Občanský institut
Produkce konzervativních myšlenek
Občanský institut je nestátní nevýdělečná organizace se sídlem v areálu kláštera v pražských Emauzích. Její kolektiv tvoří od počátku poměrně úzká skupina lidí – Michal Semín (zakladatel), Roman Joch (současný předseda), Jaromír Žeglitz, Michaela Freiová a Jana Pláteníková. Hlavní činnost Občanského institutu spočívá v organizaci přednášek, seminářů a konferencí, ve vydavatelské činnosti (OI vydává měsíční bulletin, ve kterém uveřejňuje dílem překlady zahraničních autorů, dílem vlastní texty. Odběratelů tohoto bulletinu je asi 600. Kromě toho vydává také Studie OI, monografie a sborníky) a konečně v provozování veřejně přístupné čítárny, zaměřené téměř výhradně na konzervativní publikace, procházející převážné ze zahraniční provenience.
Jako nezisková organizace je Občanský institut závislý na dotacích z nestátních zdrojů a to jak domácích, tak i zahraničních. Jak vyplývá z výročních zpráv za roky 1998 – 2002, pohybuje se rozpočet OI kolem 2 – 6 milionů korun ročně. Z toho představuje vlastní zisk (prodej knih, konferenční poplatky, úroky) sumu okolo 20 – 80 000 korun ročně. Hlavní objem financí pak přichází zejména ze zahraničních institucí jako jsou americké nadace Earhart Foundation a Donner Foundation (ta pomohla vybavit knihovnu OI). Část peněz přichází i od českých institucí (Třinecké železárny) a také od několika soukromých dárců, z nichž vynikne zejména jméno jednoho z budovatelů soukromého kapitalismu a otců privatizace Tomáše Ježka. V této souvislosti se přímo nabízí otázka, jak mohou lidé z OI kázat o volném trhu a kapitalistických ctnostech, když si podle tržních měřítek sami nedokážou vydělat ani na onu pověstnou slanou vodu a jsou plně odkázáni na solidaritu svých souvěrců. Z výročních zpráv dále vyplývá, že největší rozkvět zažil Občanský institut mezi lety 2001-2002, kdy jeho příjmy přesahovaly 5 milionů korun ročně. V současné době se finanční rozpočet snižuje a pohybuje se okolo 2 milionů. Z toho na platy je každoročně vydáváno okolo 500 000 – 700 000,- Kč (čistého).
Občanský institut není v současné době napojen přímo na žádnou stranu, nicméně spolupracuje s některými současnými i bývalými konzervativními politiky. Jedná se o bývalé poslance za ODA Pavla Bratinku a Daniela Kroupu, dále o poslance za ODS Marka Bendu a poslance za KDU-ČSL Jiřího Karase. Dnešní předseda Občanského institutu Roman Joch byl v letech 2001-2003 místopředsedou Konzervativní strany (bývalé Strany konzervativní smlouvy), která vznikla jako odštěpený fragment ODA. Členové OI běžně publikují v nejčtenějších denících jako je MF Dnes, Lidové Noviny a Právo a současně také spolupracují s periodiky jako je Respekt, katolický Proglas, politologický časopis Střední Evropa nebo Revue Prostor a jsou častými hosty zpravodajských relací ČT.
