Část anarchistů pocítila poměrně brzy únavu ze sporů o přesnou podobu budoucí společnosti. Došli k závěru, že je třeba nestavět na vizích budoucnosti, ale spíše na anarchistickém přístupu pro přítomnost. Ten pro ně zahrnoval především svobodomyslnost a otevřenost a dále kritický vztah k autoritám. To pro ně byl společný základ, který měl spojovat všechny proudy anarchismu ve společném úsilí a vzájemném respektu.

Jako první přišli s pojmem „anarchismus bez přívlastků“ španělští anarchisté na sklonku osmdesátých let 19. století, nejvýstižněji z nich jej zformuloval Fernando Tarrida del Marmol. Anarchismus pro něj znamenal svobodu a absenci dogmat. Připojení přívlastku mu představovalo přijetí dogmatu, tendenci upisovat se konkrétnímu společenskému systému pro budoucnost, aniž bychom mohli dopředu znát okolnosti, v nichž bude uskutečňován a v nichž bychom se třeba chtěli rozhodnout pro jiné společenské uspořádání slučitelné s anarchismem.

Pro americkou anarchistku Voltairine de Cleyre znamenal anarchismus bez přívlastků především vzájemnou toleranci mezi komunisty a individualisty. Nejlepšího systému se nedosáhne spory a formulováním co nejpreciznějšího programu dnes, ale svobodným experimentováním v porevoluční společnosti. Podobně i český anarchistický časopis Matice dělnická se na sklonku 19. století snažil smířit individualismus s komunismem – první proud měl být duchovním a filozofickým, druhý pak hospodářským projevem anarchismu a základem svobodné společnosti.

Ovšem nejvýmluvnějšího stoupence si anarchismus bez přívlastků našel v italském veteránovi a původně protagonistovi anarchokomunismu Erriku Malatestovi. Ten zdůrazňoval především komplexnost anarchistické myšlenky, která podle něj byla založena na „úplném osvobození celého lidstva... z trojího zotročení: ekonomického, politického a morálního“. Byl proto vždy hotov vystoupit proti všemu, co se mu zdálo jako jednostranné zdůrazňování jedné z těchto oblastí na úkor jiné. I pro něj bylo čistě teoretickým sporem předjímat budoucí společnost a hádat se o její podobu. Dnešní lidé totiž nemohou počítat s tím, jak velký morální posun se v lidské společnosti po revoluční změně odehraje.

Navíc takové diskuse odváděly od současných úkolů anarchistů, kterými bylo konfrontovat moc a autoritu a přispívat k emancipaci lidí teď a tady. Jak se vyjádřil v diskusi s anarchokomunisty Machnem a Aršinovem, „až tak nezáleží na vítězství našich plánů, našich návrhů a našich utopií, které v každém případě potřebují potvrzení zkušeností a mohou jí být upraveny, rozvinuty a přizpůsobeny skutečným morálním a materiálním podmínkám doby a místa. Na čem opravdu záleží je to, aby lidé, muži a ženy, ztratili své ovčí instinkty a návyky, které jim vštípily tisíce let otroctví, a naučili se myslet a jednat svobodně. A je to tato velká práce morálního osvobození, čemu se anarchisté musejí zejména věnovat.“

Na tyto myšlenky navázal na sklonku devadesátých let 20. století Dave Neal, když nastínil dvě podoby anarchismu: ideologii a metodologii. Ideologický přístup je v jádru autoritářský, což platí i pro anarchismus, pokud se z něj dělá ideologie. Člověk nemůže dosáhnout úplného poznání („pravda je, že pravda neexistuje“) a zakládat na něm všezahrnující politickou teorii. Vzhledem k lidské různosti a nedokonalosti nemůže žádná ideologie skutečně popsat lidský svět („žádný traktát ani manifest nemůže obsáhnout všechny lidské sny a touhy“) a bude vždy nutně dílčí, a tedy – při pokusu vnutit se celku – utlačující. Ideologové mají sklon indoktrinovat ostatní, manipulovat jimi a usilovat o moc, i když ji třeba pojmenují jinak. Skutečnou úlohou anarchistů ale má být (namísto propagandy anarchistické ideologie) inspirování anarchistické činnosti – přímých akcí, které přispějí k oslabování či odstraňování nelegitimních autorit a naopak posílí sebevědomí lidí. Správným uplatněním anarchismu je brát jej jako antiautoritářskou metodologii, jako vybídnutí k emancipující praxi a k osvobozujícímu jednání, ne jako soubor hotových dogmat.

* * *

Jestliže se většina anarchistů shodne s anarchisty bez přívlastku na velké části jejich názorů, připadají jejich kritikům v zásadě správné, ale nedostatečné. Důraz na morální emancipaci a duchovní proměnu lidí z utlačovaných v emancipované je pro ně podmínkou nutnou, ale ne postačující. Bez jasného programu, vize, kam má hnutí po revoluci směřovat, který může být korigován událostmi a podmínkami, ale nastíní základní představu, sklouzne podle nich anarchismus snadno k bezobsažnosti. Hrozí mu, že se nechá smýkat událostmi, aniž by na ně byl schopen adekvátně a po svém reagovat. Bez uceleného programu se anarchismus podle této kritiky může stát jen nikam nevedoucím souborem dobře myšlených, ale jednorázových akcí, krátkodechých deklarací a výkřiků do tmy.