15. prosince 1859 se v polském Bialystoku, který byl tehdy pod ruskou nadvládou, narodil do mnohojazyčného prostředí Zamenhof. Jeho otec byl profesorem cizích jazyků a Ludvík se již v mládí osvojil ruštinu, polštinu, němčinu a francouzštinu, kromě toho se později učil i jiné jazyky, např. latinu a řečtinu na gymnáziu ve Varšavě, kam se rodina přestěhovala. Od dětství byl učen lidi ve svém prostředí považovat bez rozdílu, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví, za bratry a sestry. Avšak postupem času v reálném životě poznával, že tito lidé jsou Rusové, Poláci, Němci a Židé, nikoli bratři a sestry.

Toto prostředí jej přimělo k myšlence, že mnoho problémů, které vedou k válkám a konfliktům, by mohl vyřešit společný jazyk, který by se mohl stát cestou k porozumění mezi etnicky odlišnými lidskými skupinami po celém světě. Proto na konci 70. let začal na takovém jazyce pracovat. V roce 1887 tento již promovaný mladý doktor, optik, vydává první příručku k výuce mezinárodního jazyka v ruštině, pod pseudonymem Dr. Esperanto. Příručka vychází pod názvem „Doktor Esperanto. Mezinárodní jazyk. Předmluva a úplná učebnice.“ Esperanto znamená v tomto jazyce „doufající“ (espero = naděje) a toto slovo se brzy stalo v lidovém žargonu označením pro nový jazyk. Ještě v tom stejném roce brožura vychází v polštině, němčině a francouzštině. Zamenhof zastával kvazi-náboženskou „lásku k bližnímu“, jež se zakládala na liberálně-humanistickém způsobu myšlení. Toto myšlení pojímalo lidstvo jako jednu rodinu a upozorňovalo na společné kořeny všech náboženství s tím, že tyto kořeny mohou být ve vzájemné harmonii, stejně jako členové rodiny.

Rozvíjení myšlenky

Jednou z nejvýznamnějších osob propagujících mezinárodní jazyk se stal křesťanský anarchista Lev Tolstoj, který se angažoval v založení prvního esperantského listu „La Esperantisto“. Po vydání Zamenhofovy brožury se esperanto zejména na ruském území rychle rozšiřuje. V roce 1895 však „La Esperantisto“ vydává Tolstojův článek „Prudento au kredo“ o náboženství a morálce, což je příčinou konce volného rozšiřování tiskoviny v Rusku. Na deset let pak byly v carském Rusku všechny magazíny a knihy v esperantu zakázány.

Přelomovým bodem v rozvoji esperanta byl počátek 20. století, kdy vzniká mnoho skupin a magazínů. Právě v roce 1905 za působení anarchisty Paula Berthelota vzniká časopis „Esperanto“, který dodnes existuje, a v tomto roce vznikla také první anarchistická esperantská skupina Esperanto. Rok poté je v Paříži založen Mezinárodní Svaz Paco – Libereco (Mír – Svoboda), který se v roce 1910 spojil se svazem Esperantista Laboristaro a přijal nový název „Hvězda osvobození“. Byla založena také Světová asociace Esperanta UEA (Universala Esperanto Asocio). V těchto letech dochází k rozvoji a vzniku esperantských skupin v Bulharsku, Číně, velmi populárním se stává esperanto na Dálném Východě i v Japonsku.

V roce 1921 vzniká v Praze, na popud Eugene Adam (Lanti), esperantské hnutí s feministickými cíli a nezávislou národnostní strukturou pod názvem SAT (Senacieca Asocio Tutmonda), která je dodnes aktivní antinacionalistickou organizací.

Na počátku 20. let se uplatňuje tento stále známější jazyk také na Ukrajině, kde vzniká Vědecká anarchistická knihovna mezinárodních jazyků (ISAB), vydávající mimo jiné knihy - jak jinak než v esperantu. V Německu bylo esperanto nazýváno „latinou dělníků“ a mělo zde několikatisícové zastoupení v dělnickém svazu. Naopak jeho vyučování ve školách ve Francii bylo v roce 1922 zakázáno, tento zákaz v tzv. Volných školách padl v Německu již v roce 1908.

Od poloviny 30. let zažívá tento jazyk doufajících hromadné oslabení a zákazy, jeho mluvčí stíhá perzekuce a věznění. Vzpomeňme jen na rok 1937 v Rusku, kdy bylo mnoho esperantistů a esperantistek vražděno či posíláno na Sibiř, do lágrů a táborů. Zákazy se objevují v Portugalsku, Německu (a ve všech zemích obsazených Německem), v koncentračních táborech esperantisté musí nosit zelený trojúhelník (zelená hvězda je znakem esperanta). Na západě bylo v těchto letech esperanto představováno jako prostředek židovského ovládnutí světa (Zamenhof byl židovského původu), oproti tomu na východě jako produkt „buržoazního kapitalismu a kosmopolitismu“.

Velkou roli sehrává esperanto během Španělské občanské války v letech 1936-39, kdy je vydáván týdenní informační bulletin CNT/FAI v esperantu a rovněž v něm vysílá programy rozhlasová stanice CNT/FAI.

