John Zerzan bývá označován různě; jedno z označení jsme si vybrali i do titulku článku. Sám o sobě mluví jako o anarchistovi – ale mnozí anarchisté o jeho názorech nechtějí ani slyšet. Jeho postoje vycházejí z hledání cest, které by vedly k překonání ekologické krize – ale většina ekologů a ekologických aktivistů jej bere přinejmenším s rezervou. Jedno je ale jisté. John Zerzan je rozhodně myslitel radikální.

Kořeny Zerzanova odmítavého přístupu vůči institucím moderní společnosti leží v revoltách šedesátých let, které Zerzana jako mladého studenta zastihly a výrazně ovlivnily – právě tak jako opadání této revoluční vlny v letech sedmdesátých. Potomek českých emigrantů do USA se postupně radikalizoval, z odborového organizátora se stal stoupencem divokých a spontánních dělnických akcí a postupně i odpůrcem tradiční levice. Na sklonku sedmdesátých let zcela obrátil její obvyklý přístup: namísto velebení pokroku přišel s nostalgickým ohlížením za minulostí, proti představě o vývoji k lepšímu postavil přesvědčení, že líp už bylo. Ať už v době před průmyslovou revolucí, která zničila přírodní prostředí i lidské vztahy, nebo před neolitickou revolucí, která spolu s vynálezem zemědělství přinesla také útlak a nadvládu člověka nad člověkem.

Zerzan se postupně a dobrovolně dostal na okraj společnosti – živil se příležitostnými pracemi jako hlídáním dětí, jednu dobu také dárcovstvím krevní plazmy. Příliš mu to ale nevadilo – naopak, v konfrontacích s bohatšími a „úspěšnějšími“ lidmi cítil podle svých pozdějších slov potěšení z toho, že není součástí „třídy terorizované spotřebním zbožím“. Na sklonku osmdesátých let vydal první soubor svých esejů, v nichž odmítal to, co označoval za samotné základy útlaku a nadvlády – symbolické myšlení, jazyk, umění, měření času a počítání. Na mnohé to mohlo působit jako bláznovství, kdo se ale nenechal odradit extrémností hlásaných názorů, měl příležitost si uvědomit, že koncepty, které máme už naprosto pevně zadřené pod kůži, nejsou samozřejmé a mají politický rozměr. Jazyk do značné míry určuje, co si myslíme, počítání a abstraktní myšlení umožňují manipulaci. Snít o návratu do paleolitu je absurdní – neméně absurdní je ale chtít pokračovat ve stávajících trendech, které ničí přírodu i člověka.

Zerzan se střetl s většinovým přístupem anarchistů k ekologické problematice: se sociální ekologií, která chce změnit lidskou společnost tak, aby se více podobala ekosystému, neničila přírodu a navázala s ní harmonické vztahy; na druhou stranu k tomu chce využít i ekologicky šetrné technologie. Naopak podpořil teroristu Unabombera, který posílal dopisové bomby některým vědcům a firmám podílejícím se na ničení přírody. Sympatie si u něj získal černý blok, mezi jehož členy v USA bylo mnoho jeho stoupenců, radikálních ekoanarchistů. Není divu, že byl často kritizován a že kupříkladu redaktor amerického disidentského Zmagazinu měl pro jeho názory velmi sarkastické přirovnání: „Je to jako říct, že můžeme ohromně omezit výskyt nemocí srdce a rakoviny tím, že ukončíme všechny životy ve čtyřiceti. To je sice pravdivé, ale neinspirativní. Proč raději namísto zabíjení pacienta (civilizace) spolu s nemocí (nespravedlnost, odcizení a útlak) nezjistit, co přesně pokřivuje lidskou tvořivost, vzájemnou komunikaci a vzájemnou pomoc, a odmítnout specificky a pouze tyto rysy?“

 Jak ale ukazuje i rozhovor českého anarchisty s Johnem Zerzanem, který otiskujeme, má „nejextrémnější myslitel na světě“ daleko k dogmatikovi, který by nebyl ochoten ke kompromisům. Uznává, že ve snaze změnit svět se neobejdeme bez vzájemného naslouchání – a to platí i pro obě strany. I my, kteří jsme spíše na straně sociální ekologie a jejího nedávno zesnulého protagonisty Murraye Bookchina, se můžeme od Zerzanova kritického pohledu na technologii, dějiny, civilizaci, jazyk, čísla a další „přechodné choroby“, jak těmto lidským výtvorům říká jedno primitivistické heslo, poučit. Nemusíme je hned zavrhovat, měli bychom si ale být vědomi, že se nejedná o nic přirozeného a že jejich používání má jasné politické důsledky.