářet svou vlastní teoretickou reflexi (pozor: nikoliv jeho obhajobu). Do něj může začlenit to, co nemůže teoretik od psacího stolu, tedy přetvářející praxi tohoto hnutí.

My raději nasloucháme a diskutujeme s těmi, kdo provádějí teoretickou analýzu a reflexi uvnitř organizací a hnutí a společně s nimi, a nikoliv zvenčí nebo, což je horší, na úkor těchto hnutí. Nicméně se snažíme vyslechnout všechny hlasy s důrazem na to, odkud se mluví, a nikoliv kdo mluví.

Ve svých teoretických úvahách mluvíme o tendencích, které vidíme, nikoliv o dovršených nebo nevyhnutelných událostech. O tendencích, které nejenže se (ještě) nestaly homogenními a hegemonickými, ale také mohou (a měly by) se zvrátit.

My zapatisté obvykle neuvažujeme teoreticky o nás samotných, ale o skutečnosti, ve které se pohybujeme. Naše úvahy jsou navíc přibližné a omezené v čase, v prostoru, v pojmech a ve struktuře těchto pojmů. Proto se zříkáme nároků na všeobecnost a věčnost svých slov a činů.

Odpovědi na otázky týkající se zapatismu se nenacházejí v úvahách a teoretických analýzách, ale v naší praxi. A v našem případě má praxe silnou morální, etickou náplň. To znamená, že se snažíme (ne vždy úspěšně, to je jisté) o činy nejen ve shodě s teoretickou analýzou, ale také a především v souladu s tím, co považujeme za svou povinnost. Snažíme se být důslední, vždycky. Snad proto nejsme pragmatičtí (jinými slovy "praktici bez teorie a bez zásad").

Avantgardy cítí povinnost řídit něco nebo někoho (a v tomto smyslu se hodně podobají univerzitním teoretikům). Cílem avantgard je vedení a pro to pracují. Některé jsou ochotny zaplatit za chyby a vybočení od své politické náplně. Univerzita nikoliv.

My cítíme, že naší povinností je iniciovat, sledovat, doprovázet, nalézat a otevírat prostory pro něco a pro někoho, včetně nás.

Přehled, byť jen úplně zběžný, rozličných hnutí odporu v rámci národa nebo planety není pouhým inventářem, spíš než přítomnost jde z něj uhodnout budoucnost.

Ti, kdo jsou součástí toho přehledu nebo přehled vytvářejí, mohou objevit, že ti, kdož jsou zahrabaní na katedrách společenských věd, nejsou schopni nahlédnout, pochopit; že důležitý je sice chodec a jeho krok, ale především je důležitá cesta, směr, sklon. Když ukazujeme a rozebíráme, když diskutujeme a přeme se, děláme to nejen proto, abychom zjistili, co se děje, a pochopili to, ale také, a především, abychom se to pokusili přetvořit.

Teoretická úvaha o teorii se nazývá metateorie. Metateorií zapatistů je naše praxe.

II. Národní stát a polis

V kalendáři umírajících národních států byla rozhodující moc v rukou politické třídy. Ta sice brala ohled na moc ekonomickou, ideologickou, společenskou, ale zachovávala si vůči nim relativní autonomii, která jí umožňovala "vidět dál" a vést národní společenství do budoucnosti, ve které hospodářská moc nejenže si svůj vliv uchovala, ale dokonce ho ještě posílila.

V umění politiky, umělec polis, vladař, býval specializovaným vůdcem, znalcem věd přírodních a humanitních, včetně vojenské. Umění vládnout spočívalo v odpovědném řízení a rozdělování státních zdrojů. Větší či menší užívání jednoho nebo několika zdrojů určovalo styl vlády. Rovnováha správy, politiky a represe charakterizovala pokročilou demokracii. Hodně politiky, málo správy a skrytá represe populistický režim. Hodně represe a žádná politika a správa vojenskou diktaturu.

Při tehdejším mezinárodním rozdělení práce řídili země s rozvinutým kapitalismem státníci; země s pokřiveným kapitalismem přisluhovači. Vojenské diktatury představovaly skutečnou tvář modernity: krvežíznivou zvířecí tvář. Demokracie nebyly jen maskou, která skrývala tuto brutální podstatu, připravovaly navíc národy na nové období, kdy peníze naleznou lepší podmínky růstu.

