Na začátku považuji za důležité zmínit, že se jedná o cestopis a popis základních informací o Kubě a její historii. Text vychází ze zkušeností z několikatýdenního pobytu na „Ostrově svobody“ a spíše než o politologickou analýzu se jedná o osobní reflexi života na Kubě.  

Na úvod se nabízí otázka - Kam tedy Kubu zařadit? Neexistuje na ni jednoduchá a jednoznačná odpověď. Sám bych se Kubu bál označit za čistě totalitní stát, jak se nás ve své z hlediska regionu selektivně a účelově vedené kampani snaží přesvědčit česká vláda a občanské sdružení Člověk v tísni. Přesto přes veškeré sociální výhody, které se snaží kubánské vedení svému obyvatelstvu poskytnout, nemůžeme zavřít oči před určitým omezením lidských práv, které uplatňuje i současná politická reprezentace. Také samotný fakt, že v čele státu stojí jeden člověk více jak čtyřicet pět let, naznačuje něco o podivné směsici popularitya vlády s pevnou rukou. Další významnou proměnnou jsou USA, dominantní soused s agresivní zahraniční politikou, který se svým odlišným hospodářsko-politickým pojetím „totálního kapitalismu“ antipatiemi ke Kubě nikterak nešetří a na mezinárodním politickém poli to dává patřičně nahlas vědět.

Oficiálně byla Kubánská republika ustanovená jako samostatný a svrchovaný stát v roce 1902. Fakticky však byla pod politickým a ekonomickým vlivem Spojených států amerických, které jí v boji proti Španělsku zištně pomohly. Před přímou vojenskou intervencí v roce 1898 dokonce třikrát Španělsku nabídly, že Kubu odkoupí. Z tohoto období pochází mj. i Plattův dodatek, který umožňuje USA vojenskou intervenci na Kubě, kdykoli to uznají za vhodné. V jeho rámci zbudovaly v následujícím roce vojenskou základnu Guantánamo, která může být podle dodatku z roku 1934 zrušena jen za souhlasu obou stran. V současnosti je základna nechvalně proslulá nelegitimním držením osob podezřelých z terorismu, z nichž řada byla na nátlak mezinárodní organizace Amnesty International a komisařů OSN propuštěna.

Většina půdy a majetku byla od dvacátých až do padesátých let minulého století v rukou vlastníků z USA a ke korupci tučnými úplatky docházelo u místních vlád včetně kabinetu Fulgencia Batisty¹, který se k moci dostal vojenským převratem. Již v roce 1953 se revoluční hnutí, které se zrodilo na popud proti Batistově diktatuře (uvádí se, že Batistova vláda má na svědomí dvacet tisíc životů), pokusilo dobýt kasárna v Santiagu de Cuba. Celá akce skončila nezdarem a většina účastníků útoku byla umučena a zabita. Několik jich vyvázlo jen se žalářem, a to včetně Fidela Castra, který se po všeobecné amnestii uchýlil do mexického azylu. Odkud začal plánovat další, tentokrát úspěšnou, revoluci.

Při dalším vylodění Castro opět se štěstím unikl z obklíčení a uchýlil se, v té době již doprovázený argentinským lékařem Che Guevarou, do pohoří Sierra Maestre. Hnutí si začalo postupně získávat přívržence, i když proti nim byl rozpoután kolotoč represálií. Boje probíhaly až do roku 1959, kdy Batista opustil Kubu, následován řadou svých prominentů. Většina z nich si myslela, že se do roka do svých sídel navrátí, ale jejich exil trvá do dnešních dnů. Přesto si Batista neopomněl vzít ze státní kasy čtyřicet miliónů amerických dolarů.

Boj ale neprobíhal jen se zbraněmi v ruce, což ilustruje případ z roku 1957. V té době úspěšně se šířící revoluce způsobovala odliv turistů. Batista se snažil vzbudit dojem, že se nic neděje a uspořádal závod Formule 1, kam pozval Argentince Manuela Fangiou, v té době nejlepšího závodníka. Castrovi muži jej však v předvečer závodu unesli a po skončení jej zdravého a nevzrušeného propustili. Podobnými kousky se povstalcům dařilo získávat velké sympatie.

