Anarchistický přístup k násilí jako by tížila neustálá nutnost těžkého rozhodování. Na jedné straně je násilí ve všech svých podobách vlastním předmětem anarchistické negace (ať už se jedná o jeho otevřené používání či o disponování pohrůžkou násilí, která existuje u velké části podob moci, nebo o násilí v jiné než fyzické podobě – o vnucování názorů, indoktrinaci, psychologickou a názorovou manipulaci). Na straně druhé se však anarchismus hodlá násilí bránit a nejúčinnější obranou se často jeví vlastní používání násilí, které zpochybní mocenský monopol autorit, popřípadě je v aktu násilné revoluce zcela odstraní. Jenže samo užívání násilí může vést k hrozbě, že se anarchisté stanou novou nelegitimní autoritou, novými utlačovateli, a že se nechají chytit v bludném kruhu válčení a vzájemných odplat. Historicky vzato se tento rozpor materializoval tím, že většina anarchistického hnutí náležela k revolučnímu dělnickému hnutí a často se vyznačovala značnou bojovností; zároveň se však anarchistická či anarchismu blízká stanoviska objevují i mezi radikálními pacifisty.

Spojení ideálu společnosti bez vlády s nenásilným způsobem jejího dosahování nacházíme u Henriho Davida Thoreaua. Ten se v polovině 19. století v USA přihlásil k radikalizované verzi tamní libertariánské tradice výrokem, že „nejlepší je ta vláda, která nevládne vůbec“. Za praktickou cestu k překonání vládnutí pokládal nenásilné formy odporu, to, co sám označil jako občanskou neposlušnost. Ta měla spočívat v neposlouchání zákonů, které jedinec pokládá za špatné, eventuelně také v neplacení daní, dělá-li stát něco, s čím se jeho občan nemůže ztotožnit (u Thoreaua to byla válka s Mexikem a existence otroctví). Tato neposlušnost představovala morální povinnost – a zároveň měla vést k přetváření a umenšování státu. Zde můžeme nalézt souvislost nejen s Williamem Godwinem a jeho představou lidí schopných si rozhodovat sami, ale i s pozdějšími autonomisty – v obojích představách o přechodu ke společnosti bez vlády nemělo násilí místo. Je třeba ovšem říct, že Thoreau nebyl vysloveným anarchistou a rovněž jeho koncept občanské neposlušnosti sloužil spíše jako inspirační zdroj pro široké spektrum kritických hnutí, než aby představoval základ anarchistické tradice.

Ze svého náboženského hlediska spojil odmítnutí jakékoli vlády s důsledným pacifismem Lev Nikolajevič Tolstoj. Výslovně odsoudil odporování zlu zlem a z této perspektivy odmítl právě tak jakýkoli stát a jeho násilí, jako revoluční násilí proti tomuto státu. Cestou, jak z logiky násilí uniknout, mu bylo nejednat násilně a odmítnout jakýkoli podíl na násilném jednání. Tedy neplatit daně, nenastupovat vojenskou službu, ale zároveň se nebouřit s použitím násilí. „Anarchisté mají pravdu ve všem; v negaci existujícího pořádku a v tvrzení, že bez autority nemůže být horší násilí, než je ve stávajících podmínkách za autority. Mýlí se pouze v myšlence, že anarchie může být dosaženo revolucí,“ poznamenal výslovně Tolstoj.

Myšlenka pacifismu se ve dvacátém století stala zvláště aktuální s hrůzami obou světových i ostatních válek a také se zdánlivými úspěchy revolucí, kterým se ale nepodařilo dosáhnout kýženého společenského ideálu. Logicky se při hledání příčin poukazovalo i na roli násilí. Na sklonku třicátých let dvacátého století vyjádřil tuto kritiku holandský teolog a zároveň sympatizant anarchismu Bart De Ligt, který v reakci na události španělské války upozornil na totální charakter moderní války, která si vynucuje existenci politické moci, což se podle jeho názoru týkalo jakékoli moderní revoluce. „Čím více násilí, tím slabší revoluce“ – míněno tím vratší a povrchnější společenská změna. Jako alternativu postavil nenásilné metody bojkotu, odmítání spolupráce a poslušnosti vůči moci a sebeovládání jednotlivců, které bude schopno nahradit moc a nadvládu.

