V souvislosti s náhlým „zezelenáním“ mainstreamové politiky v lokálním i globálním měřítku není od věci podívat se, co se děje s podzemním ekologickým hnutím. Prezidenti a ministerští předsedové debatují na konferencích a summitech o globálním oteplování a okázale mluví o potřebě okamžité reakce (s výjimkou vševěda z jednoho nevýznamného státečku, jehož jméno se často plete s Čečenskem, ale to je jiný příběh). Jak se ale stát a jeho represivní složky staví ke konkrétním činům lidí, kterým řečnění nestačí?

John Zerzan bývá označován různě; jedno z označení jsme si vybrali i do titulku článku. Sám o sobě mluví jako o anarchistovi – ale mnozí anarchisté o jeho názorech nechtějí ani slyšet. Jeho postoje vycházejí z hledání cest, které by vedly k překonání ekologické krize – ale většina ekologů a ekologických aktivistů jej bere přinejmenším s rezervou. Jedno je ale jisté. John Zerzan je rozhodně myslitel radikální.

John Zerzan patří mezi výrazné postavy hnutí zelených anarchistů. Hlásí se k primitivismu, odmítá tudíž dějiny a civilizaci jako projevy vykořisťování a odcizení. Napsal několik knih, které se staly klasikou anarchistického enviromentalismu. Zároveň je velkým sympatizantem černých bloků, tedy uskupení anarchistických militantů na protestech proti kapitalistické globalizaci. Jeho názory vyvolávají značnou odezvu; kladnou i zápornou.

Londýnskou Tate Modern Gallery navštěvujeme v zimě roku 2006 pouze s matným povědomím o nich. Ani nevíme, že tam zrovna vystavují. O to více nás těší, že v TMG na jejich tvorbu narážíme. Originální kombinací umělecké stránky - včetně hry se slovy - s jízlivě politickým přesahem se jim podařilo vyhnout se prvoplánově angažované umělecké agitce, ale na druhou stranu i bezduché mnohoznačnosti. Udržují si nadhled i přes silnou zaujatost v umělecké sféře, rozšiřují možnosti umělecké a politické aktivity neotřelým způsobem, tají se maskami, jsou vtipné i jedovaté… Guerrilla Girls.

Tenhle web mám mezi oblíbenými a vždycky je mezi prvními, když hledám aktuální informace. Už dávno totiž nejde jen o Czechtek. Najdete tu shrnutí toho nejzajímavějšího z mainstreamových i alternativních médií, různé pozoruhodnosti a občas i autorské články. A protože nás v redakci vážně zajímalo, kdo za tímhle webem stojí, požádali jsme o rozhovor redaktora Ruku.

Třída není „čistým andělem“ uprostřed kapitalismu. Není masou „uvědomělých, ctnostných“ dělníků, které probudíme, budeme-li nad touhle moralistickou vizí dostatečně dlouho onanovat. Či jinak řečeno, není apriorní negací kapitálu, něčím, co by bylo kapitálu cizí: naopak, vězí v něm až po uši, je tím, kdo kapitál reprodukuje – a právě to ji dává sociální a politickou moc ho zničit. Třída není ani stádem konzumentů, zombies „omezených na materiální statky“. Naproti proletariátu potom nestojí „tlustý kapitalista“ jako monstrum, ale kapitál jako společenský vztah, který vládne i šéfům (kteří bývají začasto svině, bezesporu).

Snad všichni sociologové se shodují na tom, že společnosti jsou nerovně uspořádány. V tomto bodě ovšem shoda končí. Ti, kdo tuto nerovnost považují za oprávněnou, užívají zpravidla termínu „sociální vrstvy“. Naopak ti, kdo se domnívají, že existující nerovnosti jsou nespravedlivé a že výhody jedněch jsou vykoupeny znevýhodněním druhých, hovoří o třídách. Zcela zásadní je právě otázka, zda a nakolik je pozice těch nahoře se všemi výhodami a privilegii umožněna větším či menším strádáním těch dole.

Nejsem politickej komentátor, přesto společenskou třídu chápu jako definici širší populační vrstvy, která žije v podobných sociálních podmínkách, řeší podobné problémy a hlavně sehrává ve společnosti podobnou roli. Mám za to, že v různých koutech světa to je s třídním rozdělením velice rozlišné. Určitě existují místa, kde se bude sociální uspořádání blížit klasickému Marxovu popisu společnosti – tedy spodina, střední vrstva a hrstka mocnejch, co drží pomocí toho středu ten spodek pod krkem a ždímá všechny.