Po vítězství začal Castro uskutečňovat svoje vize. Snížil nájmy, zrušil rasovou diskriminaci a znárodnil veškerou půdu, která většinou patřila americkým společnostem. Při své cestě do USA byl Castro prezidentem Kennedym odmítnut. Naopak Sovětský svaz byl ke Kubě, jejíž ekonomika v důsledku špatných ekonomických vztahů s USA a emigraci vzdělané části populace (do roku 1970 emigrovalo z Kuby půl milionu obyvatel) nebyla v dobrém stavu, stále vstřícnější. Napětí vyvrcholilo v roce 1961, kdy se po další vlně znárodňovaní pokusilo v Zátoce sviní vylodit tisíc čtyři sta kubánských emigrantů vycvičených CIA. Celá akce neočekávaně skončila fiaskem. V následujícím roce uvalily USA na Kubu obchodní embargo, které trvá doposud. Ještě téhož roku zřídil sovětský generální tajemník Chruščov na Kubě raketové základny, což odstartovalo známou karibskou krizi a námořní blokádu Kuby. Kuba se začala stávat šachovou figurkou v boji mezi dvěma mocnostmi. Castro se jednání mezi USA a SSSR během karibské krize nezúčastnil a o většině z nich ani nevěděl.

Od tohoto okamžiku bylo směřování Kuby jasně dané, vydala se ve stopách svého ochránce, donátora a hlavního obchodního partnera. Přesto se ještě pokusila o „vývoz revoluce“. Nejznámější jsou asi dva příklady. Prvním byl pokus Che Guevary rozpoutat guerillovou válku v Bolívii. Tam však nezískal potřebné sympatie místních obyvatel a nakonec v roce 1967 podlehl vytrvalému pronásledování, byl zajat a popraven. Ernesto Che Guevara je mimo svých bojových zásluh i strůjcem hypercentralistického vedení země (na úkor místních samospráv), které v podstatě trvalo až do poloviny osmdesátých let 20. století, což mělo kromě nepříznivých ekonomických důsledků vliv na vytvoření obrovského byrokratického aparátu.

Druhá nejvýraznější kubánská mise proběhla v Angole. Ke konci této války za nezávislost Angoly po pádu Salazarova režimu v Portugalsku (1975 až 1988) působilo v bývalé portugalské kolonii až padesát tisíc Kubánců na straně marxistické MPLA² proti americkým, jihoafrickým a zairským jednotkám. Významně tím přispěla k prvnímu vojenskému svržení apartheidu v historii.

Siempre no es fácil

 Dnes se Kuba postupně vzpamatovává ze šoku po rozpadu východního bloku. V roce 1990 přestaly ze dne na den na Kubu proudit velkorysé subvence ze Sovětského svazu. Ekonomické důsledky drtivě dopadly na místní obyvatelstvo. Spousta lidí na dobu, kterou Castro nazval „período especial“, vzpomíná se sevřeným žaludkem. Běžnou stravou se staly pečené banánové a grepové slupky, byly znovu zavedeny potravinové lístky, byl přerušován přísun elektrické energie a každý Kubánec v průměru zhubl o šest kilo. Nastal čas změn. Byly povoleny účty v amerických dolarech a dolar se stal druhou kubánskou měnou souběžně s domácími pesos. V současnosti dolary nahradila domácí měna „pesos convertibiles“. Rovněž je v určité míře povoleno soukromé podnikání.

Ekonomika se začala transformovat a vlajkovými loděmi se stal turistický ruch a farmaceutický průmysl. Současné příjmy z těchto odvětví svědčí z  ekonomického hlediska o správném rozhodnutí. Podle úředníků ministerstva zdravotnictví bude kubánský turistický ruch v hodnotě 1,8 miliardy dolarů, zatím v čele co do důležitosti přílivu zahraniční měny, překonán zisky biotechnologických firem a poskytováním zdravotnických služeb jiným zemím. Zejména do turistického ruchu je umožněn vstup zahraničním investorům. Podmínkou je, že 51% podniku bude patřit kubánskému státu. Investic hojně využívají firmy z Kanady, Mexika, Itálie a Španělska.