Ve východním bloku zažívá esperanto renesanci po Stalinově smrti, roku 1965 je povoleno také v Německé demokratické republice.

Jazyk versus jednotvárnost

Mohli bychom zaslechnout námitky vůči tomuto (či jakémukoli jinému) plánovanému jazyku, které se opírají o tvrzení, že při jeho rozšiřování by docházelo k potlačování pestrosti jazyků jednotlivých národů, které by souběžně takto ztrácely svůj význam a byly by pokládány za druhořadé a zajdeme-li ad absurdum, časem by i zanikaly. K tomu ale ve skutečnosti už dlouho dochází, příčinou ovšem rozhodně není rozšiřování esperanta.

Obzvláště v posledních desetiletích má svět co dočinění s expanzí anglo-amerických jazyků, což se často transformuje v tendenci považovat za jakýsi mezinárodní jazyk angličtinu (nebo také španělštinu a francouzštinu). Avšak tato funkce bývá v jednotlivých regionech „štafetová“. Protože mocenská převaha toho kterého jazyka je jasně dána mocenskou (vojenskou, ekonomickou) převahou toho kterého národa, existují jisté hranice, za které se žádný z národních jazyků v této funkci nedostane. Jazyk se utváří společenským procesem, a nový jazyk může vzniknout tehdy, pokud odpovídá jistým lidským potřebám. Esperanto vzniklo a rozvíjí se jako nástroj rozkvětu, různorodosti, tvořivosti, rovnoprávnosti a zároveň jako zbraň proti přivlastňování si nároků na své prvenství. „Pro Esperanto se kritérium oprávněnosti neshoduje s jeho autoritou, ale s komunikativním působením.“ (Claude Piron). Již v roce 1905 se sám Zamenhof vzdal jakýchkoli autorských práv a odevzdal tento jazyk světu.

Pro mnoho organizovaných esperantistů a esperantistek znamená umělý jazyk vyjádření vyhroceného odporu k zdůrazňování národní identity. Jednou ze základních myšlenek je podpora a zachovávání různorodosti. Esperanto má plnit funkci druhého jazyka a to ne toho hlavního (i tak ale důležitého).

Jako takové má mnoho co nabídnout, avšak přesto přese všechno paradoxně i v anarchistickém hnutí je zájem o něj pouze okrajový. Hlavní příčinu tohoto jevu vidím v tom, že každý jedinec svůj drahocenný čas věnuje tomu, co pro něj/ni bude ve zbytku života užitečné, nezbytné a praktické (což ovšem takový mezinárodní jazyk také je). Esperanto je sice oproti všem jiným jazykům neuvěřitelně lehce naučitelné díky své pružnosti a velmi lehké gramatice, přesto v každodenním životě, kdy se potřebujeme uplatnit na trhu práce, či se jen zeptat na cestu nebo nakoupit, nic moc prakticky užitečného nenabízí. Populárnějším se stalo překladatelské řemeslo, které na jedné straně dobře vydělává, na straně druhé dobře obírá.

Při analýze jazyka ovšem narazíme i na jeho slabinu, a tou je odvozování všech ženských tvarů z mužských přidáním koncovky „-in“, což bylo v době vzniku jazyka převzato z germánských jazyků. Ovšem např. oproti němčině nerozlišuje pohlaví u věcí, u nichž není určeno přirozeně (židle, stůl atd.).

Esperanto samozřejmě není jediným plánovaným jazykem, již v době jeho počátků se vyvíjel jazyk Volapük, jehož kluby existovaly v Oděse, Moskvě, Sofii a Uppsale. Z dalších umělých jazyků můžeme zmínit např. Ido, Occidental, či Bahasa Indonesia, vytvořený v roce 1920 holandským lingvistou a dnes používaný 60-100 miliony lidí v Indonésii.

V České republice jsou esperantské kluby v každém větším městě. Největší esperantskou knihovnou u nás je Knihovna J. Šustra umístěna v esperantském oddělení Městského muzea v České Třebové, knihovna Českého esperantského svazu se nachází v Dobřichovicích, velkou knihovnu má i esperantský klub v Brně.

Dnes můžeme ve světě najít desítky a snad i stovky esperantských organizací, které sahají od jižní Ameriky přes severní, pokrývají celou Evropu a působí napříč Asií i na Filipínách, v Austrálii, Kongu či Mongolsku. Nelze tedy popřít fakt, že esperanto je vskutku mezinárodním a celosvětovým jazykem.

Na závěr malou citaci L. N. Tolstoje: „Osvojení si esperanta je tak snadné, že když jsem dostal esperantskou mluvnici, slovník a články v tomto jazyku napsané, po necelých dvou hodinách studia jsem byl schopen esperantsky ne-li psát, tedy aspoň volně číst. Každopádně oběti, které každý člověk našeho evropského světa přinese, bude-li věnovat trochu času učení se tomuto jazyku, budou tak bezvýznamné a důsledky, které se mohou dostavit, pokud všichni přijmou tento jazyk, budou tak ohromné, že tento pokus nelze nevykonat.“

Sandra Tejnecká

* * *

Zajímavý článek k tématu „Anarchismus a esperanto“ od Willa Firtha je v češtině dostupný na adrese http://fsa.anarchismus.org/index.php?id=340