Když na přelomu 70. a 80. let došlo k dlužní krizi a řada zemí se obrátila na Mezinárodní měnový fond a Světovou banku s žádostí o půjčku, nebyla jim poskytnuta zadarmo. Namísto toho jim byly vnuceny tzv. programy strukturálních úprav, jejichž cílem bylo „ozdravit ekonomiku země“. V překladu do reality to znamená rozprodat co se dá do soukromých rukou, otevřít se nadnárodnímu kapitálu a přestat „netržně“ upravovat ceny. Mezi následky těchto programů můžeme v průběhu času počítat hladomory v Somálsku, Indii a Bangladéši, války ve Rwandě a v Jugoslávii a rovněž miliony lidí, kteří přišli o obživu na mnoha jiných místech. Tragédie? Ne, vytvoření globální ekonomiky založené na levné práci a zisk pro mnoho nadnárodních společností.

Nezůstalo ale jen u programů strukturálních úprav. V polovině 90. let byla vytvořena Světová obchodní organizace, došlo též ke snaze prosadit jako novou „ústavu globálního kapitalismu“ Multilaterální dohodu o investicích (MAI). Ta neprošla a  došlo k různým protestům proti globalizačním tlakům ze strany neprivilegovaných lidí z celého světa, ale i některých ohrožených vlád. Reakce? Rozpoutání válek. „Válka je MAI v poslední instanci,“ píše k tomu Michel Chossudovsky.

Kniha The Globalisation of Poverty and the New World Order, která vyšla minulý rok, je rozšířeným vydáním knihy The Globalisation of Poverty, která vyšla již roku 1998. Její autor vychází z analýzy různých dokumentů, z rozsáhlé ekonomické a politické literatury k tématu a v neposlední řadě z vlastních zkušeností a cest. Osobní poznávání pravé tváře pravicové politiky a ekonomického neoliberalismu zahájil již roku 1973, kdy vyučoval na Katolické univerzitě v Santiago de Chile v době převratu generála Pinocheta, a byl tak svědkem krvavého puče i následné neoliberální ekonomické politiky, která ožebračila 85 % obyvatelstva.

My sami jsme z Chossudovského mnohokrát v minulosti vycházeli – v číslech 2-6/2000 jsme se snažili přiblížit jeho kritiku činnosti MMF a Světové banky ve třetím světě a východní Evropě, v číslech 1/01, 6/01 a 2/03 jsme uváděli jeho názory na válečné konflikty v Jugoslávii a Rwandě a v čísle 4/03 jsme otiskli recenzi na jeho zatím jedinou knihu vydanou v českém jazyce, Válku a globalizaci. Nyní proto přinášíme kapitolu, která je (vedle celého oddílu věnovaného globální krizi, k níž došlo koncem devadesátých let) v knize nová. O politice strukturálních úprav a obecněji o globalizaci se totiž mluví převážně v souvislosti s tzv. třetím světem a chudými zeměmi. Jenomže globalizace nejen zbídačila již tak dost chudé země. Zároveň umožnila, aby kapitál odcházel „za lepším“ od „rozmazlených západních pracujících“ a zanechával za sebou nezaměstnané. A aby v globální konkurenci snižoval životní úroveň a omezoval sociální výdobytky i pracujících ze západu. To je proces, který můžeme sledovat v posledních letech v celém západním světě i u nás a někdy bývá souhrnně označován jako likvidace sociálního státu. K témuž procesu dochází i u nás, i když zde mají prvky sociálního státu trochu jiné historické základy než na západě. Ekonomické příčiny tohoto vývoje zkoumá Chossudovsky v kapitole, jíž uveřejňujeme.

Strukturální úpravy v rozvinutých zemích Michel Chossudovsky

Prakticky ve všech odvětvích západních ekonomik jsou zavírány továrny a propouštěni pracující. Zemědělští výrobci v severní Americe a západní Evropě čelí pokračujícímu bankrotu. Korporační restrukturalizace leteckého a strojírenského průmyslu, přesouvání automobilové výroby do východní Evropy a třetího světa, uzavírání britských uhelných dolů... A recese v průmyslu postupně dopadá na ekonomiku služeb: Deregulace a kolaps hlavních leteckých linek, bankrot hlavních maloobchodních společností, kolaps realitních impérií v Tokiu, Paříži a Londýně... Pokles v hodnotě majetku vedl k neschopnosti splácet dluhy, což postupně poslalo studenou vlnu celým finančním systémem. V éře Reagana a Thatcherové byla recese poznamenána několika vlnami bankrotů malých podniků, kolapsem lokálně působících bank (například krizí amerických úspor a půjček) a bonanzou korporačních fůzí, které způsobily krach na burze s cennými papíry během „černého pondělí“ 19. října 1987. V devadesátých letech vstoupila s vlnou mega-korporačních fůzí a finanční deregulací globální ekonomická krize do nové fáze kulminující v globálním finančním tavícím kotli.

