Při čtení úvodníků v A-kontra býváme svědky povzdechů nad nedostatkem financí, tristním stavem anarchistického hnutí a krizí toho či onoho. Také obsah anarchistických a alternativních časopisů tvoří často (a možná převážně) články o negativních dopadech politiky té či oné organizace nebo vlády a dalších neradostných záležitostech. Ranní noviny a večerní zprávy nám servírují informace v drtivé většině smutné (chudoba ve velké části světa), beznaděj vyvolávající (poslanci zase řeší nesmysly), pohoršující (co zase řekl Paroubek nebo Topolánek) rádoby pozitivní (nové lví mimino někde v ZOO), popř. infantilní (Karel Gott bude opět otcem).

V tomto světle se může zdát, že je vše k ničemu a se světem to jde nezadržitelně z kopce. Jednou jsem si však četla jakýsi starý výtisk časopisu GEO, kde se jeden článek věnoval příběhu asi třicetileté africké matky devíti dětí, z nichž jen to nejmladší mělo vždy plné břicho. V jeho rámci se však autoři zmínili, že díky osvětě a šíření antikoncepce klesla v Keni v posledních deseti letech průměrná porodnost na jednu ženu o asi tři děti. Sakra, mihlo se mi hlavou, není toto pro změnu dobrá zpráva? Proč něco takového nezmíní večer ve zprávách, není to snad informace hodná šíření? No vida, přece jen ta snaha něco změnit k něčemu je...

Negativní informace mají ohromnou moc, záměrně i nezáměrně nás demoralizují a často si to ani neuvědomujeme. Stejně jako anarchistická a další podobná média tvoří protiváhu korporativním médiím ve smyslu snahy poukazovat na reálné příčiny problémů, měla by být i alternativou, jež nám dodá naději a motivuje nás k činnosti. Toho zajisté nedocílí vzdycháním nad vším špatným a sebemrskačským rýpáním se v neutěšeném stavu hnutí, popř. politikařením a útočením na jiné skupinky. Informování o nešvarech tohoto světa a kritická sebereflexe jsou nezbytné, ale proč se také „nechlubit“ úspěchy a častěji nezmiňovat něco pozitivního? Právě to činíme v tomto čísle časopisu A-kontra, který budiž označen za úspěch minimálně proto, že funguje na dobrovolnické a nehierarchické bázi, letos oslaví patnácté narozeniny (v rámci záchvatu sebechvály redakce cudně opomíjí pauzu mezi roky 1995 a 1998), je již delší dobu finančně soběstačný (stále se však těší laskavé podpoře ze strany pořadatelů benefičních aktivit) a co je snad nejdůležitější – má ve velmi různorodé komunitě svých čtenářů a čtenářek ohlas.

Máme-li mluvit o nějakém úspěchu anarchistického, popř. jiného antiautoritářského hnutí nebo dobrovolné aktivity, musíme tento pojem nejdříve rozebrat. V první řadě jde o to, jaké cíle si určíme. Budeme-li naši aktivitu směřovat pouze k brzké sociální revoluci, s největší pravděpodobností dojdeme k závěru, že jsme neuspěli. Definujeme-li si za cíl vyvolání diskuse o nějaké otázce, rozšíření myšlenek svobody mezi více lidí nebo přiučení se něčemu novému v rámci realizace kampaně, jsou naše šance na úspěch podstatně vyšší. Potom samozřejmě můžeme usilovat o vyvolání stávky za lepší pracovní podmínky tam či onde nebo vést kampaň např. proti nějaké stavbě poškozující životní prostředí. Zde jsou šance na úspěch podstatně menší, ne že by však nebyly žádné. V případě zdaru se tento ovšem hodnotí výše než např. méně viditelná osvětová činnost a může představovat významnou motivaci. Faktem ale je, že mnoho lidí do hnutí přichází s velkýma očima, v nichž se zrcadlí ohně barikád, a za krátkou dobu odchází zklamáno, protože si nevšimlo žádného výsledku svých aktivit. Problémem je netrpělivost, příliš velká očekávání a v neposlední řadě také podceňování „malých“, ale významných pokroků.

Cílem našich aktivit však není jen dynamický, a tudíž zajisté ne „konečný“ stav anarchie, nýbrž i cesta samotná. Tím, že se podílíme na nehierarchicky organizovaných a dobrovolných aktivitách, děláme i něco sami pro sebe. Alespoň tedy mne má práce těší, hodně se při ní naučím, osvobozuji své myšlenky od různých konvencí a klišé, osvojuji si lepší mezilidské vztahy a rozvíjím svou osobnost. Chápu-li aktivity i takto, představují případný úspěch nejen pro „cílovou skupinu“, nýbrž i pro mne samotnou. V momentě, kdy jsem začala „něco dělat“, také z velké části opadl můj pocit bezmoci. Zajisté to není žádná revoluce, ale těší mne školní docházka „adoptovaného“ afrického dítěte, pár zasazených stromků, zachráněná mořská želva v Řecku, zorganizovaná kampaň proti ekonomické globalizaci nebo zvýšení nákladu A-kontra. A říkám si, že i mým přičiněním je na světě zase o něco lépe.

