Český anarchismus na přelomu 19. a 20. století se zdá být poněkud odtažitým tématem. Nejen proto, že sto let je přece jen sto let, že verše básníků, kteří před lety pobuřovali měšťáky a nejen je, už můžeme číst v čítankách, ale koneckonců i proto, že hnutí zaniklo zdánlivě bez úspěchu. Právě pro vyčerpání z dvou desetiletí činnosti bez viditelného výsledku opustilo původní anarchistická východiska a nejprve se pokusilo založit vlastní politickou stranu, aby pak vplynulo do jiných partají. Byl ale tehdejší český anarchismus skutečně neúspěšný? A podle čeho lze vůbec rozpoznávat úspěšnost antisystémových a revolučních hnutí v situaci, kdy revoluce nepřichází?

Čeští anarchisté jistě nevytvořili federativní společnost svobodných komun, v nichž by se sdružovali silní a nezávislí jedinci, jak si představovali. Jejich činnost, jako činnost jiných anarchistů, nelze ani poměřovat dílčími úspěchy jako je počet získaných křesel v parlamentu či ve vládě (ta sice bývalí anarchisté později získali v počátečních letech republiky, byl to ale spíš doklad porážky anarchismu). Dle mého názoru byli čeští anarchisté přelomu století i přesto úspěšní. Jak? Podařilo se jim ovlivnit přístupy k některým tématům, prosadit něco ze své antiautoritářské kultury a názorů do obecného povědomí. Nebo, řečeno přesněji, některé anarchistické aktivity souzněly s myšlením a cítěním části české společnosti; vzájemně se posilovaly a umocňovaly a zanechaly v českém prostředí patrnou stopu.

Antimilitarismus
Anarchisté na přelomu století vystupovali proti armádě a válčení. Neplatí ovšem, že by na antimilitarismus měli nějaký „patent“; lidový odpor proti „vojně“ (to slovo označovalo válku i armádu) byl silný už staletí a i na přelomu století byli v antimilitaristických aktivitách silnější mladí národní sociálové. Anarchisté jim ovšem stáli bok po boku a právě oni také dali českému antimilitarismu ta nejlepší literární vyjádření – ať už šlo o básně Fráni Šrámka nebo o Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, druhdy anarchisty. Aktivita i literatura anarchistů významně přispěla k tomu, že válka a armáda byly a jsou chápány v širokém povědomí jako obrovský ozbrojený nesmysl, jako absurdita zabíjející lidská těla a zotročující svou disciplínou a násilností lidské duše.

Boj proti církvi a náboženství
Anarchisté se rovněž zapojili do protináboženského boje, jmenovitě vyzývali k vystupování z církve a brojili proti náboženství jako opoře pozemské autority. Opět se nejednalo o výlučně anarchistickou aktivitu – zejména proti roli církve coby opory rakousko-uherské monarchie se ostře vymezovali mnozí. Anarchisté ale spojili tuto kritiku s aktivitou v antiklerikálním hnutí a jeho radikalizací – nejen proti církvi, ale i proti náboženství coby vztahování se k věcem na základě předsudků a víry namísto poznání. Od počátku 20. století se účastnili činnosti antiklerikálních spolků, zároveň je kritizovali tehdy, pokud byly málo radikální a odmítaly vidět problém náboženství v kontextu s celým autoritářským systémem. Snažili se rovněž ušetřit své děti tehdy povinné náboženské výchovy a používali k tomu leckdy vtipné metody – jako např. severočeský anarchista Hynek Holub, který konvertoval na islám a na oko vážně vyžadoval, aby jeho dítě bylo vyučováno tomuto náboženství.

Kultura odporu
K anarchismu se na přelomu století hlásila řada umělců, především básníků. Odmítli dělat to, co mělo být úkolem dosavadní poezie – pracovat „na národa roli dědičné“, být pěvci svého národa, který odvrhli coby „oficiální societu“. Jejich poezie měla být poezií vědomého odporu a odboje, projevem básníkovy hrdé individuality a nezávislosti („neodvislosti“). Kolem časopisu Nový kult a později dalších anarchistických tiskovin se sdružila řada dodnes známých tvůrců, které spojovalo úsilí o plnou svobodu sebevyjádření. Bez ohledu nejen na stát, církev či kapitalismus, ale také na národní pospolitost, která podle nich už neměla úkolovat umělce a zapřahat je před kočár své slávy.

Může mít anarchismus výsledky?
Všechny zmíněné boje byly dočasné, v určité chvíli ustaly a anarchisté se stali v mnoha ohledech karikaturou nejen anarchismu jako celku (to když působili v politických stranách, jeden dokonce jako ministr a další jako poslanci), ale také jednotlivých podob svého dřívějšího úsilí. Jeden z bývalých anarchistických antimilitaristů se stal důstojníkem ve Svobodově jednotce Rudé armády za druhé světové války. Odpůrci náboženství z řad anarchistů se později stali stoupenci „politického náboženství“ marx-leninismu. A z nezávislých umělců se stali slouhové oficiálních ideologií, ať už marxismu nebo nacionalismu.

Znamená to, že boje, které anarchisté vedli, neměly smysl a zanikly bez výsledku, opuštěné i svými vlastními protagonisty? Zdání klame. České prostředí je dnes jedno z nejvíce ateisticky (nebo přinejmenším se zde málo lidí hlásí k oficiálním církvím) a také nejvíce antimilitaristicky orientovaných. I politici musí dodnes překonávat odkaz „českého švejkovství“ a nechuti k armádě. A představa o nezávislosti tvorby, ať už umělecké nebo myslitelské, a o jejím spojení s politickým protestem, vydala četné plody např. v avantgardní kultuře první poloviny dvacátého století a v kulturně-sociálním undergroundu v jeho druhé polovině. Jsem přesvědčen o tom, že příběh tehdejšího českého anarchismu není jen příběhem selhání, že je také vyprávěním o hnutí, které učinilo českou společnost svobodnější a přispělo k menšímu vlivu autoritářských institucí. Možná i tak trochu díky jeho přispění (ovšem zdaleka nejen díky němu) nejsou dnes čeští vojáci v Iráku a v ulicích nerozhání katolická mládež průvody gayů a leseb...

A tak je tento příběh poučení i pro nás – dokážeme-li být nápadití a tvůrčí, má naše činnost smysl, i když se nám nepodaří dosáhnout všech našich cílů. Můžeme ovlivnit různé kulturně-společenské přístupy ve společnosti, způsob, jakým se v ní bude o věcech přemýšlet a diskutovat, její diskurz. Můžeme přispět k tomu, že budeme žít v relativně svobodné a relativně neutlačivé společnosti. Pochopitelně – mimo jiné i za předpokladu, že nebudeme nesvobodu a útlak sami produkovat.

Ondřej Slačálek