Nový impulz pacifistickému proudu v anarchismu přinesly atomové výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. S perspektivou jaderné války se totiž pacifismus jevil být nejen etickou, ale také jedinou racionální strategií proti moci, která má možnost zničit život na zemi. Přijímat za takových okolností boj jejími zbraněmi se jevilo být sebevražedným šílenstvím. Anarchističtí stoupenci nenásilných metod boje tehdy ale nekritizovali jen násilí, ale také sklony k přesvědčení, že jaderné zbraně znamenají konec možnostem revoluční společenské změny. V poválečné Velké Británii se totiž řada lidí (včetně např. George Orwella) domnívala, že nový typ zbraní činí odpor proti moci nemožným, že již nelze účinně konfrontovat někoho, kdo disponuje tak ničivým arzenálem. Relativní symetrie mezi vojákem a revolucionářem se s nástupem jednoznačně vychýlila ve prospěch toho prvního.

Proti tomuto názoru vystoupil ve druhé polovině čtyřicátých let mladý anarchista Alex Comfort (který ovšem nebyl ani tak pacifistou, jako spíš antimilitaristou a obhajoval před touto diskusí např. partyzánské strategie antifašistů). Upozornil na to, že povaha moci se nezměnila, že moc stále potřebuje souhlas ovládaných – těch samých ovládaných, které svými nerozlišujícími a ničivými zbraněmi vystavuje hrozbě smrti více než kdykoli předtím. Možnost porážky mocných stále existuje, jen je třeba změnit taktiku. Nekonfrontovat moc symetricky – tedy válčením, prostředkem, v němž by velmi pravděpodobně moc triumfovala. Namísto toho mělo radikální hnutí postavit proti jejímu hazardu se smrtí úsilí o zachování života a proti jejímu násilí nenásilnou taktiku. Státy jsou závislé na poslušnosti jednotlivých lidí, které státní aparát často redukuje takřka jakoby na součástky stroje, jímž v konečné intenci chce být. Jenže lidé nejsou jen součástky – a ohrožení, které představují jaderné zbraně, jde proti jejich základnímu instinktu, pudu sebezáchovy. To je dosti silná motivace k tomu, aby se lidé silou své neposlušnosti snažili stát odzbrojit a ochromit a zbavit ho tak jeho ničivých možností. Pacifistický impulz anarchismu pak byl silný v protijaderném hnutí, v šedesátých letech a opět se zčásti obnovil po 11. září 2001.

* * *

Většinový proud v anarchismu sdílel s pacifismem jeho oddanost antimilitarismu, tedy odpor vůči válkám mocných a snahu o skoncování s nesmyslným zabíjením kvůli sporům mezi politiky, totalitářským ideologiím nebo identitním vášním týkajících se náboženství či národnosti.

Na druhé straně se odmítá vnímat násilí jako jeden monolitní celek. Proti násilí utlačovatele je totiž třeba se bránit a násilí utlačovaného nelze stavět na stejnou úroveň. Nepostavit se účinně, a tedy mnohdy i násilím, na odpor vůči násilí znamená přitakat mu. A tak se nenásilí může stát vlastně jen záchranou individuálního svědomí za cenu společenských hrůz a tragédií. Věřit, že moc lze porazit nenásilně, připadá mnohým anarchistům jako absurdní naivita: mocní a bohatí se sotva vzdají dobrovolně svých privilegií a omezovat odpor proti nim na nenásilí může znamenat dobrovolné vydání se porážce.