Teď, když už víme, jak tedy OI funguje, podívejme se na to, co vlastně OI dělá a čím je. Občanský institut je think-tank. Aby bylo jasno, nepředstavujte si temnou síť poradců nějakého politika nebo utajenou skupinu analytiků. Je to prostě skupina, která se v českém prostředí cíleně snaží o rozpracování a prosazení určitých politických myšlenek, přičemž k tomu má vytvořené velmi dobré podmínky. Začínají zpracováváním studií a překládáním textů, čímž si vytváří velmi solidní argumentační zázemí. To jsou schopni dobře „prodat“. Jejich články jsou dobře napsané a dobře vypointované, se sevřenou argumentací a navíc věnující se soustavně několika tématům. Aby ne, když pracovní náplň pracovníků OI je překládat, uspořádávat sborníky, opatrovat knihovnu, psát studie a články, pořádat přednášky a konference... jinými slovy tříbit své názory, vědomosti a argumenty. To, co dělá drtivá většina lidí z „levicově extremistických“ struktur po práci nebo po studiu, případně po obojím, je u těchto lidí obživou. Autorům (převážně Romanu Jochovi a Michaele Freiové) se podařilo vytvořit si poměrně silnou pozici a soustavně se věnovat tématům jako je americká zahraniční politika, situace Izraele, role církve, tradiční rodina, legislativní zákaz interrupcí, práva homosexuálů... Jestliže v prvních dvou otázkách se autoři z OI (konkrétně zde především Roman Joch) liší od „běžných ultrapravičáků“ a velmi vehementně se zastávají jak USA tak Izraele jakožto výsep „svobodného světa“, ve všech ostatních tématech zastávají krajně katolicko-konzervativní stanovisko. Homosexualita je úchylka, do demonstrantů na Global street party se mělo střílet a připomínali Křišťálovou noc, ČR by měla podporovat americkou politiku proti evropské, žádný Mezinárodní trestní tribunál, předmanželský sex je fuj a ruší posvátnost manželství... O potratech nemluvě, ty jsou „největším mravním zlem současné západní společnosti“.
Některé články se vyznačují vysokou ideologickou profilací a aktivistickým laděním. Jádrem konzervativního aktivismu je odpor k moderní uspěchané společnosti, odpor k „levicovým“ ideologiím (které jsou obvykle shrnuty pod označení „komunismus“) a myšlenkám rovnosti, sociální spravedlnosti a ekologického uvědomění, a konečně i odpor k vlivu moderní společnosti na „rozklad tradiční rodiny“. Tato témata účinkují na autory OI jako rudý hadr na býka. Ve jménu obhajoby svých pravd jsou pak ochotni sáhnout až velmi daleko za horizont standardní polemiky. Podívejme se na několik, namátkou vybraných, příkladů.
Zelená je fuj!
V první polovině devadesátých let byla v české společnosti hojně diskutována otázka ekologie. Na jedné straně se jednalo o obor potlačovaný před rokem 1989, na druhé straně to byla oblast tradičně „levicových“ (alespoň v očích kvazi-konzervativních českých politiků) aktivit. Proto byl postoj konzervativců v čele s ODS k ekologii v nejlepším případě vlažný, spíše však otevřeně nepřátelský. V té době vydal OI několik bulletinů týkajících se problematiky životního prostředí a jejich politizace. Nejvýznamnější byly „Zelená cesta k nevolnictví“ od americké autorky Virginie I. Postrel (vyšlo 1. 5. 1993) a „Malé zelené lži“ od Jonathana H. Adlera (vyšlo 1.9.1993).