Takto nastolený směr sice přináší ekonomické výsledky, ale na druhé straně jsou Kubánci konfrontováni s problémy, které s ním souvisí. Za nejpalčivější z nich je považován rozmach prostituce. Na Kubu přijíždí spousta turistů, především z Itálie a Španělska, za levným sexem s „exotickou krásou“. Ve větších městech jako jsou Havana a Santiago de Cuba jsou vám „chicas“ nabízeny na všech možných místech v jakoukoli dobu. Na druhou stranu je díky přísnému postihu silně limitovaná dostupnost drog. Za celou cestu nám byla třikrát nabídnuta marihuana, kdežto nabídek ke koupi kopií značkových doutníků a sexu bylo nespočet. Marihuana se dříve hojně pěstovala v pohoří Sierra Maestre, ale díky příliš velkému „vlivu na bojovou morálku“ ji Fidel prohlásil za ilegální produkt. Na Kubě je trestná i koupě drogy. Umělci zase v souvislosti s turistickým ruchem vidí nebezpečí v komercionalizaci kubánské kultury na úkor jednoduchému a poplatnému vkusu turistů.

Dalším aspektem vstupu tržních mechanismů je výraznější stratifikace společnosti, která však v kombinaci s „kubánskou verzí socialismu“ vykazuje zvláštní specifika. Tomu napomáhá i systém dvojí měny. Tradiční kubánské peso je určeno především pro místní obyvatele – nákup levných potravin, platby ve státních restauracích a barech, doprava místními autobusy a MHD apod. Peso convertibile je zase nastaveno pro použití v cestovním ruchu – drahé autobusy pro zahraniční turisty, platby za ubytování atd. Za konvertibilní pesa je možno nakupovat v řadě obchodů se zahraničním zbožím, barech a fastfoodových řetězcích. Pamětníkům lze situaci hypoteticky připomenout masivním používáním bonů v socialistickém Československu. Kubánská společnost začíná být rozdělena na ty, kteří mají přístup ke konvertibilním pesos a ty, jež pracují pro stát za nízké platy v kubánských pesos. V současnosti si poslíček v hotelu, kde dostává spropitné v konvertibilních pesos, vydělá víc než lékař, jehož plat se v přepočtu pohybuje kolem dvaceti pěti dolarů za měsíc. Nerovnoměrný přístup k financím (možnost vycestovat, rasismus, postavení žen…) je například častým námětem textů hip-hopových kapel, které sice kritizují současné problémy, ale v celkovém pojetí stojí za revolucí. Ariel Díaz, novinář, hip-hopový dj a promotér, to komentuje: „Mluvíme o mnoha věcech, které jsou špatné, o mnoha věcech, které se dějí a nejsou v pořádku. Ale neříkáme, jděte s revolucí do prdele, hovoříme o věcech, které se dějí, a jak dosáhnout změny k lepšímu. Hip-hop hovoří o rozporech ve společnosti.“³

Podobný názor sdílí i většina populace. Lidé kritizují především růst cen a omezenou možnost vycestování mimo Kubu. Na druhé straně si uvědomují výhody kubánského sociálního systému. Zcela zdarma je vzdělání, zdravotnictví, sociální péče nebo bydlení. Již kousek od letiště vás přivítá billboard s nápisem „200 miliónů dětí dnes spí na ulicích, žádné však není kubánské“. Aby se předešlo spekulacím s nemovitostmi, nemohou Kubánci prodávat své byty a domy, možná je pouze výměna.

Většina domů ve starých částech měst je ve zchátralém stavu a v jednotlivých bytech žijí většinou všechny generace pohromadě. Právě kvůli renovaci Staré Havany měla Kuba na počátku devadesátých let 20. století velký mezinárodní skandál. Na její opravu dostala mnohamilionovou dotaci, za kterou postavila moderní kliniku v Havaně. Nechci relativizovat zneužití mezinárodní dotace, ale porovnáme-li to s obrovskými finančními prostředky, které „investovaly“ Mezinárodní měnový fond a Světová banka do soukromých kapes diktátorů a členů vlád v rozvojových zemích, vychází z toho Kuba ještě přijatelně.

