Poststrukturalismus a postmoderna přinesly témata a přístupy, které v lecčems konvenují s anarchistickými názory. Na poststrukturalismu bylo inspirativní jeho uchopení pojmu „diskurz“ coby mocenského pole pro formulaci názorů a šíření informací, jeho kritika moci nejen jako násilí, ale také jako kontroly a utváření lidského života a jeho obsahu („biomoc“) a konečně jeho tvrzení o „smrti člověka“ – tedy kritika obecné humanistické představy o lidské přirozenosti a konstruktu „lidství“, která v jistém smyslu oživuje Stirnerovo odmítání humanismu. Postmoderna pak jako by svým útokem na Jednu Pravdu a důrazem na pluralitu tolika příběhů, kolik je lidských prožívání a zakoušení světa, přitakala anarchistickému důrazu na svobodu všech a sebeurčení každého. Nepřekvapí proto, když poststrukturalista Michel Foucault označil v polovině sedmdesátých let 20. století aktivity za práva vězňů či chovanců psychiatrických léčeben, v nichž se angažoval, za „anarchistické“, ani když jeden ze souputníků postmodernismu Paul Feyerabend prohlásil své názory relativizující možnosti lidského poznání za „anarchistickou teorii vědy“ či „epistemologický anarchismus“. Zároveň se objevili anarchisté, snažící se zpracovat poststrukturalistické a postmoderní impulzy pro libertariánské hnutí.

Koncem devadesátých let 20. století hovořil o postmoderním anarchismu kanadský autor Larry Gambone. V postmoderně viděl překonání moderních tendencí, které směřovaly k potlačení partikulárního a komunitního ve prospěch univerzálních pravd a národního státu. Budoucnost podle něj nepatří revoluci a utopicky dokonalému socialistickému či komunistickému uspořádání společnosti nebo jiným absolutistickým dítkům moderního myšlení, ale spíše konceptům, které vznikly v opozici proti moderně – mutualismu, kolektivismu a vzájemné směně. Jestliže anarchisté vždy zpochybňovali Leninovu tezi, že pracující třída sama od sebe dosáhne pouze odborářského, nikoli socialistického uvědomění, Gambone citoval Leninův názor s ulehčením: „Současné pracující obyvatelstvo je velice podezíravé vůči ideologiím, zdůrazňuje „tady a teď“ a praktický význam. Tak tomu bylo vždy. Lenin měl pravdu. Pracující se sami od sebe nebudou pídit po ‚socialismu‘ nebo nějaké jiné fantazii. V praxi to není slabost, ale síla. Díky tomu nepřijali ani univerzalistickou posedlost moderny, ani postmoderní nihilismus.“

Anarchisté mají podle Gambona působit v rámci širšího libertariánského hnutí orientovaného proti státu a za decentralizaci jako jedna jeho složka, vědomá si své specifičnosti, ale zároveň tolerantně a solidárně se podílející na společných zápasech ne jako předvoj či elita, ale prostě jako rovnocenná součást.

Postrukturalistický impulz vnesl do anarchismu počátkem 21. století australský politický filozof Saul Newman. Podle jeho názoru bylo především třeba „osvobodit“ anarchismus z jeho zakořenění v představě o lidské přirozenosti jako o vhodném východisku ke konstruování společenských alternativ. Newmanovi představuje každý koncept lidské přirozenosti cosi podezřelého, neboť vyzvedajícího určité lidské vlastnosti a potlačující jiné. To může snadno vést k útlaku a vytváření utlačivých identit. Na druhé straně jsou podobně jako humanistický konstrukt člověka nebezpečné i nejrůznější dílčí identity, zejména ty založené na vrozených vlastnostech. Proti nim chce Newman postavit postanarchistickou etiku, která v sobě zahrnuje ochranu autonomie každého člověka, jeho svobodu volit si a utvářet v otevřené společnosti vlastní identitu. Anarchismus se tak neměl stát revolučním programem, ale spíše souborem politicko-etických strategií, které budou podvracet i některé prvky samotného anarchismu – Newman má s odkazem na Nietzscheho spadeno zejména na to, co v anarchismu nazývá „politikou resentimentu“, tedy přílišnou ideologickou závislost na konceptech, které neguje, jenž je patrná už v samotném názvu tohoto proudu.

* * *

I když bývají přínosy poststrukturalismu a postmoderny v anarchistickém prostředí oceňovány, neděje se tak rozhodně bezrozporně. Anarchismus sám je plodem osvícenství, jakkoli kritickým k některým z jeho aspektů, a v určité své podobě patří mezi typicky moderní postoje. Jestliže Michel Foucault vykresluje svět všudypřítomných mocenských vztahů, které vycházejí především zdola, znamená to pak, že moci nelze uniknout, ani ji nelze překonat revolucí – a takový svět je pro anarchistu doslova noční můrou. Pro velkou část soudobých anarchistů je nepřijatelné rezignovat na revoluční projekt, což sebou nesou různé verze spojení anarchismu s poststrukturalismem a postmodernou. A tak není divu, že kupříkladu zveřejnění českého překladu Gambonova eseje o postmoderním anarchismu vyvolalo roku 2000 bouřlivou polemiku, nebo že názory Saula Newmana byly označeny jihoafrickým anarchokomunistickým historikem Michaelem Schmidtem za překroucení základních myšlenek anarchismu.