Globalizace, to jest mundializace světa se nevyznačuje pouze digitální technologickou revolucí. Všudypřítomná mezinárodní vůle Peněz nalezla prostředky a podmínky k svrhnutí okovů, které ji bránily v naplnění svého poslání: dobýt svou logikou celou planetu. Jeden z okovů, hranice a národní státy, byl a je obětí světové války (té čtvrté). Národní státy čelí této válce s omezenými hospodářskými, politickými, ideologickými zdroji a, jak to dokazují nedávné války a pojednání o volném obchodu, i omezenou právní ochranou.

Dějiny neskončily pádem berlínské zdi a zhroucením socialistického tábora. Nový světový řád nepřestává být cílem peněžní armády, zatímco na poli dokonává národní stát a čeká na pomoc.

Nazýváme "společností moci" řídící skupinu, která nahradila politickou třídu při rozhodování o základních otázkách. Tato skupina drží ve svých rukou nejen hospodářskou moc řady státu. "Společnost moci" je navíc organicky seskupena (podle příkladu "akciové společnosti") a chová se v souladu se společnými cíli a metodami. Přestože se "společnost moci" dosud utváří a upevňuje, už se snaží vyplnit prázdno po národních státech a jejich politických třídách. "Společnost moci" kontroluje finanční skupiny (a tudíž celé státy), komunikační média, průmyslové a obchodní korporace, vzdělávací centra, vojska a veřejné i soukromé policie. "Společnost moci" touží po světovém státu s nadnárodní vládou, ale nesnaží se ho vytvořit.

Globalizace sice znamenala traumatickou zkušenost pro lidstvo, ale především pro společnost moci. Vyčerpána úsilím o přímý a bezprostřední přechod od čtvrtí a obcí k Hyperpolis, od místního ke globálnímu, a zatímco se vytváří nadnárodní vláda, společnost moci se znovu utíká k zmírajícímu národnímu státu. Národní stát společnosti moci má pouze zdánlivou sílu pramenící zejména ze schizofrenie. Hologram, toť stát-národ v době velkoměst.

Národní stát, udržovaný po desetiletí jako původce stability, směřuje ke svému zániku, ale jeho hologram přetrvává uchováván dogmaty, která se snaží vybojovat místo, které po něm globalizace nejenom zanechala, ale i zviditelnila. Mundializace světa v čase a prostoru je pro moc čímsi, co dosud plně nestrávila. "Ostatní" už nejsou "jinde", ale všude a pořád. A pro moc ten "druhý" představuje hrozbu. Jak se této hrozbě postavit? Pozvedněme hologram národa a označme "druhého" za agresora. Nebylo snad jedním z argumentů pana Bushe pro válku v Afghánistánu a Iráku, že obě země ohrožují severoamerický "národ"? Avšak na rozdíl od "skutečnosti" vytvořené CNN prapory, které vlají na Kábulem a Bagdádem, nemají na sobě pruhy a hvězdy, ale patří velkým nadnárodním korporacím.

Na hologramu státu-národa, dokonalém podvodu moderní doby, c´est-a-dire, "osobní svoboda" je uvržena do vězení, kterému ani globálnost neubrala na útisku. Jedinec přestává být zřetelný a ani obraz někdejších "hrdinů" mu nemůže dát sebemenší naději na překonání. Self-made man už neexistuje, a jelikož je nemyslitelné mluvit o self-made corporation, očekávání společnosti se oddalují. Jaká je naděje? Návrat k pouličním hádkám? Kdepak, fragmentace byla tak nemilosrdní a nekontrolovaná, že se ani sebemenší částečky identity jako ulice či čtvrť neudržely pohromadě. Rodina, dům? Jak kde. Taková televize vstoupila jako královna hlavními dveřmi, ale internet vtrhl jako pučista trhlinou v kybernetickém prostoru. V minulých dnech skoro každý dům planety byl napaden britskými a severoamerickými jednotkami obsazujícími Irák.

Stát-národ, který si nyní osobuje titul prozřetelné ruky Boží (Spojené státy americké), existuje pouze v televizi, v rádiu, v některých novinách a časopisech, a v kinech. V továrně na sny velkých mediálních společností jsou presidenti inteligentní a milí, spravedlnost vždycky vítězí; společenství svrhne tyrana, vzpoura je rychlou a účinnou odpovědí na zvůli a "žili šťastně až do smrti" nepřestávají slibovat lidem. Ale ve skutečnosti je všechno úplně naopak.