Nízká míra korupce je dalším z charakteristických znaků kubánské společnosti stejně jako nízká míra kriminality. S klidem se můžete v noci procházet po ulicích v nejvykřičenějších čtvrtích a budete se cítit bezpečně bez toho, aby vás někdo obtěžoval. Snad jen dostanete nabídku k sexu, za peníze samozřejmě.

Castro je rovněž zastáncem podpory postižených a hendikepovaných jedinců. Na ulicích i v MHD můžete vidět osoby pohybující se pomocí vozíčků, jimž obsluha autobusu či místní se samozřejmostí pomáhají při nástupu a výstupu. Sympaticky působí i scénky, kdy jsou na stopu, jež na Kubě řídí státní zaměstnanci, postižení, např. slepci, automaticky upřednostňováni. Samozřejmě, že veřejný prostor a většina budov nevykazuje bezbariérový přístup v západoevropském standartu, ale vezmeme-li v úvahu ekonomické podmínky a poměrné částky investované do této oblasti, není to málo. Ve většině zemí mimo evropský prostor jsem se s podobnými obrázky nesetkal, zejména ne v arabských zemích, kde „sociální politika“ leží především na bedrech tradiční rodinné sítě.

Přesto, jak říkají Kubánci, život na Kubě „no es fácil“ – „není lehký“. Tuto větu jsme často slýchávali už na zmíněném autostopu. Stát několik hodin v úmorném vedru či vytrvalém dešti opravdu není žádný med, zvláště pro staré lidi. Stopem jezdí většina Kubánců. Nemohou si dovolit drahé dálkové autobusy. Cizince sice mají Kubánci zakázáno brát do soukromých aut, ale na korbě plné místních lidí se snadno ztratíte. Pro vás jako pro turistu to může být „dobrodružstvím“, když si na korbě náklaďáku po dvouhodinové průtrži mračen a silném větru, který dává vale kapsám z pláštěnky vašeho kamaráda, ve své outodoorové bundě připadáte jako starý námořník na otevřeném moři v poryvech větru. Romantické představy vezmou za své při pohledu na choulící se tělo paní ve věku vaší babičky, která prostě jinou možnost nemá, a na bundu, jakou máte vy, si jako většina místních nikdy nevydělá. Věta „no es fácil“ začíná nabývat konkrétních obrysů.

Navzdory tomu je většina obyvatel, se kterými jsme měli tu možnost se bavit, se životem na Kubě relativně spokojena, a to i v situaci, kdy je díky cestovnímu ruchu masivně konfrontována s pozlátkem evropského blahobytu. Je si totiž přes většinu výhrad vědoma výše zmíněných výhod plynoucích z pro-sociálně nastaveného systému přerozdělování financí. Zvláště patrné je to u vzdělání. Na Kubě mohou zdarma studovat i studenti z rozvojových zemí z Latinské Ameriky a Afriky. Tzv. alfabetizační kampaň začala již v roce 1961, kdy neumělo číst a psát 25 % kubánské populace. Dnes je na Kubě přes milión vysokoškoláků (z 11 mil. obyvatel). Nevýhodou sytému je, že sice najdou uplatnění, ale pracují za velice nízké mzdy a často si musí vypomáhat vedlejší činností jako např. taxikáři či poskytovatelé ubytování pro turisty.

I na Kubě však lze zaslechnout hlasité názory odsuzující současný režim a volající po lepším životě. Ve většině případů to však jsou veksláci a naháněči turistů, jejichž motivace přivydělat si za každou cenu je zřejmá. Jediný upřímný názor nekompromisně odsuzující Castrovu politiku pocházel od Luise Sáncheze, zaměstnance kliniky v Havaně, který byl jako dítě donucen emigrovat z Angoly. Na jeho těle byly patrné jizvy z válečného konfliktu a pro jeho argumentaci mu sloužily i zkušenosti z pobytu v Evropě.

