Pražská oficiální kulturní scéna burcuje a jde do ulic. Tak lze alespoň usuzovat z výzvy, která od 25.května vyhlašuje Dny neklidu. Souboj o kulturní stánky v Praze (i v některých dalších městech) zuří již delší dobu. Pokud se zpočátku mohlo zdát, že se jedná jen o systémový spor, dnes i největším bláhovcům dochází, že jde řízenou likvidaci.

Pražští umělci se tak probouzejí za pět minut dvanáct. Nelze se však ubránit dojmu, že cílený atak je zastihl nepřipravené. Po letech relativního klidu, kdy míra podpory umění nebyla sice nad evropské poměry, ale přesto poměrně dostatečná, jsou relativně vypasení umělci zaskočeni. Střemhlavá letka radního Richtera zatím neúprosně kosí jejich řady. Munici dodává muzikálový koncern Krup und Kratochvil.

Reakce uměleckých činovníků pak spíše připomínají hejno rozehnaných slepic, které se snaží svolat k protiútoku. Naznačila to už poloamatérsky provedená demonstrace před pražským magistrátem i některé chabé mediální kroky. Jistou impotenci ukazuje i samotná výzva k neklidu. Apeluje se na média, vyzývá se k blíže neurčeným akcím. Chystaný protest postrádá invenční design, celkově působí chaoticky a bezradně. Nezasvěcený návštěvník webu www.za-prahu-kulturni.cz se moc nedozví o pozadí a historii konfliktu.

Výzva žádá o širokou podporu a neuzavírá se před žádným typem protestů (snad s výjimkou riotů). Lze z ní pochopit, že by uvítala i podporu od neoficiálních umělců, kteří stojí zcela mimo obecní či státní penězovody. Proč ne. Jen se marně snažím vzpomenout, kdy se z českých divadel (jimiž je tento spor zatím nejvýrazněji prezentován) ozvala nějaká vlna solidarity s někým jiným. Protestovala snad česká divadla, když se rušily rockové kluby, vyháněli Medáci ze Střešovic nebo likvidovaly pražské squaty? Ozvala se například proti stíhání autora semaforových panáčku? Ejhle, jakmile finance vysychají diverzní aktivity nonkonformní scény by jí přišly vhod. I přesto zřejmě našla výzva jistou odezvu a je možné, že někteří nezávislí umělci protest podpoří. Pokud by došlo k jistému propojení a udržení vzájemné solidarity do budoucna, bylo by to jistě pro pražské dění přínosné. V ideálním případě by se vzniklá kulturní fronta mohla stát trvalou opozicí proti řádění vepřových hlav z magistrátu.

Kulturní underground by jistě mohl ukázat vlídnější tvář a podpořit své lépe situované kolegy. Mohl by jim ale také zprostředkovat jinou vizi, než kterou jim nabízejí obecní náhubkové dotace. Vizi kultury bez mohutných finančních toků i bez závislosti na státu. Vizi umění, které stále vzdoruje i přes represivní překážky současného systému.