„Při některých momentech […] jsem se navíc nemohl ubránit pocitu, že diskuse na téma anarchismus bylo až příliš, zvlášť když jsem chvílemi obtížně rozeznával, jestli je film myslí vážně, anebo je vše míněno jako nadsázka na téma ideály anarchistické mládeže.“ - Bart, server Kinomol.cz

 
„Bohužel člověku už je to [jak film dopadne] vcelku jedno, přeje si jediné: ať [hlavní hrdinové] přestanou mluvit.“ - Mirka Spáčilová, MF Dnes

V českých kinech byl nedávno v rámci běžné distribuce uveden nízkonákladový film rakouského režiséra Hanse Weingartnera s názvem Občanská výchova (Die Fetten Jahre sind vorbei). Jeho téma je veskrze politické a našemu časopisu velmi blízké, neboť se zabývá německou „ultralevicovou“ (nebo chcete-li „autonomní“) politickou scénou. Nejde však o žádný dokument a film ani neaspiruje na nějaký vyvážený vhled; je prostě příběhem zasazeným do tohoto prostředí, odrážejícím a snad i jistým způsobem vyjadřujícím jeho ideály a postoje.

 
Žijeme anarchií

Hlavními hrdiny filmu jsou dva společně bydlící kamarádi a aktivisté Jan a Peter. Hned v úvodu film obsahuje pro spoustu z nás velmi povědomou a nepříjemně reálnou scénu, kdy Jana, Petera a další aktivisty rozdávající letáky v obchodě s teniskami jakési nadnárodní korporace napadne nejprve ochranka a pak přivolaná policie…

Jan a Peter ale mají v arsenálu i mírně ostřejší metody boje: vloupávají se do luxusních vil boháčů, kde velmi svérázným způsobem přestaví nábytek a další zařízení - hi-fi soupravu dají do lednice, porcelánové sběratelské figurky nacpou do záchodové mísy, v hale postaví ze starožitného nábytku pyramidu a vše završí vzkazem v obálce, položené na konferenčním stolku: „Tučná léta skončila,“ podepsaný „Občanskou výchovou.“

Smysl tohoto happeningu, při kterém nic neponičí ani neukradnou, později ve filmu Jan vysvětluje. Jde o to, aby se příslušníci bohaté elity necítili ve svých uzavřených honosných palácích tak bezpečně, o to, aby se do jejich životů dostal strach. Když pak budou stát u bankovní přepážky, bude se jim v hlavě ozývat hlas: „Tučná léta skončila.“

Děj dostane zápletku v okamžiku, kdy se do společného bytu přistěhuje Peterova přítelkyně Jule. Nemůže si již dále dovolit vlastní byt a když Peter na pár dnů odlétá do Barcelony, Jan jí pomáhá s jeho vyklízením. Při nezávazném tlachání se dozví i příběh, který Jule poznamenal v podstatě na celý život: po dopravní nehodě musí splácet bohatému manažerovi Hardenbergovi 100 000 euro za jeho zničený luxusní Mercedes. Během vyklízení bytu se ale dvojice velmi těsně sblíží a divoký večer prodchnutý rétorickou radikalitou končí akcí.

Jan Jule odhalí svá noční dobrodružství s Peterem a oba tak společně s přispěním náhody zamíří do Hardenbergova domu. Opilé Jule nestačí obvyklá akce občanské výchovy, a tak pohovka putuje do bazénu a archivní vína na podlahu. Při zbrklém ústupu však Jule ztrácí mobil. Dvojice se pro něj do domu Hardenberga vrací o pár dní později, kde se s ním však setká tváří v tvář.  Nastalou velmi zmatečnou situaci vyřeší... únosem.

Jule, Peter a Jan skončí s Hardenbergem v odlehlém horském srubu, kde se rozehrávají delikátní dialogy. Z Hardenberga se vyklube bývalý revolucionář, velmi aktivní účastník bouří v roce 1968 a dobrý přítel německé revoluční ikony Rudiho Dutschkeho. Nastává leckdy zajímavá ideová konfrontace a vztahy mezi únosci a rukojmím i mezi únosci samými (díky milostnému trojúhelníku) dostávají zajímavou dynamiku.