Demontáž sociálního státu

V samém srdci krize na západě jsou trhy s veřejným dluhem, kudy každodenně protečou stovky miliard vládních dluhopisů a krátkodobých státních obligací. Akumulace velkých veřejných dluhů poskytla finančním a bankovním zájmům „politickou páku“ i moc diktovat vládní ekonomickou a sociální politiku. „Dohled“ věřitelských institucí (bez formální účasti Mezinárodního měnového fondu a Světové banky) je v EU a v severní Americe vynucován již rutinně. Od devadesátých let obsahují makroekonomické úpravy přijaté v rozvinutých zemích mnohé podstatné ingredience „programů strukturálních úprav“ aplikovaných ve třetím světě a východní Evropě. Od ministrů financí se stále více očekává, že budou informovat velké investiční domy a komerční banky. Jsou určována omezení rozpočtových deficitů. Sociální stát má být zrušen.

Dluhy polostátních podniků, veřejných služeb, státu, provinční a obecní správy jsou pečlivě tříděny a „oceňovány“ finančními trhy. Podceněný rating švédského státního dluhu v roce 1995 sloužil k rozhodnutí menšinové sociálně demokratické vlády omezit klíčové sociální programy, včetně přídavků na děti a podpor v nezaměstnanosti. (1) Podobně byl úvěrový rating kanadského veřejného dluhu hlavní příčinou propouštění státních zaměstnanců a uzavírání lokálních nemocnic. Kanadské provincie (které nedostaly adekvátní prostředky) musely „snížit stavy“ ve zdravotnictví, vzdělávání a sociálním zabezpečení. V kanadském privatizačním programu vnuceném z Wall Street šlo postupně do dražby mnoho ze státního majetku, včetně celé železniční sítě Canadian National (stavěné od 19. století), prodané mezinárodnímu kapitálu za skromnou sumu dvou miliard dolarů (což je méně, než kolik se žádalo za prodej pivovarského konsorcia Labatt). (2)

Tato demontáž státu ovšem není omezena na privatizaci veřejných služeb, leteckých spojů, telekomunikace či železnic. Korporační kapitál aspiruje také na privatizaci zdravotnictví a vzdělávání a v konečném důsledku pokud možno na převzetí kontroly nad všemi státem podporovanými aktivitami. Podle definice „investic“ platící ve Světové obchodní organizaci se mají kulturní aktivity, předvádění umění, sport, místní komunitní služby atd. přeměnit v operace vynášející peníze. Korporace dále zápolí o získání kontroly nad vodou, elektřinou, celostátními dálnicemi, městskou silniční sítí, celostátními parky atd.

Konverze soukromých dluhů

Od počátku 80. let se velké množství dluhů velkých korporací a komerčních bank smazalo a změnilo na veřejné dluhy. Tento proces „konverze dluhů“ je ústředním rysem krize: obchodní a bankovní ztráty byly systematicky přeneseny na stát. Během boomu ve fůzích na konci osmdesátých let byla zátěž ztrát korporací přesunuta na stát, který přebíral krachující podniky. Později mohly být uzavřeny a odepsány jako daňová ztráta. A „neplněné dluhy“ velkých bank byly rutinně odepisovány a transformovány v nezdanitelné ztráty. Záchranné balíčky pro korporace, které se ocitly v problémech, a pro komerční banky byly založeny na principech přesunu zátěže plynoucí z dluhů korporací na státní pokladnu.

Mnohé státní dotace byly rovněž namísto vytváření pracovních míst využívány velkými korporacemi na financování svých mega-fůzí, k zavádění technologií, které uspoří práci a k přesunu výroby do třetího světa. Nejen, že náklady spojené s restrukturalizací korporací uhradil stát, ale veřejné výdaje navíc přímo přispěly k rostoucí koncentraci vlastnictví a významnému poklesu průmyslové pracovní síly. A významnému snížení daňových výnosů napomohla i série bankrotů malých a středních podniků a propouštění pracujících (kteří jsou rovněž daňovými poplatníky).

Směrem ke zužování daňového základu

Rozvíjení vysoce regresivního daňového systému přispělo k rozšíření státního dluhu. Zatímco byly seškrtány daně korporacím, docházelo k recyklaci nových daňových výnosů vybraných od nízce a středně placených obyvatel ve splácení úroků ze státních dluhů. (3) Zatímco stát vybíral daně od svých občanů, sám platil (v podobě záruk a subvencí) „tribut“ velkému byznysu.

