V poslední době se množí snahy neonacistů prezentovat se na veřejnosti způsobem přijatelnějším než je uctívání Hitlera a rasová nesnášenlivost. Někteří z nich se proto uchylují k zakrývání své skutečné ideologie a prohlašují se pouze za „patrioty a antikomunisty“ a hovoří o RAC (Rock against Communism – Rock proti komunismu). V zemi, která si ještě pamatuje totalitní vládu, která se honosila jménem „komunistická“, je snadné být antikomunistou a řada lidí – i těch, kteří s neonacismem nemají absolutně nic společného – na něco podobného velmi dobře slyší. Dokonce i anarchisté a antifašisté se od marxismu-leninismu distancují a pokládají jej za stejného nepřítele svobody jako nacionální socialismus. Je tedy v pořádku následovat myšlenky RAC? Nebo je to trochu jinak? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme nahlédnout trochu do historie a osvětlit si vznik RAC.

RAC vzniklo v Anglii osmdesátých let jako protiváha k RAR (Rock against Racism – Rock proti rasismu). Rock proti rasismu byl hudební festival pořádaný v roce 1978 Anti-Nazi League jako výraz odporu k narůstající vlně rasismu v anglické hudební scéně spojené s vlivem neofašistických stran National Front na část skinheadské scény. Průvod více než sto tisíc lidí prošel tehdy z Trafalgar Square do londýnského East Endu, kde se open air festival konal za účasti kapel jako The Clash nebo the Buzzcocks. Původně byl plánován jen jediný koncert, ale brzy se z myšlenky angažovaného anti-rasistického vystoupení hudebních skupin stala celá kampaň, do které se zapojovalo čím dál víc kapel, zejména z tradičně svobodomyslného punkového prostředí.

Proti tomuto trendu se postavilo rodící se hnutí rasistických skinheads a pokusilo se čelit masivnímu nástupu RAR vytvořením vlastní hudební platformy nazvané Rock proti komunismu. Pokud se ptáte, proč se oponenti kampaní proti rasismu hlásili k antikomunismu, je odpověď jednoduchá – k rasismu se otevřeně hlásit nemohli. On by sice takový Rock for racism zněl jako název dobře, ale zároveň by příliš jasně deklaroval, o co neonacistům vlastně jde. A to neměli organizátoři v úmyslu. Záštitu nad těmito koncerty totiž převzala neofašistická National Front a té šlo hlavně o voliče. A ty by programem stojícím na primitivním rasismu nikdy nezískala. Navíc by neonacisté museli přiznat, že jsou to, co jsou – tedy neonacisté – a to se většině z nich nechtělo. Ono přece jen „antikomunista a patriot“ zní lépe než „neonacista“. Obzvlášť když víte, co v minulosti nacismus napáchal za zvěrstva a zločiny. O co jde ale muselo být brzy všem jasné, neboť hlavním organizátorem koncertů RAC se stal Ian Stuart Donaldsson, zakladatel kultovní neonacistické kapely Skrewdriver. I když by se dalo podle názvu kampaně RAC soudit jinak, byl hlavní hvězdou RAC koncertů právě Skrewdriver a obecně byly tyto koncerty přehlídkou kapel nikoli antikomunistických, ale výhradně neonacistických. Koncerty se odehrávaly převážně neveřejně, neboť oficiálně oznámené akce silně narážely na masivní bojkot ze strany místní antirasistické mládeže. Nejvýznamnějším střetem, ke kterému v této souvislosti došlo, byl v roce 1992 „Battle of Waterloo“, pojmenovaný podle stanice londýnského metra, ve které měli sraz neonacističtí skinheadi z Evropy před koncertem Skrewdriver. Asi dvě stě neonacistů zde muselo čelit náporu více než tisíce rozzuřených antifašistů. Uznáváme – čelit není nejsprávnější slovo. Správnější je utíkat a být bito. Většina těchto neonacistů si koncert skutečně neužila.

Velmi brzy se ukázalo, že RAC není ničím jiným než zástěrkou, za kterou se může skrýt neonacistická ideologie. Bylo tomu tak v osmdesátých letech v Anglii a je tomu stejně i na počátku 21. století v Čechách. Stejně jako tehdy se ani dnešní neonacisté nechtějí veřejně hlásit ke svým skutečným „ideálům“ a schovávají se raději za nálepku antikomunistů.

V žádném případě to neznamená, že postavit se bolševismu je špatné. Ne. Znamená to pouze, že je třeba používat vlastní mozek a prohlédnout lsti, které na nás neonacisté chystají. Fašismus, nacismus i bolševismus představují stejné nebezpečí pro svobodu. Kdo má dojem, že je rozumné vyhánět čerta ďáblem, je na nejlepší cestě přímo do pekla.

 
Myslete vlastní hlavou a nenechte ze sebe udělat hlupáky.

 
Milujte hudbu a postavte se fašismu i bolševismu.

 
Tomáš Netolický