Anarchismus jako politické hnutí historicky vznikl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století především jako radikální součást dělnického, respektive socialistického hnutí. Pierre-Joseph Proudhon, který se už předtím jako první autor prohlásil za anarchistu, byl zároveň významným protagonistou socialistického myšlení a předchůdcem některých jeho proudů. Michail Bakunin vymezil anarchismus jako bezstátní socialismus a další anarchistický teoretik, anarchokomunista Petr Kropotkin, umístil anarchismus „na levici všech socialismů“.

Klíčem k anarchistickému socialismu je ovšem to, že se jednalo o socialismus svobodný, zbavený donucování a nadvlády nad lidmi. Právě odmítnutí nadvlády bylo i motivací k socialismu – jeho smyslem bylo odstranit moc, již mají vlastníci nad ne-vlastníky. Základem socialistické společnosti tak ovšem nemohl být stát, jehož vlastnictví pokládala velká část socialistů za socialismus. Pro anarchisty ale stát neztělesňoval společnost, ale představoval organizaci stojící nad společností a proti ní. Soustředění vlastnictví v rukou státu tak pro anarchisty nebylo socialistické, ale protispolečenské – vyzbrojovalo mechanismus moci drtivým panstvím nad každým člověkem: umožňovalo státu odepřít mu obživu.

Alternativou vůči státnímu socialismu byl pro anarchistické socialisty mutualismus (vzájemnost) a kolektivismus. Základem společnosti nebyla kolektivita, ale co největší samostatnost každého člověka. Tam, kde si nebyl schopen pomoci sám, sdružoval se do společenstev a kolektivů, v nichž by společně s ostatními obhospodařoval výrobní prostředky a získával plný výsledek své práce nebo spravedlivý díl práce kolektivu, nezkrácený o zisk vlastníků, kteří se na dané práci nijak nepodílejí. Nejednalo se tak o maloburžoazní vizi společnosti drobných výrobců, jak bývá někdy ironizována marxisty, ale o společnost, která měla být schopna zajistit nezávislost a spravedlivé odměňování jedince a zároveň i takovou výrobu, která si vyžaduje vysoký stupeň lidské kooperace. Tuto představu, vycházející z Pierra-Josepha Proudhona, sdílel v hlavních ekonomických rysech i Michail Bakunin, zakladatelská osobnost moderního anarchismu.

Jestliže anarchisté odmítali stát jako model pro organizaci budoucí společnosti, nebyl pro ně přijatelný ani jako prostředek k této společnosti, jako dočasné „nutné zlo“, potřebné a použitelné ke svržení kapitalismu. – Dočasná diktatura, říkáte? – ptali se anarchisté stoupenců této představy. – A kde je záruka, že bude skutečně dočasná, že pak stát, slovy Lenina, „odumře“? Moc a ti, kdo ji budou mít, si vždy najdou dost důvodů pro svou nepostradatelnost, pro prodloužení oné „dočasnosti“ až do skonání věků. Stát nemůže být branou do bezstátní společnosti a revoluční stát, dramaticky posílený, ve skutečnosti zahubí skutečné poslání revoluce a vytvoří novou tyranii – jak předjímal pozdější skutečný vývoj Bakunin. Hnutí za socialismus musí být předobrazem socialistické společnosti, již chce vytvořit, říkali v polemice s marxisty stoupenci anarchismu v První internacionále. Má tedy být samosprávné, nehierarchické, s rovnými možnostmi pro všechny, zachovávající a rozvíjející svobodu a rovnou důstojnost každého. Ne vždy úspěšně se svým slovům snažili dostát a vytvářeli první anarchistické organizace.

Jestliže anarchisté odmítali stát, museli přijít s nějakou alternativou společenské správy. Tou pro ně nebylo zřízení suverénní moci nad lidmi (byť údajně kontrolované zdola), ale systém skutečné samosprávy, přímého rozhodování všech lidí v jejich pospolitostech. Na těch úrovních rozhodování, které vyžadují zastoupení, mají působit úkolovaní a kdykoli odvolatelní delegáti. Autonomie malých pospolitostí vychází z autonomie jedinců – ti mají podle Bakunina například i právo odmítnout trest, o kterém pro ně rozhodne společnost: ovšem za tu cenu, že budou muset z této společnosti v takovém případě odejít a vystoupit zpod její ochrany.