Odtok zisků korporací do bankovních rájů v cizině (jako např. Bahamy, Švýcarsko, Lucembursko, atd.), podporovaný novými bankovními technologiemi, přispěl k dalšímu rozjitření fiskální krize. Například Kajmanské ostrovy, kolonie britské koruny v Karibiku, jsou pátým největším bankovním centrem na světě (např. pokud jde o rozsah depozit, z nichž většina pochází od nastrčených nebo anonymních společností). (4) Rozšíření rozpočtového deficitu v USA v osmdesátých a devadesátých letech má přímý vztah k masivnímu daňovému úniku a odtoku nezaznamenaných zisků korporací. Velké obnosy peněz uložené na Kajmanských ostrovech a na Bahamách (z nichž část kontrolují zločinecké organizace) jsou využívány k financování obchodních investic v USA.

Pod politickým dohledem finančního kapitálu

Vznikl bludný kruh. Příjemci vládních „záruk“ se stali státními věřiteli. Státní dluh, vzniklý aby státní pokladna mohla financovat velký byznys, byl získán bankami a finančními institucemi, které byly zároveň příjemkyněmi státních subvencí. Absurdní situace: stát „financoval svoje vlastní zadlužení,“ státní „záruky“ byly recyklovány jako dluhopisy. Vládu sevřely na jedné straně obchodní skupiny lobbující za „záruky“ a na druhé straně její finanční věřitelé. A protože je velká část veřejného dluhu vlastněna soukromým bankovním sektorem a finančními institucemi, jsou tyto instituce schopny přinutit vládu k tomu, aby jim dala stále větší podíl na veřejných zdrojích v podobě dalších záruk a subvencí.

Iluzorní „nezávislost“ centrální banky

Navíc byla ve většině zemí OECD změněna ustanovení o centrálních bankách, aby vyhověly požadavkům finančních elit. Centrální banky se staly „nezávislými“ a „odstíněnými od politického vlivu“ (5). V praxi to znamená, že státní pokladna je vydána na milost a nemilost soukromým komerčním věřitelům. Centrální banka podle těchto nových ustanovení nemůže být využita k tomu, aby poskytla úvěr státu. Např. podle článku 104 Maastrichtské smlouvy „úvěr centrální banky vládě je zcela libovolný, centrální banka nesmí být k poskytnutí takového úvěru nucena.“ (6) Tato ustanovení proto přímo přispívají k rozšíření státního dluhu, který je v rukou soukromých finančních a bankovních institucí.

V praxi působí centrální banka (která není zodpovědná ani vládě ani legislativě) jako autonomní byrokracie pod dozorem soukromých finančních a bankovních zájmů. V USA je Federální rezervní systém ovládán hrstkou soukromých bank, které mají podíly ve dvanácti federálních rezervních bankách. V EU Evropské centrální bance sídlící ve Frankfurtu ovládají německé bankovní giganty- Deutsche a Dreder Banks (které nyní splynuly do jednoho bankovního konglomerátu) spolu s hrstkou evropských bank a finančních institucí.

To znamená, že monetární politika jako prostředek státní intervence už neexistuje a převážně spadá do sféry soukromého bankovnictví. V kontrastu se zjevným nedostatkem státních financí a neschopností státu financovat vládní programy měnovou politikou se „tvorba peněz“ (což znamená ovládnutí skutečných zdrojů) objevuje ve vnitřní síti mezinárodního bankovního systému v souladu s jediným smyslem soukromého bohatství. Mocní finanční aktéři nejen, že mají schopnost vytvářet a přesouvat peníze bez překážek, ale mohou také manipulovat úrokovými sazbami a rovněž zapříčiňovat úpadek hlavních měn, jako se to stalo během pádu britské libry v roce 1992. To v praxi znamená, že centrální banky už nebudou schopny kontrolovat tvorbu peněz v širším zájmu společnosti (např. s ohledem na mobilizaci výroby nebo vytvoření pracovních míst).

