Spor o karikatury otevřel jednu problematickou kapitolu. Tou je otázka mezí svobody slova. Existují, nebo ne? Máme mít právo říkat cokoli, nebo je třeba šíření některých názorů potlačit? V souvislosti s aférou diskutovaných karikatur se většina libertinů musí stavět na stranu svobody slova bez omezení. Ale máme právo něco podobného požadovat? I když kritizujeme islámský svět za neochotu akceptovat svobodu slova, ve skutečnosti se v některých případech chováme velmi podobně. Myslíte, že ne? Zkuste si představit, že by se v Německém tisku objevily karikatury Židů vraždících pannu, aby měli krev na macesy. Ostatně nemusíme chodit tak daleko. Stačí nám připomenout si, co následovalo po vtipu o Romech na show předsedy vlády Paroubka. Případně si připomenout, jak reagoval křesťansko-demokratický poslanec Karas na vydání satirické knihy „Život Ježíše“ na jaře roku 2004. Na vydavatele knihy, která popisuje Ježíše jako člověka jednajícího pod vlivem drog obsažených v kadidle, tehdy podal poslanec Karas trestní oznámení. Jak je vidět, evropská civilizace ve skutečnosti reaguje na ekvivalentní podněty podobným způsobem.

Proč to děláme? Je snad něco špatného na humoru? Není. Problém je někde jinde. Karikaturám Židů by se v současné Evropě zasmál jen málokdo. Čím to je? Jednak tím, že řada těchto vtipů či karikatur sama o sobě skutečně není směšná a pouze předkládá zkratku nějakého paušalizujícího odsudku – Romové nepracují a kradou, Židé šmelí a kupčí. První problém je tedy ten, že podobné vtipy nejsou pravdivé, resp. jsou vědomě nepravdivé a jejich smyslem je napadnout určitou skupinu (Romové a Židé byli vybráni jen jako příklad, podobných skupin je podstatně víc). Můžeme v tomto směru ještě hovořit o svobodě slova? Má se snad svoboda slova týkat neomezeného šíření lží? Vždyť obrázek proroka Mohameda s bombou místo turbanu znamená tvrzení, že všichni muslimové jsou teroristé, což nepochybně pravda není. Problém je v tom, že karikatura není ze svého principu měřitelná pomocí kritérií pravdivá/nepravdivá, protože se jedná o uměleckou zkratku. Otázka tedy je, zda-li umění může být umělecké a zároveň pravdivé, anebo jestli je umění ze své podstaty „lživé“ a zajímá nás právě proto, že zobrazuje svět skrze uměleckou zkratku. Odpověď neznám, ale domnívám se, že na tomto místě nastupuje osobní rozhodnutí autora, zda danou karikaturu použije, nebo ne. Protože i když máme právo je zveřejňovat, nemění to nic na tom, že se může jednat o karikatury urážlivé.

Existuje ale ještě druhý pohled na věc. Evropská civilizace už jednou zažila podobné vtipy o Romech a Židech. Ale tenhle humor měl příchuť krve. Karikatury Židů s velkými nosy používali jako součást své politické propagandy nacisté. A jejich humor vskutku k smíchu nebyl. Proto se dnes už podobné kreslené vtipy neobjevují. Příliš mnoho lidí za nimi vidí koncentrační tábory a pece krematorií. Co vidí muslimové při pohledu na naše karikatury? V Evropě a USA vidí část muslimů uzurpátory, potomky křižáků, kteří v roce 1099 vyplenili Jeruzalém a vyvraždili téměř veškeré jeho obyvatelstvo, potomky kolonizátorů, kteří si po první světové válce rozdělili mezi sebe oblast středního východu, a také potomky politických manipulátorů, kteří umožnili vznik Izraele proti vůli celého arabského světa. Stejně tak je Evropě vyčítáno, že nijak nezasáhla, když byli v bývalé Jugoslávii vražděni Muslimové. Evropské státy a USA jsou některými muslimy vnímány jako státy, které díky ekonomickému a kulturnímu imperialismu šíří do muslimských oblastí zhoubný ateismus, který má zničit islám. Evropa je zkrátka příliš často vnímána jako nepřítel. Jak může být v takové situaci chápána aféra s karikaturami v islámském světě? Logicky jen jako potvrzení toho, že Evropa je území k islámu naladěné nepřátelsky, nebo přesněji islámem pohrdající. Jestliže muslimové vnímají sami sebe jako Evropou a USA utlačované, co signalizuje jejich prudká reakce na otištění karikatur proroka Mohameda? Domnívám se, že je to strach. Strach z Evropy, která představuje ekonomické, kulturní i náboženské nebezpečí. Strach z Evropy, která je silnější než muslimský svět. Strach z Evropy, která nemá z islámu žádný respekt, ale je jí pouze k smíchu.

Zde ale platí jednoduché pravidlo – pokud něco reálně existuje, ale nemluvíme o tom, v žádném případě to nezmizí. Pokud existuje nějaký problém, nevyřešíme ho tím, že o něm zakážeme mluvit. Naopak – je třeba vytahovat kostlivce ze skříní a zbavit se jich jednou provždy. Nemohu souhlasit s tvrzením, že pokud je svoboda slova nedělitelná, tak lze přesto obhajovat paragrafy 260 a 261 zakazující propagaci nacismu. Oč lépe by se nám ve skutečnosti fungovalo, kdyby nacisté veřejně vyjadřovali své sympatie ke třetí říši – a jak by jejich preference rychle klesaly. Tyto paragrafy pouze ukazují slabost současné Evropy. Druhou stranou mince je necitlivost k cizím kulturám. Zatímco si sama nedokáže poradit se svobodou slova a zákonem ji omezuje, jiné pod záminkou svobody slova Evropa velkohubě uráží.

Petr Urbanec