Pohlednice vydaná v roce 1986 k osmistému výročí obce je rozdělena do několika políček. Kostel s cibulovou bání a rozkvetlá plocha v popředí. Silnice protínající prostranství osázené zelení, v zástavbě na jeho pravé straně nápadný pečlivě udržovaný dům s hrázděným patrem a bedněným štítem (státem chráněná památka lidové architektury z 18. století). Parčík a v něm bazének s vodotryskem. Z oblohy bez jediného mráčku vyzařuje klid okamžiku, kdy se zastavil čas a duch zakouší dotek věčnosti.

Nacházíme se na Mostecku a pohled představuje nejspíš poslední idylické záběry obce. Již v roce 1987 totiž Okresní národní výbor v Mostě rozhodl o její likvidaci kvůli těžbě hnědého uhlí. Pro další vývoj událostí stojí za povšimnutí, že mělo jít o těžbu hlubinnou. Následně začaly výkupy domů. Pod nátlakem, tak jak to tehdy bylo obvyklé.

Listopadové změny roku 1989 mnozí vnímali jako šanci na změnu osudového rozhodnutí. Jen několik měsíců po převratu ale vydaly úřady demoliční výměr a v roce 1991 se začalo bourat. Kauzy si všímá Greenpeace a pomalu rozjíždí kampaň. Zpočátku počítá s právním postupem, který vychází z toho, že demoliční výměr byl vydán v rozporu se zákonem. Týkal se totiž i dosud nevykoupených domů.

Přichází však listopad 1992. „Těžké stavební rypadlo se vrhá na dům, kde ještě donedávna bydleli lidé, a během chvilky ho proměňuje v hromadu suti,“ píše tehdy časopis A-kontra: „Vedlejší nedávno postavená budova obchodu se proměnila v ruiny před týdnem. Nejdřív odešly rodiny s dětmi a po nich se vytrácejí i ženy. Z vesnice se stává pomalu mužské ghetto. Hospodu ještě nezbořili, na řadě je však kostel...“

Až právě chystaná demolice kostela, dominanty obce, konečně probere aktivisty z letargie. Okamžitě je vyhlášena blokáda. Ta v plné síle vypuká prvního prosince 1992. Aktivisté z různých ekologických hnutí – a postupně i anarchisté – denně brání vesnici svými těly. Fyzické napadání aktivistů ze strany dělníků se mísí s tragikomickou tupostí „vyšších míst“. Například po dobu jednání o tom, bude-li výhodné vesnici zbourat nebo nezbourat, přišly „úřady“ s kompromisem: bourat jen poloviční rychlostí.

Někdy v té době Greenpeace z kampaně vycouval, ale štafetu přebralo Hnutí DUHA. Spolek přátel Libkovic (v němž se angažuje i Hnutí DUHA) objednává odborné studie, jež mají posoudit, zda v případě těžby libkovické domy spadnou samy. V únoru 1993 je znám výsledek: nespadnou. Což nemusí být až tak překvapivé zjištění: sice ve zbědovaném stavu, ale přežila například i barokní Dientzenhoferova kaple na Skalce nad Mníškem pod Brdy – a že se těžaři (v tomto případě nepříliš kvalitní železné rudy) tenkrát opravdu snažili, aby ji pilným kutáním k zemi složili, a nad památkáři tak triumf slavili!

Následuje tříměsíční ministerský zákaz bourání, během něhož mají být vypracovány další posudky. Článek, kterým o tomto vývoji informuje A-kontra 2-3/93, nese optimistický titulek: Libkovice – bitva vrcholí – vítězství na obzoru.

Optimismus však často bývá pouhým nedostatkem informací. Ačkoliv expertízy ukazují, že při splnění určitých podmínek by bylo možno obec zachovat i v případě těžby, v květnu 1993 vydávají Doly Hlubina nový příkaz k demolicím. Reakcí je další blokáda. A těžaři přitvrzují. Petr Vozák z Hnutí DUHA je úmyslně sražen lžící bagru z prvního patra domu. Další účastníci blokády, včetně fotografa Ibry Ibrahimoviče, jsou fyzicky napadáni skupinami zaměstnanců. Někteří jsou sráženi z domů proudy vody. Aktivista Jan Piňos přichází o přední zub. Veškerá podaná trestní oznámení policie odkládá. Jediným výsledkem je to, že ministr průmyslu Vladimír Dlouhý odvolává ředitele Dolu Hlubina Stružku. S příznačným odůvodněním – že „podcenil reakce veřejnosti“. Inu, příští vedení má ničit jaksi sofistikovaněji...

Ještě jedna skutečnost se negativně podepsala na dalším osudu likvidované vsi: K 1. lednu 1993 byly Libkovice zbaveny samostatnosti a administrativně připojeny k sousedním Mariánským Radčicím a tamní zastupitelstvo záměr těžařů odsouhlasilo. Většina obyvatel je na dolech existenčně závislá a nezaměstnanost tady na severu je i tak vysoká..