Krize státu

Neoliberalismus vede západní sociální demokracii k bezradnosti: ti, kdo byli zvoleni do vysokých úřadů, stále více jednají jako loutky nebo byrokrati ve službách finančního establišmentu. Státní věřitelé získávají skutečnou politickou moc, jednají ovšem diskrétně za scénou. Je rozvíjen uniformní ekonomický diskurz a uniformní ideologie. „Konsensus“ o makroekonomické reformě se rozšiřuje napříč celým politickým spektrem. Osud státní politiky je obchodován na amerických a evropských trzích s cennými papíry, politické záměry jsou mechanicky prezentovány pomocí stále stejně stylizovaných ekonomických hesel: „musíme omezit deficit, musíme bojovat proti inflaci“; „ekonomika je přehřátá, brzděme!“

V USA si mohou demokraté podat ruce s republikány; v Evropské unii se „socialistické“ vlády (nemluvě o zelených v Německu) staly protagonisty „silné ekonomické léčby“. Sociální demokraté, New Labour i bývalí komunisté se stali loajálními služebníky finančního establišmentu. Díky své „pokrokové“ rétorice a vztahům k organizacím pracujících jsou „efektivnější“ v seškrtávání sociálních výdajů a propouštění pracujících. Sociální demokraté se stali vychytralejšími a ochotnějšími politickými agenty jednajícími ve prospěch finančního establišmentu než jejich liberální a konzervativní protějšky.

Zájmy finančního establišmentu (zejména v USA) pronikly rovněž mezi vysoké kádry ve státní pokladně a v brettonwoodských institucích: bývalý ministr financí USA Robert Rubin byl předním bankovním manažerem v Goldman Sachs, bývalý prezident Světové banky Lewis Preston se stal vrchním manažerem v J. P. Morgan a u Světové banky jej vystřídal James Wolfensohn, prominentní investiční bankéř z Wall Street.

Zatímco finančníci se aktivně účastní politiky, bývalí politici a vysocí úředníci z mezinárodních organizací zase dosahují finančních zisků v komunitě byznysmenů. Poté, co přestal být hlavou Světové obchodní organizace, byl Peter Sutherland přijat do Goldman Sachs na Wall Street. Nicolas Brady – republikánský senátor za Reaganovy éry a bývalý ministr financí v Bushově administrativě – přešel na mnohem lukrativnější byznys v zahraničním bankovnictví:

„Prostřednictvím své soukromé americké společnosti Darby Overseas se podílí na konsorciu, které je registrováno na Kajmanských ostrovech. [Společnost pana Bradyho] údajně investuje do peruánského komerčního bankovnictví, což je označováno za velké riziko, zatímco toto bankovnictví očekává Bradyho plán pro restrukturalizaci svého dluhu (…) Darby Overseas byla založena o rok později [roku 1993] panem Bradym, jeho hlavním poradcem na ministerstvu financí Hollisem McLoughlinem a Daneilem Marxem, [bývalým] argentinským náměstkem ministra financí (…) Hlavním iniciátorem za IFH, vytvořené na pokyn Interbanc, je Carlos Pastor, peruánský ministr hospodářství na počátku osmdesátých let.“ (7)

Státní systém, zasažený střetem zájmů, se na západě nachází v krizi následkem nejednoznačného vztahu k soukromým ekonomickým a finančním zájmům. Za této situace se praxe parlamentní demokracie stává rituálem. Voliči nemají žádnou alternativu. Neoliberalismus je integrální součástí politické platformy všech hlavních politických stran. Stejně jako ve státu jedné strany nemají výsledky voleb žádný skutečný dopad na státní hospodářskou a sociální politiku.

Z originálu, který vyšel jako 19. kapitola knihy The Globalisation of Poverty and the New World Order přeložil Ondřej Slačálek

1. Viz Hugh Carnegy, „Moody´s Deals Rating Blow to Sweden“, The Financial Times, Londýn, 6. ledna 1995, str. 16, viz též Hugh Carnegy, „Swedish Cuts Fail to Convice Markets“, The Financial Times, Londýn, 12. ledna 1995, str. 2.

2. Čísla jsou uvedena v kanadských dolarech, údaj převzat z La Presse, (Montreal), 6. května 1995, str. F2.

3. V USA poklesl podíl korporací na federálních příjmech z 13,8 % v roce 1980 (včetně zdanění neočekávaných zisků) na 8,3 % v roce 1992. Viz US Statistical Abstract, 1992.

4. Odhad Jacka A. Bluma prezentovaný v Jornadas: Drogas, desarrollo y estado de derecho, Bilbao, říjen 1994. Viz též Jack Blum a Alan Block, „Le blanchiment de l´argent dans les Antilles“ v Alain Labrousse a Alain Wallon (editoři), La planéte des drogues, Le Deuil, Paříž, 1993.

5. Viz Carlo Cottarelli, Limiting Central Bank Credit to the Government, International Monetary Fund, Washington, 1993, str. 5.

6. Tamtéž, str. 5.

7. Sally Bowen, Brady Investment in Peru, The Financial Times, Londýn, 22. července 1994.