Na Kubě najdeme několik podstatných rozdílů oproti životu v bývalém komunistickém Československu. Asi největší je liberální přístup k náboženskému vyznání. V každém větším městě jsou do ulic otevřené kostely, ve kterých probíhají veřejné mše, které z našeho pohledu často ruší noční klid – hudba a radost na Kubě prostupuje snad vším. V mnoha oknech, za nimiž jsou obývací pokoje, můžete spatřit santerijské⁴ oltáře a lidé se s vámi o svém náboženském vyznání, stejně jako o politice, baví zcela bez obav, že je někdo bude sledovat či perzekuovat za jejich názory. Alespoň takový dojem jsme měli jako turisté.

Pablo Menéndez, jeden ze zakladatelů sociálně laděného hudebního hnutí Nueva Trova, se k věci vyjadřuje z pozice hudebníka: „Na Kubě jsem nikdy neviděl, že by někoho odvlekli do vězení anebo mučili za to, jaký zastává postoj k hudbě. Jestliže napíšeš píseň nazvanou ‚Pryč s Fidelem!‘, tak tu píseň zřejmě nebudou hrát v rozhlase a televizi. Takového písničkáře nechá ministerstvo kultury vystupovat v zahraničí. Nedovolí mu vystupovat na Kubě. Ale pokud tomu opravdu věří, měl by si najít jiné cesty, jak zpívat ‚Pryč s Fidelem!‘, zejména pokud ví, že mu za to neuseknou ruku ani nic podobného.“⁵    

Dalším rozdílem je možnost soukromého podnikání, která tu v určitých oblastech byla i za vlivu SSSR. Dnes je na Kubě přes sto profesí s povoleným soukromým podnikáním. Stát však jejich činnost důsledně kontroluje a živnostníci musí odvádět poměrně vysoké paušální daně.

Na rozdíl od jiných států označovaných za totalitní (např. Írán či Sýrie)mají Kubánci dobrý přístup k internetu – síť veřejných internetových stanic. Výběr webů, které chcete navštívit, není nikterak omezen, zkoušeli jsme do vyhledávače zadávat nejrůznější z politického hlediska problematická hesla a nikdy jsme neměli problém s připojením. Přesto nechci z tohoto faktu paušálně poukazovat na bezproblémový přístup k informacím. Ze spousty veřejných míst (např. i nemocnic) je nemožné faxovat do zahraničí a internet a telefonní karty do zahraničí jsou drahé i pro našince. Na špatný přístup k informacím upozorňuje svou hladovkou i kubánský novinář Guillermo Farinas.

Poslední věcí, která mě na Kubě překvapila, je přístup k ochraně životního prostředí. Ten se projevuje vzornou údržbou řady národních parků, vznikem ekofarem nebo tříděním odpadků. Že se zde odpadky nepovalují a nehromadí na ulicích, je velmi příjemné. Z cest po blízkém východě jsem byl spíše zvyklý na města obsypaná igelitovými pytlíky a „horami“ odpadků v ulicích. Za současné nejpalčivější ekologické problémy lze považovat masivní výstavbu hotelů na plážích a jejich destruktivní vliv na mořskou a přímořskou faunu a flóru a také spoustu přestárlých a černý dým chrlících automobilů. 

Kuba, lidská práva a USA

Tlak na Kubu opětovně vzrostl s nástupem George Bushe mladšího do funkce prezidenta USA. Řada výjimek z embarga povolených za vlády Clintonovy administrativy byla zrušena. Vycestovat do USA nesmějí ani kubánští umělci a sportovci. Posledním výrazným případem je zákaz startu kubánského týmu na mezinárodním basebalovémturnaji World Baseball Classic, jehož závěr se má konat v USA a účastnit se ho budou i hráči americké Major Baseball League. Podobná rozhodnutí jsou ostře kritizována i v samotných Spojených státech.

Celkový dopad embarga je však spíše kontraproduktivní. Ve zprávě Americké asociace pro světové zdraví se uvádí, že podle názoru odborníků zapříčinilo výrazný nárůst výskytu chorob a úmrtnosti obyvatelstva. Faktem je, že i přes čtyřicet let trvání embarga je Fidel stále u moci a má za sebou podporu velké části kubánské veřejnosti.