V první brožurce tvrdí autorka že ekologie je „ideologie stejně mocná jako marxismus a také stejně nebezpečná pro svobodu jednotlivce a pro lidské štěstí. Stejně jako marxismus se dovolává vznešených citů: touhy po kráse, po harmonii a po míru. Je to zelená cesta k nevolnictví.“ (Cesta k nevolnictví, někdy též Cesta do otroctví je název nejznámější knihy rakouského ekonoma a filosofa Friedricha von Hayek, který v ní důsledně dokazuje, proč bolševický režim vždy skončí nutně zotročením svých občanů) a pokračuje popisem ekologické aktivistky Millsové, o které říká „Pro Millsovou... je vlastnictví půdy totéž co otroctví. Ale na rozdíl od lidské bytosti půda nemůže vlastnit sebe sama. Osvobození otroci se mohou rozhodnout, jak naložit se svými životy. Mohou se sami obhajovat. Musí ale být někdo, kdo by obhajoval půdu a kdo rozhodne o tom, co se s půdou stane. Millsová a její zelení kamarádi se dobrovolně nabízejí, že budou těmito obhájci. Důsledek toho bude, že vlastníky půdy budou oni. Aniž by za ni ovšem platili.“ A o několik řádek níže pokračuje tvrzením „Lidé nechtějí být rolníky. Města třetího světa oplývají důkazy.“ Takto podaná definice environmentalismu – příměr k marxismu (rozuměj – komunismu resp. bolševismu), naznačení touhy ekologů se obohatit ochranou přírody a konečně popření toho, že by „obyčejní lidé“ vůbec stáli o myšlenky ekology prosazované – mohla ve své době sloužit konzervativním politikům jako výtečná zbraň proti stoupajícím požadavkům právě těch „prostých lidí“ po větším ekologickém uvědomění. Ostatně výrok Václav Klause z této doby, že o ekologii budeme moci uvažovat tehdy, až na ni ekonomie vydělá, hovoří za vše. Otázkou, kterou si můžeme položit dnes, je však spíše to, nakolik vůbec byla tvrzení autorky pravdivé. Shodneme se pravděpodobně, že ekologie skutečně může sloužit jako náhražka ideologie. To ale neznamená, že tomu tak je u všech ekologů. U ostatních tvrzení pak autorčiny vývody zcela postrádají reálný základ. Představa, že ekologové chrání přírodu proto, aby ji vlastnili, je scestná a žádná ekologická organizace nic podobného neprosazuje ani nepřímo. Následující tvrzení, že „lidé nechtějí být rolníky“ svědčí buď o rozsáhlých autorčiných neznalostech (města třetího světa se plní bývalými rolníky spíše proto, že ekonomická globalizace ničí přirozené způsoby jejich rolnické obživy nebo jsou dokonce násilně vyháněni ze své půdy, než proto, že by se jim – jak je tomu například ve městech prvního a druhého světa – nechtělo pracovat na půdě), nebo – čemuž bych věřil spíše – z vědomé manipulace. Úsměvně pak v této situaci působí omyl překladatele článku, který vložil autorce do úst větu „...mnozí zelení by vzali za svou vizi Tao Te Chinga, citovanou v roce 1985...“. Pochopitelně se nejedná o žádného čínského mudrce Tao Te Chinga, ale o knihu Tao Te-Ťing, kterou sepsal starověký čínský filosof Lao-C, který bývá někdy označován za anarchistu (zejména díky jeho tvrzení, že nejlepší vláda je taková, o které poddaní ani nevědí, že je).