Kde jsou hrdinové invaze do Afghánistánu? Kde okupace Iráku? Ano, 11. září 2001 mělo své hrdiny, hasiče a obyvatele New Yorku, kteří s nasazením zachraňovali oběti mesiášského šílenství. Ale tyto skutečné hrdiny moc nepotřebuje, a proto byli rychle zapomenuti. Pro moc je "hrdinou" ten, kdo dobývá (to jest ničí), nikoliv kdo zachraňuje (to jest vytváří). Obraz hasiče pokrytého popelem, jak pracuje mezi sutinami newyorských dvojčat, nahradil obraz válečného tanku strhávajícího Husajnovu sochu v Bagdádu.

Moderní polis (používám výrazu "polis" místo slova "město", abych zdůraznil, že mám na mysli městský prostor s hospodářskými, ideologickými, kulturními, náboženskými a politickými vztahy) si z klasické Platónovy verze ponechala pouze povrchní a roztomilý výjev s ovečkami (lidem) a pastýřem (vladařem).

Ale moderní věk naprosto převrátil platonický obraz. Nahradil ho hospodářský výjev: některé ovce se dávají stříhat a jiné se obětují, aby bylo co jíst, "nemocné" jsou odděleny, vyhubeny a "spáleny", aby nenakazily zbytek.

Neoliberalismus projevil svou účinnost při správě této směsice jatky-farma, kterou je polis, nicméně tato účinnost byla možná jenom za cenu zničení hranic polis a jejich rozšířením (to jest napadením) po celé planetě: Hyperpolis.

Ale stalo se, že "správce" (vladař-pastýř) zešílel a rozhodl se obětovat všechny ovce, přestože je jejich pán nemůže všechny sníst. A to přestože už nezbude ovce, kterou by šlo ostříhat nebo nazítří obětovat. Někdejší politik (a nemluvím tu o době "před Kristem", ale o konci 20. století) se snažil udržet vhodné podmínky pro růst stáda a dostatek ovcí pro jednu i druhou věc, a také aby se mu ovce nebouřily.

Nový politik už není tím "vzdělaným" pastýřem, je to přitroublý a nevzdělaný vlk (který se snad ani neschovává za ovčí kůži) a stačí mu, aby spořádal svěřenou část stáda, ale naprosto zapomíná na své základní povinnosti. Stádo zanedlouho zmizí nebo se vzbouří.

Nejde nakonec o něco jiného než jen "polidštit" farmu-továrnu-jatka moderní polis – o to rozbít tuto logiku, strhnout si ovčí kůži a, bez ovcí, objevit, že "pastýř-řezník-střihač" jsou nejenom zbyteční, ale dokonce překážejí?

Logikou národních států bylo (v hrubých rysech): polis-město sdružuje nějaké území (nikdy naopak), provincie sdružuje řadu polis, národ sdružuje řadu provincií. Ergo, polis-město bylo základní buňkou národa-státu a polis-hlavní město vnucovalo svou logiku ostatním polis.

Tehdy existoval druh společného zájmu, jeden nebo několik prvků, které sdružovaly polis uvnitř ní samé, stejně jako jiné prvky sdružovaly stát-národ (území, jazyk, měna, politickoprávní systém, kultura, dějiny atd.). Tyto prvky byly narušeny a odstřeleny (častokrát v nepřeneseném smyslu slova) globalizací.

Ale co s polis při současném přežití (skoro vymizení) národního státu? A co bylo první? Polis, nebo národní stát? Co se dřív přežilo? Je to jedno, alespoň pro to, co teď říkám. Ať už je příčinou fragmentace (a tudíž i tendence k vymizení) národního státu, fragmentace polis nebo naopak, já mluvím o něčem jiném.

Stejně jako v národním státu, tak i v polis vymizelo to, co ji drželo pohromadě. Každá polis je jen chaotickým a neuspořádaným fragmentem, překrytí polis, která se jedna od druhé nejenom liší, ale častokrát jsou protichůdné.

Moc peněz vyžaduje zvláštní prostor, který by nejenom odrážel jejich velikost a blahobyt, ale také by je chránil před "dalšími" polis (těmi, které patří "druhým"), která jsou dokola a "ohrožují" je. Tyto "druhé" polis se nepodobají někdejším barbarským komunitám. Peněžní polis se je snaží začlenit do své logiky a potřebuje je, ale zároveň se jich bojí.

Kde dřív ležel národní stát (nebo se vedly spory o jeho prostor), leží nyní neuspořádaná hromádka polis. Peněžní polis, která jsou ve světě, jsou "domy" "společenství moci". Nicméně kde dříve byl institucionální a právní systém řídící vnitřní život národních států a vztahy mezi nimi (mezinárodní právní struktura), dnes není nic.

