Ačkoli většinu anarchistického hnutí ovlivnila sociální ekologie, nebyla jedinou reakcí anarchistů na ekologickou krizi. Menšina anarchistů našla společný kořen politické autority nad společností a devastujícího panství nad přírodním světem v civilizaci a technologii. Vytvoření civilizace totiž znamená ustavení společnosti založené na panství nad přírodou, zatímco vyvinutí technologie znamenalo uvést do chodu aparát na zpracovávání přírodního světa, jeho zpředmětnění, využití a potažmo zničení.

Už první z primitivistických autorů, radikální americký spisovatel Fredy Perlman, prohlásil v osmdesátých letech 20. století lidskou civilizaci za nestvůrného Leviathana a umělý konstrukt, který člověka otřesně odcizil základům jeho lidství. Stávající civilizace je charakterizována koloběhem práce, úspory, investice, prodej, což podle Perlmana kontrastuje s přirozeným, neodcizeným žitím primitivních společností.

Tyto myšlenky dalekosáhle rozvedl jiný americký anarchista John Zerzan. Pro něj zlo vstoupilo do společnosti již s neolitem či ještě přesněji s koncepty, které neolit vůbec umožnily, neboť do šťastné prvobytně pospolné společnosti lovců a sběračů vnesly autoritu, ovládání a odcizení. Těmito koncepty byly jazyk, čísla, měření času, symbolické myšlení a umění. To vše podle Zerzana vedlo k odcizení člověka od přímé zkušenosti, od skutečného prožívání jeho života ke zprostředkování, odcizení a k manipulaci se světem i s lidmi. K petrifikaci odcizených společenských vztahů vedlo podle Zerzana prosazení vynálezu zemědělství, který pro něj nepředstavoval pokrok, ale mocenskou strategii, jež umožnila hierarchizování, třídní rozdělení a opanování společnosti. Zároveň se v ní tehdy prosadila zárodečná podoba konceptu stroje, jenž posléze zbytněl v průmyslové revoluci: „Například kráva je vnímána jako svého druhu stroj na přeměnu trávy v mléko.“

Tváří v tvář takovému stavu má smysl co nejdalekosáhlejší kritika spojená s co nejradikálnějšími akty odporu. V tomto odporu by měli lidé rovněž navazovat nové, neodcizené a nereglementované vztahy, jimiž budou čelit vnucovanému stereotypu, nesnesitelné nudě a psychické bolavosti stávajícího života, který dává přednost „účinnosti před hravostí a vzdálenosti před blízkostí“. Inspirativní v tom může být život pravěkých pospolitostí i nejrůznějších přírodních národů a kmenů žijících v souladu s přírodou, s nimiž je podle Zerzana a jeho stoupenců třeba rovněž rozvinout solidaritu, a jež je třeba bránit před snahami „civilizovaného světa“ zbavit je jejich tradičního života a dostat pod kontrolu jejich území a zdroje.

Myšlenky negace technické civilizace jsou pochopitelně radikálním zpochybněním stávajícího řádu, a tak není divu, že našly své vyjádření i v bojovných aktivitách. Zerzan se stal inspirací pro „anarchistický černý blok“ na demonstracích proti globalizaci kapitalismu v USA na konci devadesátých let 20. století. Ještě předtím proběhl v polovině devadesátých let proces s ekoteroristou Theodorem Kaczynským, známým pod přezdívkou Unabomber, kvůli posílání dopisových bomb výzkumníkům a představitelům průmyslu zodpovědným za ničení přírodního světa. I ten se přihlásil k anarchismu (i když byl většinou anarchistů kritizován). Ve své kritice se zaměřil zejména na technologii. Ta podle něj vytlačuje ze světa veškerou autenticitu a svobodu, zbavuje lidi rozhodování o sobě a směřuje k nadvládě elity profesionálních obsluhovačů technologií. Podle Unabombera je třeba antitechnologická revoluce, která vrátí lidem možnost přímo rozhodovat o svých životech.

* * *

Myšlenky odporu proti technologiím a civilizaci se setkaly pouze u menšiny anarchistů s nadšeným přijetím; u většiny pak s odmítnutím, někdy velmi rozhořčeným. I když většina anarchistů uznala, že technologie nejsou neutrálním nástrojem a jsou velmi výrazně ovlivněny společností, která je produkuje, aby zároveň samy dále ovlivňovaly tuto společnost, řešení nebylo spatřováno v odmítnutí technologií jako celku, ale v konceptu „vhodných technologií“, takových, které budou odpovídat nové, svobodné společnosti. Rovněž přístup k civilizaci je u většiny anarchistů složitější – i když uznávají, že hlavní proud civilizačního vývoje směřoval k posílení autority a ovládání člověka a že byl provázen mnoha zločiny. Na druhé straně ale upozorňují, že vývoj lidské civilizace v sobě také zahrnuje dějiny postupné emancipace člověka. Zvláště kriticky pak mnozí anarchisté – např. Murray Bookchin – reagují na snahu idealizovat si předneolitické nebo současné přírodní populace. To je podle nich nepřípustné přikrášlování a vytváření umělého, zjednodušujícího a falešného obrázku spojováním pozitivních vlastností lidí z různých částí světa a období a přehlížením negativních vlastností. Zerzanovský primitivismus by měl podle mnohých anarchistických kritiků takové náklady v podobě vzdání se civilizačních výdobytků, že by to zcela znehodnotilo její přínosy. Jak shrnul v polemice propagátor samosprávné ekonomiky a redaktor Zmagazinu Michael Albert, „je to jako říct, že můžeme ohromně omezit výskyt nemocí srdce a rakoviny tím, že ukončíme všechny životy ve čtyřiceti. To je sice pravdivé, ale neinspirativní. Proč raději namísto zabíjení pacienta (civilizace) spolu s nemocí (nespravedlnost, odcizení a útlak) nezjistit, co přesně pokřivuje lidskou tvořivost, vzájemnou komunikaci a vzájemnou pomoc, a odmítnout specificky a pouze tyto rysy?“