Libkovičtí občané a jejich příznivci píší apely a petice na všechna možná oficiální místa. „Demolice objektů v této obci se děje na základě smluv mezi Doly Hlubina a libkovickými občany,“ reaguje tehdejší premiér Václav Klaus na dopis ekologických aktivistů z 23. července 1993. Odpovědí téhož muže na petici předanou 22. září 1993 je tvrzení, že „bude postupováno podle platných rozhodnutí místně příslušných orgánů, které rozhodly o provedení likvidace obce.“ V odpoledních hodinách 13. října 1993 ves obklíčilo najaté komando a před očima bezmocných obyvatel zlikvidovalo podstatnou část hlavní ulice v obci – celkem 29 domů. Padají přirovnání k Lidicím. Bezprostřední reakcí je otevřený dopis Spolku přátel Libkovic premiéru Klausovi.

„Libkovice jsou ostudou všech slušných lidí v tomto státě za neschopnost rozejít se s omyly minulé doby,“ píše se v něm. „Především jsou však ostudou politické reprezentace státu, neboť ignoruje občany. Domníváme se, že Libkovice jsou modelovým příkladem odstrašujícího chování současné vrcholné státní moci k občanům a jejich iniciativám a dokladem toho, že Vaše politika potlačuje vznik občanské společnosti.“ Následuje neúspěšný pokus o blokádu. Doly pod novým vedením totiž nebourají soustavně, ale nárazově. To značně oslabuje možnosti obránců – kdo má čas být v pohotovosti po dlouhou dobu, kdy se zrovna nic neděje? Nového roku 1994 se tak v Libkovicích dožil jen zmrzačený kostel a dalších patnáct domů. A asi právě zde je na místě srovnání: V roce 1930 zde stálo 258 domů a žilo 2 314 obyvatel, v roce 1950 to bylo 2 184 obyvatel ve 298 domech.

„Teď už libkovičtí vědí, jaký smysl mají návštěvy Havla a 'intervence' Dlouhého,“ píše A-kontra 3-4/94. „V páteční hospodě, kde se vždy několik libkovických i bývalých libkovických sejde, potom zní skepse a zoufalý vzdor, namířený proti všem a všemu. Pár desítek metrů opodál mlčí kostel; měl být zastřešován, ale nakonec byl 'někým' podpálen – ohořelé trámy dávají tušit, že uvnitř už opravdu nic není. Ekologisté už taky moc nejezdí, ale ne kvůli tomu, že by pochopili nesmyslnost pasivního odporu. Jan Piňos vede nadále svůj neúnavný boj za libkovické, marnost metod tuší už snad i dobrák pan Krejčí (libkovický rodák – pozn. aut.). Teď se mluví o brokovnicích, nezbývá ale skoro nikdo, kdo by střílel. … Lednový vítr fičí a na trosky setmělých domů se snáší čerstvý sníh. Okna hospody svítí dlouho do noci. Tady se už nedoufá, jen dožívá. I starostův dům je už připraven k vyklizení – bývalá radnice, kde se ještě před půl rokem spalo, je vymlácená. Obdivuhodný pan Krejčí – potomek severočeských anarchistických havířů – ráno zase objede na kole trosky vesnice, ve které prožil tolik let. Starosta Břicháček tvrdí, že živý z Libkovic neodejde. Jeho syn čepuje v hospodě, bývalý hostinský Karel už musel pryč. Hospoda s odpojeným telefonem je poslední společensky funkční budova. … Odepsanou vesnicí se honí vítr se sněhem, ani pes nezaštěká. Je zima 1994,“ píše autor se zkratkou JAL.

Libkovická labutí píseň

V listopadu 1994 byly severočeské doly zprivatizovány, vznikla Mostecká uhelná společnost (MUS) a ministr Dlouhý se od té chvíle vymlouval, že soukromému vlastníkovi nemůže do jeho plánů mluvit. Nezávalovou metodu těžby, jež by umožnila obec na povrchu zachovat, vedení MUS striktně odmítlo. Při vystěhovávání pana Krejčího v listopadu 1994 pak dokonce policie poprvé v této kauze násilně zakročila proti demonstrantům z mostecké místní skupiny Hnutí DUHA. Do konce roku tak z obce zbyly kromě zdevastovaného kostela jen tři domy.

A to už je labutí píseň Libkovic. Ještě proběhlo několik ročníků festivalu Libkovická cihla. Putovní výstava Libkovice – svědomí severu fotografa Ibry Ibrahimoviče navštívila patnáct míst v republice. Existovaly i plány obnovy vesnice – o jednom takovém projektu informoval celostránkovým článkem samizdatový občasník Svobodná mysl v čísle 3/95. Tehdy ještě existoval kostel a zřejmě i hospoda. Projekt však skončil dříve, než vůbec stihl začít. Nejspíš zůstalo při tom jednom článku.

