Pondělí 20. listopadu bylo dnem protnutí tří pohnutých příběhů mexické reality roku 2006, která si zatím vyžádala na dvacet mrtvých. V Mexiku vyhlášena generální stávka, kterou protestními akcemi podpořili aktivisté ve čtyřiceti šesti městech Evropy, USA a Latinské Ameriky. Současně se ujal alternativního prezidentského úřadu Andrés Manuel López Obrador s titulem „legitimní prezident Mexika“. První prosincový den nastoupil do úřadu oficiální prezident Felipe Calderón Hinojosa. A v Oaxace vládne nevyhlášený výjimečný stav.

Slzný plyn místo platů
Generální stávka probíhající na celém území Mexika je dokladem solidarity s aktérem prvního mexického příběhu. Začal 22. května ve státě Oaxaca na jihu Mexika zdánlivě nevinnou stávkou učitelů za příplatek k platu. Oaxaca patří mezi tři nejchudší státy mexické federace s vysokým procentem indiánské populace. Po třech týdnech protestního stanování učitelů na náměstí Zócalo a v přilehlých ulicích hlavního města stejnojmenného státu se oaxacký guvernér Ulises Ruiz Ortiz z konzervativní Revolučně institucionální strany (PRI) rozhodl „vyřešit“ problém silou a na čtyřicet tisíc učitelů z jejich stanů vyhnat. Výsledkem zásahu bylo devadesát dva raněných. Násilné řešení jen rozmnožilo nespokojenou veřejnost a dva dny poté se pochodu za odvolání guvernéra účastnilo již na tři sta tisíc občanů. V návaznosti na to vzniklo Lidové shromáždění státu Oaxaca (Asamblea Popular de Oaxaca, APPO) sdružující sedmdesát devět sociálních, občanských a odborových organizací i zástupců obecních rad a byly obsazeny vládní budovy. To vše probíhalo na pozadí akcelerující prezidentské předvolební kampaně, druhého mexického příběhu.

Paralelní prezident
Druhého července se konaly prezidentské volby, z nichž vyšel vítězně Felipe Calderón, kandidát za Stranu národní akce (PAN), ovšem pouze s náskokem půl procenta nad favorizovaným Lópezem Obradorem ze středolevé Strany demokratické revoluce (PRD). Podivné chování křivky počtu hlasů vyvolalo pochybnosti o legálním průběhu voleb a zastánci Obradora požadovali jejich přepočítání. Mezitím se z Obradora stává „lidový vůdce“. Když pak v září po přepočítání pouhé části volebních uren volební komise potvrdila Calderonovo vítězství („Ano, objevily se nesrovnalosti, ale neovlivní výsledek voleb“), stál už Obrador v čele manifestací. Převzal tak způsob vystupování vlastní dosud spíše mexickým sociálním hnutím.

Obradorovo hnutí svolává na 16. září, „národně demokratickou úmluvu“, na které ho na Zócalu hlavního města federace provolá přes milión delegátů z celé země „legitimním prezidentem Mexika“. V dalších dnech je vytvořena alternativní vláda. A 20. listopadu současně se zmíněnou generální stávkou se Andrés Manuel López Obrador ujímá úřadu, o němž tvrdí, že rozhodně není symbolický.

Splétání sítí
O mezinárodní ohlas mexických událostí se postaral třetí příběh, příběh zapatistický, který je vlastně nejstarší. Generální stávku na podporu ozbrojenými silami okupované Oaxaky vyhlásilo indiánské hnutí zapatistů EZLN, mistr ve využivání internetu a alternativních médií, díky němuž mají události v Mexiku již od jara mezinárodní ohlas. Protestů před mexickými velvyslanectvími a zastupitelstvími už bylo nepočítaně kvůli květnovému střetu policejních složek s obyvateli městečka San Salvador Atenco.

Ve své „Šesté deklaraci z Lakandonského pralesa“ z loňského léta analyzovala Zapatova armáda národního osvobození (EZLN) stav národní (i mezinárodní) politické scény a našla jediné řešení, jak se bránit proti moci nadnárodních společností, kterým mexická vláda vychází vstříc: posílit síť napříč rozdílnými a izolovanými hnutími občanské společnosti, kterou zapatisté ve srovnání s naší představou o středostavovských organizacích intelektuálů chápou především jako sociální hnutí organizovaná zdola, svépomoc pracujících a protestní aktivity nemajetných.

Použití síly má negativní i pozitivní dopad, v obou případech však oficiálními kruhy nechtěný.

Pátého listopadu došlo ke třem explozím před sídlem PRI, u volebního úřadu a jedné mezinárodní banky. APPO, která dbá na mírový způsob protestů, se od výbuchů distancuje. Druhý následek opakuje červnový vzorec: použití síly jen rozšířilo nespokojenost a posílilo soudržnost. Organizace APPO byla přestrukturována ve Státní radu Oaxackých národů tvořenou dvěma sty šedesáti zástupci organizací, komunit a kolonií ze sedmi oaxackých regionů. Velkým ziskem tohoto různorodého tělesa je přítomnost indiánských autorit, které vnášejí důležitý prvek horizontální demokracie místních rad do jinak hierarchického uspořádání typického spíše pro tradiční levici. Jejich vstup do rady je důležitým precedentem, protože původní indiánské obyvatelstvo bývá v rozhodovacích procesech marginalizováno.

Po generální stávce za odvolání Ruize Ortize a odchod ozbrojených složek pokračují protesty. Pětadvacátého listopadu se pochod městem neobešel bez střetů s policií a sto jedenačtyřiceti zadržených.  Situace ve Oaxace se podobá výjimečnému stavu, který však nebyl vyhlášen. Lidé se bojí vycházet, protože jsou svévolně zadržováni pro pouhé podezření ze sympatií k APPO. Bude-li pokračovat perzekuce členů APPO, hrozí podle slov Romualda Mayréna, zástupce  komise pro spravedlnost a mír oaxacké diocéze, že organizace, která je přes všechny chyby občanským mírovým hnutím, bude nucena k odchodu do ilegality.

Nahoře se handrkují tři prezidenti a spodem jde několik proudů občanských iniciativ, které i přes své rozdílnosti mají jedno společné: chtějí ovlivňovat věci, které se týkají jejich životů, nebýt jen kamínky v rukách politiků, které lze smést ze stolu policejním zásahem. „Jsme v předvečer povstání nebo občanské války,“ vyjádřil se 23. listopadu subcomantante Marcos, mluvčí zapatistů. „Jestli se nepodaří vytvořit síť vzájemné podpory, dojde ke spontánním povstáním, k občanské válce, kdy každý hledí na svůj osobní zájem,“ opakoval předvídavou výzvu Šesté deklarace k potřebě komunikace a organizace lidí. Tím se musí řídit Mexiko, chce-li předejít možným násilným vyvřením nespokojeností.