Mezinárodní právní systém je zastaralý a na jeho místo se dere spontánní "právní" systém kapitálu: nemilosrdná a brutální soutěž neštítící se žádných prostředků, dokonce ani války.

Neslouží snad programy veřejné bezpečnosti ve městech ochraně těch, kteří mají vše, před těmi, kdo nemají nic? Mutatis mutandi programy národní bezpečnosti už nechrání národ v jeho zemi před jinými národy, ale všude a před vším. Obraz města obklopeného (a ohrožovaného) pásy bídy a obraz národa ohrožovaného dalšími zeměmi se začínají proměňovat. Chudoba a nesouhlas ("druzí", kteří nás nepřestali obtěžovat svou přítomností) už nejsou na periférii, ale jsou k vidění skoro v každé části měst a zemí.

Upozorňuji, že "přeuspořádání", prováděné vládami polis, těchto fragmentů, jako pokus nebo "nácvik" na přeuspořádání v národním měřítku je zbytečné. Protože tu nejde ani tak o to něco nově uspořádat, ale oddělit "škodlivé" prvky a ztlumit ohlas, který mohou mít jejich požadavky, boj a odpor v peněžní polis.

Kdo vládne v městě, pouze spravuje proces rozpadu polis a vyčkává, kdy se bude moci pustit do správy národního procesu rozpadu.

Privatizace prostoru ve městech je jen projevem strachu, který znásilňuje jejich vlastní dispozice. Polis se přeměnila na anarchistický prostor ostrůvků. "Soužití" s hrstkou vyvolává společný strach z "druhého". Ať žijí soukromé ulice! Následovat budou soukromé čtvrti, města, provincie, státy, svět? Všechno privatizováno, to jest izolováno a chráněno před "druhým". Ale zanedlouho se i ze zámožného souseda stane ten "druhý".

Co nezvládla atomová válka, dokončí korporace. Všechno zničit, dokonce i to, co jim dává bohatství.

Svět, do kterého se nevtěsná žádný další svět, dokonce ani on sám. Takový projekt Hyperpolis se už zvedá nad troskami státu-národa.

III. Politika

Už neexistují národní zájmy, které by sdružovaly polis, národy, společnosti? Nebo už nejsou politici, kteří by se dokázali za tyto zájmy postavit? Ztráta důvěry v politiku je něco víc než toto: je v ní cosi z nenávisti a zášti. Obyčejný občan postupně přechází od lhostejnosti k podvodům politické třídy až k odmítavému postoji, který nabývá stále "výraznějších" forem. "Stádo" se vzpírá nové logice.

Někdejší politik vytyčoval společný úkol. Současný se o to pokouší, ale neúspěšně. Proč? Snad proto, že sám přispěl ke své diskreditaci, nebo se spíš zaprodal nějakému postu než nějaké věci.

Protože moderní politická třída postrádá realitu, k níž by odkazovala, zhotovila si hologram úměrný ne svým touhám, ale svému současnému kalendáři: kdo vládne vesnici, nezříká se vlády nad městem, národem, celým světem, to pouze pro dnešek je mu určena vesnice... a na další krok stačí počkat do příštích voleb.

Jestliže národní stát dokázal dříve "vidět dál" a navrhovat potřebné podmínky, aby se hlavní město in crescendo rozrůstalo, a pomáhal mu překonávat periodické krize, zničení jeho základů mu nedovoluje splnit tento úkol.

Společenskou "loď" strhl proud a kromě toho že schází schopný kapitán, objevil se nový problém: někdo ukradl kormidlo a není čím ho nahradit.

Posloužily-li peníze jako dynamit, "demoliční četou" byli politici. Zbořením základů národního státu zničila tradiční politická třída i své opodstatnění: všemocní političtí atleti se teď nevěřícně a překvapeně pozorují – na jejich místo zasedl přitroublý obchodník naprosto neznalý státnického umění.

Tato tradiční politická třída není schopná znovu vystavět základy národního státu. Stačí jí, když se může jako mrchožrout přiživovat na zbytcích zemí a krmit se blátem a krví, na kterých se staví říše peněz. Pěkně nám tloustne a za stolem už čeká pan Peníz...