U části svých autorů se po čase anarchistický socialismus transformoval v anarchistický komunismus (viz následující část). Pro některé své stoupence ale zůstal vůči němu přijatelnější a realističtější alternativou. Nový dech chytil anarchistický socialismus na přelomu století s příchodem některých odpadlíků od sociální demokracie – nezávislých (v dobové češtině neodvislých) socialistů. Aby se zdůraznil princip autonomie a sdružování zdola nahoru, používal se v českém prostředí někdy rovněž pojem federalističtí socialisté.

Rovněž radikální anarchističtí odboráři, tzv. anarchosyndikalisté, byli navzdory své verbální oddanosti anarchomunistickým cílům blízci spíše vizím anarchistického socialismu. To se projevilo v díle Diega Abad de Santillán, který v polovině třicátých let představil svou vizi ekonomické a společenské organizace anarchistické společnosti pro tehdejší vlivné španělské libertariánské hnutí. Zdůraznil mezinárodní povahu svobodně socialistického projektu, ale také jeho ukotvení v místě: jednotlivá průmyslová odvětví nejsou jen věcí těch, kdož v nich pracují, ale celé společnosti. Je tudíž třeba, aby byly pod důkladnou spotřebitelskou a celospolečenskou kontrolou. Abad de Santillán dále zdůraznil, že anarchisté mají za svobodu nejen bojovat, ale mají svobodu i přát – různé názorové frakce v dělnickém hnutí nemohou být nuceny akceptovat anarchistické uspořádání společnosti (to by bylo proti samotným myšlenkám anarchismu). Je třeba, aby se revoluce zastavila na vyvlastnění nespravedlivě nabytého kapitalistického majetku a pak aby umožnila různým lidem a lidským kolektivitám organizovat se a žít podle svého.

K anarchistickému nebo též libertariánskému socialismu se rovněž hlásili a hlásí někteří autoři v období po druhé světové válce, např. Noam Chomsky. Ti polemizovali s častým tvrzením, že komplexnost moderní společnosti činí takové sociální uspořádání, jaké navrhovali anarchističtí socialisté, nemožným. Právě naopak – moderní technologie umožňují horizontální komunikaci a rozhodování namísto vertikálního, síť namísto pyramidy a samosprávu namísto centralizace. Jestliže se život pozdně moderních společností stává složitým, znamená to podle anarchistických socialistů mimo jiné, že už nemůže existovat žádné všemocné centrum, které by mohlo kvalifikovaně rozhodovat o různých otázkách života společnosti.

* * *

Kritika vůči anarchistickému socialismu směřovala ze dvou stran – pro individualisty byl příliš kolektivistický, naopak pro anarchokomunisty představoval umírněnost a kompromis se starým světem. Pro některé anarchisty z okruhu českých básníků-buřičů na počátku 20. století byl socialismus vůbec a tedy i anarchistický „netopýří termín“ – příliš spojený s etatistickou sociální demokracií a státním socialismem vůbec, příliš upomínající na reglementování života jedince kolektivitou.

Anarchokomunisté zase argumentovali, že dokud nezanikne odměňování za práci a nebude zavedena distribuce pouze podle potřeb, nebudou ani plně odstraněny odcizující, pokřivující a k nerovnostem vedoucí kapitalistické vztahy. Budou-li jednotlivé subjekty ekonomiky dál usilovat o zisk, byť ne pro nepracujícího kapitalistu, ale pro své vlastní pracující, bude se dál v anarchokomunistické optice jednat o kapitalisty, byť kolektivní. Nebudou-li plně odstraněny tržní tlaky, nebude se moci podle takové kritiky ani plně rozvinout rovnostářská, nehierarchická a samosprávná společnost, o jaké anarchističtí socialisté mluvili.