Opět je na místě malé srovnání: zhruba ve stejné době probíhaly bouřlivé mítinky kvůli hrozící těžbě zlata v Mokrsku. Vřelo to ale i na jiných místech. Dybovo ministerstvo hospodářství se totiž někdy v té době rozhodlo rozparcelovat území státu nadnárodním těžařským koncernům, které na přidělených claimech mohly získat licenci pro průzkum ložisek nerostů – často zlata. Že by v případě rentability těžby nezůstalo u průzkumu, není třeba dlouze vysvětlovat.

V roce 1996 se v místech Libkovic konala Libkotopie (jeden z ročníků Ekotopie, mezinárodního radikálně-ekologického tábora). Libkovice si tak připomněly své již nedožité osmisté desáté narozeniny.

Poslední libkovický starosta pan Břicháček svou obec přežil jen o několik let. Libkovický kostel Archanděla Michaela z roku 1897 pak byl jako nepohodlný svědek zločinu zavražděn v srpnu roku 2002.

A hořká pointa celého příběhu? Pod Libkovicemi se uhlí dodnes netěží a asi nikdy těžit nebude. Nevyplatí se to. Pointa, ale ne konec. Nevyplatí-li se těžba pod Libkovicemi, může vynášet jinde. Třeba v Horním Jiřetíně. Těžaři lobují u politiků a zdá se, že poměrně úspěšně. Například zmocněnec vlády (v letech 2002-2006) pro severozápadní Čechy Vlastimil Aubrecht (ČSSD) bojuje za prolomení těžebních limitů se zarputilostí hodnou obránců Libkovic. Prestižní ocenění Ropák 2005 a řada nominací na Zelenou perlu za tentýž rok jsou více než zasloužené.

Na webu www.spoluziti.cz těžaři masírují veřejné mínění. Cože se tam píše o případu Libkovic?

„Rozhodnutí o likvidaci Libkovic padlo v jiných společensko-ekonomických podmínkách a na této akci se nepodílela Mostecká uhelná, která vznikla až na konci roku 1993 (ani není právním nástupcem státního podniku Doly Hlubina, který v této lokalitě působil).“

Tvrzení těžařů je nepřesné. K rozhodnutí o likvidaci obce došlo sice ještě za minulého režimu, ale demoliční výměr byl vydán a vlastní bourání zahájeno až po listopadovém převratu, tedy již v nynějších „společensko-ekonomických podmínkách“, máme-li použít (hu-)MUSáckou pačeštinu. K soudnímu vystěhování pana Krejčího došlo v říjnu 1994 – tedy v době privatizace dolů, či spíš až po ní. Zcela nepochybně se pak MUS, a. s., „angažovala“ i v demolici libkovického kostela v roce 2002. Není-li MUS právním nástupcem Dolů Hlubina, jakým právem tak učinila? A proč tak učinila, když neefektivnost těžby už tehdy musela být zřejmá? A kdo tedy právním nástupcem Dolů Hlubina vlastně je? Je zajímavé, kolik zpochybnitelných tvrzení se vejde do jediné věty.

To ovšem těžařům nevadí. Stejně tak jim nevadí, že v referendu v červnu roku 2005 se výrazná většina obyvatel vyslovila proti prolomení ekologických limitů těžby (uzákoněných roku 1991) a za zachování obce. A nevadí jim ani to, že na spoustě domů lze spatřit samolepky s nápisy Můj domov je v Horním Jiřetíně, Můj domov je v Černicích, K nám nemusíte a dalšími. Nevadí jim, že slovo domov znamená přece jen o něco víc než jen fungující vodovodní kohoutek či splachovadlo na WC.

Na svou příležitost čekají i další kazisvěti. Vždyť třeba jen stavba „protipovodňové“ přehrady v Nových Heřmínovech, která by zmíněnou památkově hodnotnou obec poslala do říše hastrmanů, by pro někoho také mohla být zatraceně výnosným kšeftem. A nedělejme si iluze, že se zlatokopové z nadnárodních korporací definitivně zřekli plánů na vykutání jak mokrského, tak i jiných claimů. Zvlášť když se ceny tohoto kovu momentálně drží tak neodolatelně vysoko!

Když ve třicátých letech již minulého dvacátého století odjížděli českoslovenští interbrigadisté do Španělska, říkali, že u Madridu se bojuje za Prahu. A tak mě tak nějak napadá, za co všechno se dnes bojuje u Horního Jiřetína.

Zdroje  a doplňující informace:

http://www.sedmagenerace.cz
http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zzvx1-133586&x=137143
http://www.zanikleobce.czhttp://www.zanikleobce.cz
http://www.kostely.tnet.cz
http://www.mapy.cz
http://www.hornijiretin.cz
http://www.limitytezby.cz
http://www.spoluziti.cz
http://krajina.venku.cz/libkovic1.htm