Posledních patnáct let žiji ve Spojených státech a společnost je zde jednoznačně rozdělena na třídy. Občas se ptám, jak člověk může žít a nevědět nic o jiných životních podmínkách a způsobech, ve kterých žijí lidé ze stejného města. V Evropě, kde jsem žila předtím, jsou lidé, např. v metru i jinde, vystaveni vzájemnému „kontaktu z vnějšku“, ale ne v amerických městech, kde lidé jezdí většinou auty. Auto je miniprostorem, ve kterém se Američan nejčastěji vyskytuje a přichází tak s vnějškem do kontaktu pouze minimálně …

Slova „třída“ a „třídní boj“ mají v převládajícím politickém slovníku asi podobný význam jako výzva k lidojedství. Vidění sociálních rozdílů mezi lidmi má zůstat tabu. Jenže to, co se jednotlivé společnosti snaží tabuizovat, je zpravidla právě tím, co o nich nejvíc vypovídá. To platí i o třídách – jen je potřeba na chvíli zapomenout na to, co se psalo za minulého režimu v Rudém právu a co se nyní píše v MF Dnes.

Sú dva spôsoby, ako sa dostať z kapitalizmu – revolúcia alebo smrť. Severoamerický subkultúrny kult „Crimethinc“ (CWC), ktorý mixuje anarchizmus s bohémskym životným štýlom detí, ktoré nechali školu, a nejasným anticivilizačným cítením, sa snaží tvrdiť, že kapitalizmus je niečo, z čoho môžete uniknúť tak, že dáte výpoveď, budete jesť z kontajnerov a robiť to, „čo vám prináša dobrý pocit“. CWC vydávajú knihy a časopisy, ktoré fetišizujú podvody, drobné krádeže a nepoužiteľné aktivistické/punkové subkultúrne aktivity ako napríklad Food Not Bombs, squatting atď.

Výraz crimethink (crime = zločin, think = myslet), který je do našeho jazyka překládán jako ideozločin, původně pochází z kultovní knížky 1984 George Orwella. Ideozločin bylo prapodivné označení pro ještě prapodivnější věci - v knize to znamenalo všechno to, co se dělo, ale dít se nesmělo. Šlo zejména o myšlenky a názory, které stály v opozici proti absolutistické doktríně státu. Nicméně se nejednalo pouze o pojmy neuchopitelné, ale také o činy. To celé se dá přenést do dnešní doby na vztah crimethink/CrimethInc., nebo tedy na vztah ideozločin/IdeozloČin (CrimethInc.CZ).

A-kontra č. 2/05 sa venovala ženskej obriezke. Ale i k tej chlapčenskej sa viaže mnoho mýtov a i v tomto prípade si spoločnosť, lekár, či rodič nárokuje právo rozhodovať o tele jedinca. USA je krajina s najvyššou mierou obriezok chlapcov vykonávaných z iného než náboženského dôvodu. Ešte donedávna bola táto procedúra rutinnou pôrodníckou záležitosťou na každom novorodencovi, a keďže sa verilo, že dieťa do istého veku necíti bolesť, prevádzala sa bez použitia anestetík.

K písaniu tejto úvahy ma rozhýbalo prečítanie článku Veganství a anarchizmus: stejný boj? z poslednej A-Kontry. Článok ukazuje jednu možnú (provokatívnu) líniu uvažovania na základe princípov anarchistickej etiky. Bez toho, že by som chcel spochybňovať existenciu etického rozmeru anarchizmu, alebo napádať argumenty obhajujúce vegánstvo ako také, nevyhnutné spájanie vegánstva a anarchizmu považujem z niekoľkých príčin za demagogické.

Veganství je pro mě jednou z organických součástí anarchismu, který se odráží v naší každodenní praxi. Řečeno anarchofeministickým slovníkem, součástí revoluce všedního dne. Tak, jako se anarchisté a anarchistky z principu nedopouštějí domácího násilí, z principu odmítají rasismus atd., měli by dle mého názoru absolutně odmítat i vykořisťování zvířat.

Protesty proti zasedání G8 v německém Heiligendammu byly po dlouhé době alterglobalistickou událostí s velkým U – a zároveň protestem, který vyvolal mnoho diskuzí o další strategii hnutí odporu. Jedna z nich už proběhla v Praze 14. června. Pod názvem Možnosti změny a perspektivy odporu ji organizovala Československá anarchistická federace. Následující článek nemá být jejím shrnutím, ale předáním několika impulzů a otázek, které z ní vzešly.

K tématu výchovy a vzdělávání Vám přinášíme rozhovor s Bohdanou Rytířovou. Její příběh není všední a zajisté je i trochu dobrodružný – aktivistka anarchistického hnutí, matka dvojčat a poslední tři roky žena v domácnosti v asijské Malajsii. Povídaly jsme si o lékařské péči, výchově, genderových stereotypech a došlo i na palbu do vlastních řad.