Tržní svoboda prošla strašlivou proměnou: nyní si můžeš svobodně zvolit, do kterého nákupního střediska půjdeš, ale krám je stále stejný a značka výrobku také. Vylhaná svoboda, tento výplod obchodní tyranie, "volná nabídka a volná poptávka", je v troskách.

Základy "západní demokracie" byly odstřeleny. Na jejích troskách se pořádají přehlídky a volby. Volební ohňostroje září hodně vysoko, tak aby jejich světlo nedopadlo na trosky, které pokývají práci politiků.

Rovněž páteř vládní činnosti, státní zájem, už není k ničemu, politiku nyní řídí zájem trhu. Proč zaměstnávat politiky, když marketingoví odborníci rozumí lépe nové logice moci?

Politik, to jest profesionální státník, byl nahrazen ředitelem. Tak se myšlenka státu proměňuje v myšlenku marketingu (ředitel je jen někdejším předákem, který pevně "věří", že úspěch podniku je jeho vlastním úspěchem) a smršťuje se nejenom vzdálenost horizontu, ale také jeho rozměr.

Poslanci a senátoři už nevytvářejí zákony, tu práci za ně odvedou lobby poradců a konzultantů.

Sirotci a vdovy, tradiční politici i se svými intelektuály si rvou vlasy (pokud jim nějaké zůstaly) a pokoušejí se stále dokola nabízet na trhu myšlenek nová a nová alibi: je to zbytečné, prodejců je nadbytek, ale není, kdo by kupoval.

Utíkat se k tradiční politické třídě jako ke "spojenci" v boji odporu je dobré cvičení v nostalgii. Utíkat se k novým politikům je příznakem schizofrenie. Tam nahoře není nic co dělat, leda si hrát na to, že bychom snad mohli něco dělat.

Někdo si ještě představuje, že kormidlo existuje, a dohaduje se o jeho vlastnictví. Někdo se domnívá, že kormidlo někde muselo zůstat, a hledá ho. A někdo si z ostrova neudělá sebeuspokojující útočiště, ale další loď, se kterou připlouvá na další ostrov a na další a na další?

IV. Válka

Při postmoderním stresu, který způsobuje společenství moci, je válka pohovkou. Katarze smrti a ničení ulevuje, ale neléčí. Současné krize jsou horší než minulé a tudíž i radikální řešení, které moc nabízí, válku, je horší než někdejší řešení.

Největší podvod v historii lidstva, globalizace, se nyní ani neobtěžuje a nepokouší se ospravedlnit. Tisíce let po objevu řeči a s ní i kritického rozumu, začíná hrát znovu rozhodnou a rozhodující úlohu síla.

V dějinách upevňování moci se lidské soužití změnilo ve společnou existenci. A ta ve válku. Dvojice ovládající-ovládaný určuje nyní světové společenství a rádo by se stalo novým kritériem "lidstva", dokonce i pro ty nejrozptýlenější částečky globální společnosti.

Prázdno, které po sobě zanechali státníci, je zaplněno v hologramu národního státu řediteli a kariéristy; ale ve zdánlivém řádu kapitálu průmysloví vojáci (nová generace, která se nespokojí s četbou Mistra Suna, ale má materiální prostředky pro uskutečnění svých pohybů a záměrů) zahrnují vojenskou válku (abychom ji odlišili od válek ekonomických, ideologických, psychologických, diplomatických atd.) jako jeden z článků do své marketingové strategie.

Logika trhu (více zisku vždy a za každou cenu) se vnucuje i staré logice války (zničit vojenské kapacity protivníka). Mezinárodní legislativa je tu na obtíž a buď ji musíme přehlížet, nebo zničit. Skončila doba přijatelných alibi, nyní se už neklade velký důraz na "morální" či dokonce "politické" ospravedlnění války. Mezinárodní organizace jsou zbytečné a nákladné památníky.

Pro společnost moci je lidská bytost buď zákazníkem, nebo zločincem. Aby rozmnožil první a zbavil se druhých, politik dá legální posvěcení neoprávněnému násilí moci. Válka už nepotřebuje zákony, které by ji "ospravedlňovaly" nebo jí daly "alibi", stačí, když ji politici vyhlásí a podepíší rozkazy.

Jestliže si vláda Spojených státu přisvojila roli "Policie" Hyperpolis, bylo by na místě položit si otázku, jaký pořádek chce udržovat, čí vlastnictví chce chránit, které zločince chce poslat za mříže a kterým zákonem hájí soudržnost a správnost svého jednání. To jest kdo jsou ti "druzí", před kterými musí chránit společnost moci.