Další způsob, jak prohloubit kulturní izolaci mezi Kubou a USA, je zákaz vycestovat z USA na Kubu bez speciálního povolení. Za jeho porušení hrozí občanům Spojených států pokuta padesát tisíc dolarů a možná je i konfiskace majetku. V minulosti padaly tresty za porušení tohoto zákona jen sporadicky. Od nástupu Bushe se jejich počet v průměru ztrojnásobil. Americká křesťanská organizace Pastors For Peace tento zákaz vytrvale ignoruje a snaží se „ilegálně“ na Kubu vyvážet humanitární pomoc. Jejich typickým dopravním prostředkem jsou staré americké školní autobusy s výzdobou, která silně evokuje časy „květinových dětí“.

Stejně tak vzrostl tlak v oblasti imigrační politiky vůči Kubě. USA začínají snižovat dříve velkorysý přístup ke kubánským uprchlíkům. Postupně omezují počty vydaných azylových povolení a Kubánci zachycení na otevřeném moři jsou vraceni zpět. Cíl je prostý, a to vyvolat emigrační krizi. S emigrací souvisí další kubánská skvrna v oblasti lidských práv – veřejná poprava únosců letadel, kteří se snažili dostat do USA⁷, což vyvolalo otevřenou vlnu kritiky i na samotné Kubě.

Bavíme-li se o problematice lidských práv, lze zmínit i postavení žen na Kubě. Oficiálně je společenská role ženy rovnoprávná s rolí mužů, a to i ekonomicky. Lékařky, učitelky nebo vědkyně dostávají stejný plat jako jejich mužští kolegové. Filmová dokumentaristka Gloria Ronaldo však k tomu výstižně poznamenává: „Kromě profesionální role zastává žena ještě jinou roli – pracuje v domácnosti. Musí se starat o děti, kupovat jídlo, vařit a udržovat domácnost. Kubánští muži to od žen očekávají. Zároveň musí žena přispívat do rodinného rozpočtu, takže má dvě zaměstnání.“⁸

Jako turistovi vám rovněž připadne, že na Kubě neznají slovo rasismus. Ve všech povoláních a funkcích můžete spatřit bělochy, černochy i míšence. Na ulicích, v autobusech a dopravních prostředcích panuje uvolněná atmosféra bez náznaků povýšeneckého chování k osobám jiné barvy pleti. Gloria se vyjadřuje i k problematice skrytého rasismu, respektive k přístupu osob tmavé pleti k turistické ekonomice. „Pokud požádá o místo tlumočníka v turistickém hotelu osoba černé pleti, která hovoří anglicky, německy a francouzsky, řeknou jí: ‚Je nám líto, ale potřebujeme někoho, kdo mluví italsky‘ – to se stalo dceři mé přítelkyně – a pak přijmou méně kvalifikovaného bělocha. Na Kubě si nikdo nemůže dovolit otevřeně někoho nepřijmout do zaměstnání kvůli barvě pleti – vedoucího by za to mohli vyhodit - ale vždy se najde nějaká možnost skryté diskriminace.“ V textech hip-hopových kapel bývá často kritizován rasistický přístup policie – bezdůvodné kontroly osob tmavé pleti. My jsme se spíše setkali se situacemi, kde na místech společného výskytu místních a turistů, např. na pláži, byla policií selektivně a vytrvale kontrolována místní alternativně vyhlížející mládež (dready, tetování, piercingy apod.). Co se týče skrytého rasismu a nerovného rozdělení společenských úkolů pro muže a ženy, není kubánská realita příliš vzdálená té české.   

Cestování po Kubě

Jestliže po Kubě toužíte cestovat po vlastní ose, počítejte s tím, že ač je tato země považována za rozvojovou, nepatří mezi turisticky nejlevnější destinace. O systému dvojí měny, který je nastaven tak, aby nutil turisty utrácet částky často rovnající se těm evropským, byla v textu již řeč. Proto doporučuji rozměnit si dostatek pesos určených obyčejným Kubáncům. Ceny ve státních restauracích a stáncích rychlého občerstvení bývají několikanásobně nižší. Stravovat se může i z tzv. cajitas, jídel do krabičky, která jsou prodávána přímo z oken soukromých domů, většinou z chodby či obývacího pokoje. Na podobném principu funguje i řada rychlých občerstvení (pizza, bagetky, talířky špaget apod.). Bohužel kubánská kuchyně, co se kvality týče, patří spíše k podprůměru. Neocenitelným společníkem se nám na cestě stala lahvička tabaska, která většině pokrmů dodala alespoň nějakou chuť. Na Kubě je možné se bez větších problémů stravovat vegetariánsky. Ve větších městech jsou dokonce specializované vegetariánské restaurace. Samotný termín „vegetariano“ zaměstnanci místních restaurací a obchodů s potravinami dobře znají.