Nechme ale soukromého patosu a podívejme se na obsah tohoto čísla. Prezentuje jen zlomek z řady pozitivních událostí a úspěchů jdoucích na konto anarchistických, antiautoritářských, grassroots (tedy „vycházejících zdola“), dobrovolnických nebo spontánních hnutí a aktivit. Záměrně jsme vynechali ódy na velké „antiglobalizační“ kampaně a mobilizace nebo úspěšnou sebeorganizaci obyvatel Argentiny v době státního bankrotu. O tom jsme již vícekrát psali. Tentokrát jsme se snažili o vyzdvihnutí jiných úspěchů a není náhodou, že se značná část příspěvků týká publikační činnosti, neboť ta je jednou z nejsilnějších stránek hnutí. Nezanedbatelný není ani vliv osvěty a přímých akcí na společenskou diskusi, v tomto smyslu byla úspěchem pražská Global Street Party v roce 1998, díky níž se i přes následnou nelichotivou masmediální masáž pojem „globalizace“ dostal poprvé do povědomí široké české veřejnosti. Nyní se ale nebudeme zabývat touto přímou akcí, nýbrž se pomocí historického okénka podíváme na vliv anarchistického hnutí z dob přelomu 19. a 20. století na antiklerikální, antimilitaristické a obecně kritické nálady české společnosti. Píšeme též o velmi inspirujících úspěších španělských pracujících během stávky ve firmě AUSSA a protože věříme, že nálepky nejsou důležité (a tudíž neinformujeme jen o věcech „čistě anarchistických“), přibližujeme i americké kampaně za „living wage“ (mzdu, která stačí k důstojnému životu) pro zaměstnance univerzit, místních samospráv a další pracující. A konečně – co by bylo anarchistické hnutí bez projevů praktické solidarity těm nejslabším? Odpovědí na tuto otázku je prezentace aktivit skupinek hlásících se k myšlence Food not Bombs (Jídlo místo zbraní). A měli by se aktivisté kde scházet a plánovat, kdyby k tomu neměli svobodné prostory? Asi těžko, a tak mezi úspěchy zařaďme i různá infocafé a kluby.

Zajímavým fenoménem jsou nehierarchicky strukturované a spontánní odpovědi na různé nešvary kapitalistické společnosti. Tyto aktivity nebývají zamýšleny primárně jako politický protest, ale tvoří praktickou alternativu a odráží potřeby jejich účastníků tady a teď. Že se mohou trefit přímo do vosího hnízda a jejich dopad není zanedbatelný, dokazuje např. nevole velkých nahrávacích společností a jejich snaha postihovat ty, jež si z internetu hudbu stahují, místo aby za ni v obchodech platili nehorázné peníze. Konkrétně tato skutečnost vzbuzuje velmi kontroverzní reakce (můžeme se např. bavit o dopadu stahování hudby na samotné umělce), ale ukazuje nám jedno – decentralizovaná akce funguje i tam, kde si ji nikdo politicky neprodiskutoval a ideologicky nezdůvodnil.

Anarchistům se vytýká, že jsou chaoti. Ano, často jsme. Také se nám říká, že nemůžeme vědět, zda by námi navrhované alternativy v reálu dobře fungovaly. Ne, nevíme to. Stejně tak se ale můžeme zeptat: Nepanuje chaos v poslanecké sněmovně? Ano, panuje. Funguje současný ekonomický a politický systém? Ne, nefunguje. A to i přesto, že poslanci a jeho ostatní reprezentanti jsou za svou práci placení a k jejímu kvalitnímu vykonávání mají alespoň teoreticky dobré podmínky (že nechtějí nebo jednoduše nemohou konat zodpovědně, je druhá věc – kdo se např. zvládne do detailu obeznámit se všemi zákony, které musí odhlasovat?). Dále zde existují různé nevládní organizace, které vedou často viditelné a nezřídka úspěšné kampaně. U nich ale bohužel tyto aktivity většinou stojí a padají s granty. Naše situace je jiná – „pracujeme“ zadarmo, neplynou nám z toho žádné mocenské a finanční výhody (ješitnost a sebeprezentaci některých jedinců nyní pomiňme) a podmínky máme často přímo neideální. Jsme „pouze“ dobrovolníci a díky tomu nejedna aktivita neslavně skončí. Přesto fungujeme a jsme nezávislí na cizích zájmech a penězích – není to také úspěch? Korporativní média nám nevymývají mozky pouze lživou nebo jen částečně pravdivou povahou svých sdělení, ale útočí na nás i záplavou nesmyslných a zbytečných informací. Postavme se jim tedy nejen zprávami alternativními, ale i skutečně významnými a pozitivními – protože bezmocní jsme tehdy, pokud se tak cítíme.

Alice Dvorská