Podstatně hrozivější však byla publikace druhá. V ní autor podrobuje kritice deset základních „omylů“ kterých se podle něj dopouští američtí ekologové, když hovoří o problematice recyklace, výroby plastů, produkce odpadu, používání pesticidů, kyselých dešťů, narůstající spotřeby, přelidnění, znečištění ovzduší, globálního oteplování a ztenčování ozónové vrstvy. V této publikaci se mohli nic netušící čtenáři dočíst také takové perly, jako „Recyklovaný papír sice můžeme použít při výrobě novinového papíru, méně kvalitního papíru a lepenkových krabic, není však vhodný na výrobky, u kterých vyžadujeme větší pevnost, neboť kvalita vláken se během recyklačního procesu zhoršuje.“ Nebo „Stálost plastů - to, že nepodléhají biologickému rozkladu - chrání lidské zdraví, jsou-li uloženy na skládku... i novinový papír na skládce vzdoruje biologickému rozkladu po desítky let. Námitky, vznášené proti plastickým hmotám, mohou být stejně dobře vznášeny i proti papíru.“
Poněkud křečovitě působilo tvrzení, že „všechny pevné odpady, vyprodukované v Americe v příštích tisíci letech, se snadno vejdou na jedinou skládku zabírající méně než jednu desetinu procenta rozlohy Spojených států. Tato skládka by měla délku a šířku asi 44 mil, a hloubku pouhých 100 stop. Máme-li více než dost místa na uložení amerických odpadků, můžeme skutečně říkat, že máme moc smetí? Platí-li, že skládky jsou podstatně levnější než většina jiných možností likvidace odpadků, pak zastávat názor, že skládky nebudou používány znamená, že budeme vynakládat více peněz na likvidaci odpadků a méně jich budeme mít k dispozici pro jiné účely. Některé obce dokonce objevily, že moderní přírodní skládky mohou být vítaným doplňkem jejich sousedství, přinášejícím další pracovní příležitosti a finanční zdroje, aniž by s sebou nesly ekologická nebezpečí a námitky z hlediska estetiky, které provázely smetiště v minulosti.“ Případně „Pesticidy, včetně sloučenin používaných v boji proti hmyzu, plevelu a houbám, zvyšují zemědělskou produktivitu a pomáhají chránit potraviny před zkázou. Výsledkem je to, že zelenina a ovoce jsou spotřebitelům snadněji dostupné za nižší ceny. Zvýšení zemědělských výnosů pomocí pesticidů umožnilo farmářům produkovat více potravin na menší ploše půdy.“
V některých případech odhaluje autor poněkud roušku svých důvodů, jako například když tvrdí, že „...snížení spotřeby energie znamenalo smířit se se ztrátou osobní pohyblivosti, samostatnosti a životní úrovně.“ Nebo „Každá vážná snaha omezit ohlašovanou hrozbu oteplení podstatným snížením emisí skleníkových plynů by měla drastické ekonomické důsledky.“
Za vrcholné číslo však považuji tvrzení „Dusík obsažený v kyselých deštích ve skutečnosti naopak lesům na východě velmi pomáhá, neboť stromům zajišťuje nezbytnou výživu.“ A „Dokonce i kdyby se svět skutečně ohříval, vyšší teploty by docela dobře mohly být prospěšné. Podle mnoha výzkumů by se rostlinám v atmosféře obohacené kysličníkem uhličitým dařilo dobře, a o něco teplejší podnebí by vytvořilo zdravější planetu. Zemědělští odborníci poukazují na to, že jelikož kysličník uhličitý působí na většinu rostlin jako hnojivo, zvýšení jeho koncentrace zvýší zemědělskou produktivitu.“
Zde už skutečně zůstává rozum stát a čtenář se táže, jak by asi vypadal svět, ve kterém by bylo ekologické rozhodování svěřeno do péče lidí, jako je autor tohoto článku. Tvrzení, pro která se nejlépe hodí označení „fantasmagorie“, nelze pochopit a už vůbec nelze pochopit, proč byl podobný článek přeložen do češtiny. Pravděpodobně proto, aby šířil konzervativní převahu nad ekology. Zda-li toho dosáhl, je otázka. Co ale dokázal určitě, je to, že nám jasně ukázal, že kolektiv OI je ochoten sáhnout po sebevětší slátanině, jen aby mohl napadnout své politické oponenty.
A růžová taky!