Voják je tím nejhorším generálem pro vedení války. Proto dříve velcí generálové, vítězové válek (nikoliv ti, kdo se potýkali v bitvách) byli politici, státníci. Ale když už politici nejsou, kdo vlastně nyní velí bitvě o dobytí světa? Pochybuji, že někdo při zdravém soudu předpokládá, že Bush nebo Rumsfeld veleli válce v Iráku.

Takže buď veleli vojáci, nebo neveleli. Pokud ano, výsledek se za chvíli projeví. Voják není spokojený, dokud naprosto nezničí svého protivníka. Naprosto, to jest nikoliv porazit, ale zničit ho, skoncovat s ním, zlikvidovat ho. Potom je řešení krize pouhou předehrou k větší krizi, hrůze, která je nepopsatelná slovy.

Nejsou-li to vojáci, kdo potom velí? Korporace, zněla by odpověď. Ale ty zastávají logiky nadřazované logice jimi řízených jedinců. Stejně jako bytost s vlastním životem a inteligencí cvičí si korporace své členy, aby šli určitým směrem. Jakým? K zisku. Podle této logiky peníze směřují tam, kde získají lepší podmínky pro rychlý, rostoucí a stálý zisk. Půjdou potom tam, kde je jich míň nebo víc? Korporace bude mít skutečně tendenci jít proti druhé korporaci.

Vyřeší výsledek války v Iráku krizi, se kterou se potýkají velké korporace? Ne, nebo alespoň ne ihned. Rozptylující účinek konfliktu pro očekávání národní státu, který touží stát se nadnárodním, má trvání televizního spotu.

"Už jsme vyhráli v Iráku," řeknou občané Spojených států, "a teď? Další válka? Kde? Takže nový světový řád? Neustálá a všudypřítomná válka přerušovaná pouze komerční reklamou?"

V. Kultura

Společnost moci, rozložená na válečné pohovce, si plete své komplexy s nočními můrami. Jedno i druhé má mnoho jmen a mnoho tváří, ale jednoho společného jmenovatele: "toho druhého". "Druhý", který ještě před globalizací byl vzdálen v čase i prostoru, ale kterého nekontrolovaná výstavba Hyperpolis přivedla až na backyard, na zadní dvorek společnosti moci.

Kultura "druhého" se stává nenáviděným zrcadlem. Ale ne proto, že by nastavovala moci odraz její nelidské krutosti, ale proto, že vypráví historii "druhého". Je jiný a nejen že není závislý na "já" moci, ale také má svou vlastní jedinečnou historii a snad dosud nevěnoval pozornost existenci "já", ba dokonce nepředpokládal jeho budoucí příchod.

Ve společnosti moci se neúspěch člověka v soužití, jeho bytí v kolektivním bytí, skrývá za individuálním úspěchem. Ale ten zase skrývá, že úspěch je možný jen na úkor zničení druhého, kolektivního bytí. Po desetiletí byla v představách moci kolektivu přisouzena role svévolného, vzpurného, krutého, nelítostného zla. "Druhý" má tvář revoltujícího Lucifera v nové Bibli moci (která nehlásá vykoupení, ale podřízení) a je nutné vyhnat ho znovu z ráje. Úlohy ohnivého meče se zhostí smart bombs.

Tváří "druhého" je jeho kultura, v ní je jeho odlišnost. Jazyk, víra, hodnoty, tradice, dějiny vytvářejí kolektivní tělo národa a dovolují mu odlišit se od ostatních a spojit se s nim na základě této odlišnosti. Národ bez kultury je jedincem bez tváře, to jest bez očí, bez uší, bez nosu, bez úst – a bez mozku.

Zničit kulturu "druhého" je nejúčinnější způsob, jak se ho zbavit. Vyplenění kulturního bohatství Iráku nebylo způsobeno nepozorností nebo nezájmem okupačních jednotek. Bylo jen další vojenskou akcí válečného plánu.

Ve velkých válkách velcí tyrani a vrazi věnují zvláštní úsilí zničení kultury. Podobnost mezi kulturní fobií Hitlera a Bushe není způsobena tím, že oba projevují společné příznaky šílenství. Podoba je v celoplanetárních záměrech, které pokoušely jednoho a řídí druhého.

Kultura je jednou z mála věcí, které ještě udržují při životě národní stát. Zničení kultury bude ranou z milosti. Na pohřeb nikdo nepřijde, ne že by o něm nikdo nevěděl, ale kvůli nízkému ratingu.