Divák s naším politickým smýšlením se u těchto dialogů bude asi dobře bavit. Ke zlatým momentům patří Hardenbergův výstup na téma, jak se z něj stala taková potvora: „Začíná to nenápadně. Už nechceš jezdit ve staré plechovce a chceš auto s klimatizací, pak dům. Pak se snažíš zabezpečit rodinu. A jednoho dne se chytíš u toho, jak projíždíš volební lístky, a hodíš tam CDU.“

Peter, Jan a Jule jsou však městskými aktivisty a nikoli ozbrojenou guerillou, proto si s uneseným Hardenbergem vlastně neví rady. Peter v jednu chvíli sice vytáhne zbraň, ale následuje výmluvná scéna, ve které si ho Jan odvádí vyděšeně stranou a Peter ho uklidňuje tím, že jde pouze o startovací pistolku a navíc bez nábojů...

Už už se zdá, že film sklouzne k „výchovnému“ závěru ukazujícím deziluzi revoluční mládeže a její návrat do normálního života, ale v posledních minutách dojde ke zvratu a Občanská výchova končí velmi optimisticky – až tak, že divákům dodává chuť do boje... Konkrétní závěr ale neprozradím, na ten si do kina budete muset dojít sami.

Co si odnese divák a divačka

Občanská výchova je jeden z mála filmů, který z levicových aktivistů nedělá fanatické teroristy, ani pubertální zkažené fracky. Dialogy vedené mezi únosci a Hardenbergem jsou podané střízlivě a myslím, že spousta z nás vedla podobné úvahy mnohokrát (aniž by ovšem byl partner v diskusi naším rukojmím). Jejich aktuálnost a palčivý apel ostatně značně znejistil recenzenty, jak je odraženo v úvodu této recenze. Není snad tento film politickou agitkou? Jisté je, že v rámci možností věrně reprodukuje základní argumenty (ultra)levice a snad už tím působí subverzivně.

Podobně zachází i s etickým přístupem únosců, který dle mého názoru zobrazuje poměrně věrně. Trojice únosců má velký problém použít násilí a vlastně vůbec neví, co si s uneseným Hardenbergem počít. Snaží se na něho působit spíše morálně a jeho revoluční mládí jim k tomu dává potřebnou páku. Hardenberg staré, mnohokrát omleté argumenty odbývá těmi nejvíce klišovitými tvrzeními konzervativní pravice (je snad zločinem vydělávat peníze?), jejichž absurdita je tak ještě zvýrazněna. I když se v závěru zdá, že Hardenberg si pro únosce získal jisté sympatie a dokonce se ve slabých chvilkách vyznává z nenávisti k vlastnímu životnímu stylu, zjistíme, že „někteří lidé se nikdy nezmění.“ Postava bohatého Hardenberga tak z filmu vychází jako jasně negativní.

Stejně tak i kulisy života aktivistů jsou zobrazeny věrně. Společné bydlení, plakáty s demonstrací na dveřích, vytahané mikiny s kapucí a sepraná trička, jakožto i starý Volkswagen transporter v obytné úpravě jsou atributy, s nimiž se spousta z nás při cestách do Německa ve skutečnosti setkala.

Domnívám se, že film z hlediska reálnosti zobrazení obstojí slušně. Pouštět se do jeho politického rozboru nebudu, to už je na každém z vás. V záplavě toho, jakými obrazy o anarchismu a levicových aktivistech obecně nás kinematografie bombarduje (vzpomeňme například na bandu psychopatů se jménem „Anarchy 99“, toužících zničit svět ve filmu XXX), je ale Občanská výchova určitě potěšujícím dílem.

Závěrem ocituji část recenze filmu ze serveru literarky.cz, který je myslím dostatečně vypovídající. Popisuje jednu nedávno provedenou přímou akci: „do jedné luxusní hamburské restaurace vnikla skupinka asi čtyřiceti aktivistů v tričkách s nápisy „Tučná léta skončila“ a s velkými maketami příborů se „jako“ pustila do snídaně, jež tam stojí třicet euro. Zaměstnancům restaurantu, kteří prý pracují dvanáct až šestnáct hodin denně a nemají placeny přesčasy, rozdávali aktivisté květiny a letáky. Zpráva nic neříká o reakcích řádných hostů, přicházejících sem pro jistě zasloužený odpočinek možná právě od podobných lidí a problémů. A navíc: všem maskovaným pachatelům se podařilo uniknout! Opravdu končí tučná léta?“

Jan Hanuš