Na prvním místě to je snaha omezit přerozdělování. V divokém kapitalismu 19. století proti sobě stály masy pracujících a menšina vlastnící výrobní prostředky a tedy schopná tuto většinu zaměstnávat. Bylo namístě se ptát, odkud má tato menšina právo vládnout prostřednictvím ekonomické moci nad životem většiny. Přerozdělování představovalo kompromis, kdy tato menšina vlastníků nechala prostřednictvím státu ke společnosti prokapat své zisky a zároveň tím uznala, že její soukromé vlastnictví není posvátným a nadčasovým právem, ale historickým společenským konstruktem, který je možné omezit. Vlastnictví je totiž bez existence společnosti, která by ho uznávala, v principu nemyslitelné. Nyní opět získává převahu představa, že neexistuje společnost, jen vlastnící jedinci. Ti nemají vůči ostatním žádné povinnosti, snad jen povinnost využít možnost je co nejvíc odrbat.

Druhým prvkem reformy je snaha vše zpeněžit. Už neexistují nároky či práva, jen statky k prodeji. I vzdělání a zdraví mají být od nynějška zbožím k prodeji. Kdo na ně nemá, jeho problém, musí se víc snažit.

Někteří anarchisté by se mohli radovat, že reformy směřují k omezení moci státu. Ano, skutečně můžeme a měli bychom kritizovat starý sociální stát za jeho těžkopádnost a často spíše znemohoucňující formy „pomoci“ sociálně slabým. Ovšem to, na co se útočí, není stát, ale především společnost. Princip solidarity a vzájemné pomoci v jejím rámci má být nahrazen placením za všechno a heslem „pomoz si sám a Bůh ti pomůže“. Stát rozhodně nezaniká, jen předává některé své funkce do soukromých rukou. Nemá už smysl hovořit o starém formálním státu, vymezeném zákony, pravidly a procedurami. Před našima očima vzniká nový, organický stát, který zahrnuje jak starý formální stát, tak nové podoby státu. Tvoří jej nejen poslanci, vojáci a policajti, ale také exekutoři, ředitelé soukromých nemocnic a (např. v USA) také žoldnéři. Doplňkem tohoto organického státu je kastovní společnost, která zbavuje velkou část populace vyrovnávacích opatření a uvězňuje je v možnostech daných jejich původem.

Jistě, reforma se ohání doplněním o některé sociální prvky, patrně ale brzy uvidíme, že jsou jen iluzorní nebo pro malou menšinu. Nepostavíme-li se reformám na odpor, hrozí nám, že se probudíme ve vybrakované společnosti plné těžko překonatelných nerovností.