Doposud jsme hovořili o překladech. Jak jsou na tom pánové z OI ve svých vlastních textech? Roman Joch napsal článek „Nechte homosexuály žít“, který byl otištěn v MF Dnes 10. 2. 2004 po redakčním titulkem „Homosexuálům žádná privilegia…“ Zde se dočteme „otázka je o tom, zda by měli dostat další privilegia, která nemají jiní občané... Otázkou ale je, zda mají dostat speciální privilegia, jaká mají rodiny. Odpovědí je, že pro to není žádný důvod. Máme rovnost před zákonem a proto já, který jsem žil ve společné domácnosti se svým bratrem předtím, než jsem se oženil, jsem žádná zvláštní privilegia od státu neměl. Bylo to tak v pořádku: proč bych vlastně měl dostávat od státu speciální privilegia jen kvůli svému soužití s bratrem ve společné domácnosti.“ Zde Roman Joch předvádí nepochopení celé problematiky. Za prvé – soužití s bratrem je jiná věc, než soužití s partnerem. Když v ničem jiném, tak v tom, že v případě bratrova úrazu budou v nemocnici panu Jochovi ochotni o jeho bratrovi poskytnou informace a v případě bratrova úmrtí se nebude muset strachovat, že věci, které si spolu pořídili, zabaví stát. To homosexuálové nemohou. A za druhé – registrované partnerství nebylo směřováno pouze na homosexuály, ale na všechny páry, které nechtějí být sezdány. Zajímavé je vysvětlení pana Jocha, kdo že má na ona privilegia nárok: „důvod pro udělení zvláštních privilegií z hlediska státu existuje pouze v případě prostředí, v němž přicházejí na svět noví občané státu.“ Takže bezdětné rodiny na toto privilegium zjevně nárok nemají. A toto privilegium poskytuje stát jen za to, když mu dáš své potomky. Nicméně nechme ještě mluvit pana Jocha. Co že mu tak vadí na registrovaném partnerství? „...Státní uznání registrovaného partnerství dvou homosexuálních osob není rozšířením manželství, nýbrž jeho zničením. Homosexuální „sňatky“ by zničily ten princip, že manželství je svazkem právě jednoho muže a právě jedné ženy. Zničily by princip opačného pohlaví partnerů v manželství. Proč by tedy neměl být opuštěn i princip počtu – tj. princip, že manželé jsou právě dva? Nabouráte-li totiž princip manželství osob opačného pohlaví, proč byste neměli nabourat i princip dvou osob? A když nabouráte i ten, kde se zatavíte pak? A není vám líto těch dětí, jejichž životy zničíte svými drakonickými experimenty s institucí rodiny?“
Pomiňme znovu opakovaný mylný předpoklad pana Jocha, že se v případě registrovaného partnerství jedná o „homosexuální sňatek“ a podívejme se blíže na jeho vnímání rodiny. Rodina je zde chápána jako svazek dvou a právě jen dvou osob opačného pohlaví. Pan Joch nevysvětluje, proč je tomu tak, pouze si vystačí s přesvědčením, že je to jediný správný způsob existence rodiny (dodejme ještě – jak vyplývá z jeho předchozího tvrzení – že hlavním opodstatněním rodiny je pro Jocha plození dětí, resp. občanů pro stát) a jakékoli alternativní řešení tento model automaticky zničí.
Je tomu skutečně tak? Odpověď není jednoznačná. Historická obec se stále pře, jak vlastně vypadala rodina v historii – poměrně běžně se vyskytoval institut „levobočků“, kteří mohli, avšak také nemuseli, být legitimizováni, nukleární rodina - tak jak ji známe dnes - byla v minulosti výjimkou, zatímco standardem byly široké vícegenerační rozrody (rodiče, děti, prarodiče, širší příbuzenstvo), tak jak to můžeme dnes vidět například v islámském světě, obdobně tomu bývalo i s otázkou mnohoženství (nutno dodat, že v některých historických dobách měla žena sama o sobě jen velmi omezená sociální práva a situace vdov se tím pádem řešila například přičleněním vdovy k rodině někoho z příbuzných) a ani otázka sexuálního chování uvnitř širších rodin není zcela jasná a pravděpodobně neodpovídá zcela našim současným představám. Na toto téma vyšlo v posledním desetiletí mnoho odborných knih a není problém tyto informace verifikovat.
Obraz rodiny, jak jej předkládá Roman Joch, se tak mění z všeobecně uznávané pravdy a historického faktu spíše na křečovitě udržovaný „ideál“ stanovený katolickou církví. Smyslem rodiny totiž není jen „pouhá“ reprodukce společnosti. Rodina má zřetelně širší význam - jak sociální, tak i emocionální, ekonomický stejně jako psychologický. A jediným reálným měřítkem úspěšnosti daného modelu není v konečné instanci nic jiného – než jeho úspěšnost. Lze si proto představit i další radikální přeměnu rodiny v nějakém podstatně libertariánštějším duchu – respektive předání některých jejích funkcí pospolitým společenstvím, jak o tom již více než sto let uvažují někteří anarchističtí myslitelé a myslitelky.
Konrád Lorenc, zakladatel etologie – vědy zkoumající chování zvířat, dospěl během svých pozorování života zvířecích párů v přírodě k poznatku, že kromě toho, že je homosexualita mezi zvířaty přinejmenším stejně rozšířená jako mezi lidmi, jsou i širší „homosexuální“ rodiny (sestávající z homosexuálního páru a jedné samičky) podstatně lépe schopny zajistit přežití svým potomkům, než „tradiční“ nukleární pár.
Poslední věta citace Romana Jocha hrozí zničením života dětí, které budou muset zažít kolaps tradiční rodiny. Opět odhlédneme od toho, že poukazování na utrpení dětí slouží odjakživa jako nejlepší iracionální argument na podporu jakéhokoli tvrzení, a podíváme se něj trochu blíže. Zažil jsem besedu s homosexuálem, který hovořil o svém dětství v tradiční rodině, která nikdy nepřijala jeho sexuální orientaci a rozhodla se proti ní veškerými prostředky bojovat. Vzhledem k tomu, že jeho „coming-out“ proběhl zhruba v jeho 15 letech, nemohl legálně svou rodinu opustit a zažil tři roky utrpení, kdy se ho jeho vlastní rodiče pokoušeli zlomit a „předělat“ na heterosexuála. Besedu uzavřel slovy, že pokud by existovala taková možnost, ihned by si zažádal o adopci v homosexuální rodině, která by jeho postavení chápala. Není tento příklad jen jedním z mnoha? Co by řekl Roman Joch o utrpení tohoto dítěte?
Celá tato polemika si neklade za cíl obhajobu nahrazení párové rodiny rodinou homosexuální. Ve skutečnosti to není ničím úmyslem, jak se pokouší pan Joch naznačit. Pouze chceme ukázat, že rigidní lpění na určitých modelech chování, které je zdůvodňováno nedefinovatelnou „přirozeností“, případně „božím záměrem“, je příznakem fanatismu a nikoli objektivity. Naprosto není jasné, proč by registrované partnerství mělo rozložit tradiční rodinu. Pokud je párové soužití skutečně přirozené, nemůže ho dost dobře alternativní přístup zlikvidovat. To by se mohlo stát jen tehdy, pokud by většinový model přirozený nebyl. Je snad toto důvod, proč se pan Joch tak obává homosexuálního partnerství?
„Gentlemani“ mají právo svrhnout demokracii
Domnívám se, že kdyby se pan Joch narodil v době před francouzskou revolucí, zařadil by se do tábora odpůrců nastupující demokracie s odvoláním na „tradiční a přirozenou nerovnost lidí, která jedny předurčuje k panství a jiné k poddanství“. Vždyť právě to bylo dlouhou dobu hlavním argumentem všech odpůrců demokratizace společnosti. Církevní učení o třech stavech vychází přímo z Bible (Starý zákon říká, že Noemovi synové Šém, Jefet a Chám založili po potopě lidskou společnost, přičemž z potomků Šéma se stali duchovní, z potomků Jefeta šlechtici a z potomků Cháma nevolníci) a stálo v první řadě boje proti demokratické společnosti. Postaví se Roman Joch proti demokracii jako takové stejně vehementně, jako se staví proti homosexuálnímu partnerství?
Odpověď zní – zřejmě ano. Poslechněme si text, který předseda OI Roman Joch přednesl v přednášce „Rytířství a gentlemanství“. V něm se ztotožňuje s typem rytíře a gentlemana jakožto vznešeného člověka, který vznáší v podstatě aristokratický nárok na vládu. Moderní demokracie vnímá jako výsledek nepsaného kompromis s demokratickou levicí, jehož příčinou byla společná obrana „svobody“ před totalitarismy a jeho podmínkou vůle při této obraně společně umírat. Tento kompromis levice podle Jocha porušila svou nevolí podpořit válku ve Vietnamu. Je ale možné, že jej vypoví i konzervativní pravice, tedy „rytíři a gentlemani“. Dnes podle něj situace vypadá takto:
„...co když náhodou muži současného Západu by ve své většině raději žili na kolenou pod těmi, kdo jim chtějí jejich svobodu vzít, než aby se jim postavili, svobodu bránili, a raději zemřeli vestoje, než se smířili s její ztrátou? ... Znamenalo by to, že civilizace, konkrétně západní civilizace... nemůže mít dlouhého trvání, pokud se tento většinový moderní postoj nezmění a nebude opět nahrazen přístupem klasickým...
Zánik civilizace však nemusí přijít pouze v podobě ovládnutí ze strany vnějších nepřátel a ztráty svobody. Zánik civilizace může přijít i v podobě její vnitřní disintegrace, totiž opuštěním civilizačních hodnot a ctností ve prospěch volného průchodu choutkám a vášním. To by byl rovněž jasný zánik civilizace, neboť bezuzdné panování vášní je pravým opakem civilizovanosti - je barbarstvím – a bez civilizovanosti není ani žádné civilizace.
Ať by však zánik civilizace nastal tím či oním způsobem, výsledek by byl tentýž. Pokud by tedy civilizaci hrozil tento osud, konzervativci by byli zbaveni závazku dodržovat dosavadní demokratický politický konsensus. Za těchto okolností by gentlemani neměli jinou možnost, než odmítnout demokracii, opět převzít vládu do svých rukou a pokusit se v praxi slovem a skutkem obhájit svobodu a existenci západní civilizace. Jinými slovy, nastolit pravicový autoritativní režim.“
Dlouhá citace, ale potřebná. Autor v ní jinými slovy říká, že pokud se „gentlemanům“ bude zdát, že se demokracie dost razantně nebrání vnějšímu ohrožení nebo že dostatečně nectí tradiční hodnoty, je klidně možné nastolit pravicovou diktaturu. Připomeňme si, že tato česká odrůda Pinocheta (který je zatím Pinochetem jen na papíře) se nikdy na žádných seznamech pravicových extremistů neobjevila...
V této souvislosti není bez zajímavosti, že zakladatel a dlouholetý protagonista OI Michal Semín je signatářem nacionalistické Svatováclavské deklarace z podzimu 2003. Tato deklarace se hlásí přimknout se tím více k „nefalšované svatováclavské tradici, která je tradicí ryzího národovectví, korigovaného toliko vznešenou ideou křesťanského universalismu a láskou k bližnímu“ a nalezneme pod ní nejrůznější pravičácké ultranacionalisty a konzervativce jako např. Davida Macháčka či Jana Skácela z Vlastenecké Fronty, ale i neonacistu Petra Fryče z Národního odporu Praha. To dosti naznačuje jejich postoj k demokracii. Pravdou ale také je, že katolicko-fundamentalistické názory Michala Semína jsou silnou kávou i pro samotný OI a za něj hovoří přece jen častěji „přijatelnější“ Roman Joch.
Tuto stať bych rád uzavřel ještě jednou citací. Pochází z Výroční zprávy OI za rok 1999. Stojí v ní: „Všude vidíme nadvládu představy, že svoboda je něco samozřejmého a že pokud ji dnes něco ohrožuje, tak jsou to různí fanatici a obhájci předsudků, kteří by moderní občany opět rádi podrobili různým morálním omezením, zákazům a tabu.“ Domnívám se, že se zde autoři Občanského institutu nechtěně sami velmi přesně a výstižně pojmenovali.
Tomáš Netolický