Dalším způsobem, jak můžete výrazně ušetřit, je cestování autobusy a nákladními automobily primárně určenými pro místní. Pro přesuny na delší vzdálenosti doporučuji cestu stopem, protože dálkové autobusy opět nepatří mezi nejlevnější. Autostop je po Kubě běžně rozšířen a na spoustě míst je organizován státními zaměstnanci ve žlutých uniformách. Důležité pro takový způsob cestování je znát alespoň základy španělštiny a počítat s tím, že se dostanete na místa, kde čekáním na otevřeném slunci nebo vydatném dešti strávíte i půl dne. Každá „poetika“ něco stojí.

I na naše poměry je ubytování na Kubě drahé. V soukromých penzionech se pohybuje v cenových relacích od patnácti do dvaceti pěti euro za pokoj. Ubytovat se lze i v kempech, kde se cena pohybuje od pěti do deseti euro. Ty však bývají během prázdnin obsazeny Kubánci, kteří mají přednost před cizinci. Poskytovatelé ubytování mají zakázáno ubytovat v jednom pokoji více jak dvě osoby, takže cestujete-li v lichém počtu, musíte počítat s vyššími výdaji. Několikrát se nám podařilo takto nastavený systém obejít, ale vždy se jednalo víceméně o náhodu. Naštěstí je na Kubě možné bez větších potíží spát venku, své kouzlo to má zvláště na karibských plážích. K vaší výbavě by však měl patřit repelent. Komáři a písečné blechy mají „bílé maso“ rádi.

Obecně je na Kubě bezpečno. Ve větších městech si ovšem musíte dávat pozor na kapsáře. Ve všech čtvrtích i těch, které by šly označit za chudinské, jsme se cítili bezpečně i v nočních hodinách. Na žádné slumy plné žebrajících dětí s vysokou mírou kriminality, jimiž jsou země v latinskoamerickém regionu pověstné, nenarazíte. Co vás může obtěžovat, jsou i na Kubě všudypřítomní naháněči turistů, tzv. jiteneros, kteří se vám snaží zprostředkovat ubytování, jídlo, doutníky a sex. Jejich míra agresivity a vlezlosti však zdaleka nedosahuje úrovně, se kterou se můžete setkat při návštěvě Maroka nebo Egypta. Zde stejně jako v řadě jiných zemí platí pravidlo na cokoli se ptát dělníků, prodavačů, policistů apod. Eliminujete tím možnost, že po vás budou vyžadovány peníze za poskytnutou radu.  

I přes vyšší výdaje za některé služby (viz ubytování nebo vstupy do národních parků) není člověku utracených peněz líto. Bohužel jsme museli strávit týden návštěvami nemocnic. Úroveň jejich vybavení nás mile překvapila a např. vozový park místních sanitek si nezadá s českým. Pokud pozorujete řadu takovýchto maličkostí a snažíte se utrácet peníze správným způsobem, uvědomíte si, že je opravdu většina z nich zpětně investována do kubánské společnosti. Společně s všeobecně přátelskou atmosférou, která na Kubě panuje, vám to pomůže si k této zemi a jejímu obyvatelstvu vytvořit určité citové pouto.

V žádném případě Kubáncům nepřeji další zpackanou (vojenskou) intervenci USA, s níž se dá po Fidelově smrti reálně počítat. Současná široká veřejná podpora nynějšího systému by mohla vést až k občanskému konfliktu. Stranou řešení by určitě nezůstali ani dva největší současní spojenci Kuby – Venezuela a nově Bolívie.

1) Z titulu své funkce hlavního velitele armády stál Batista v čele Kuby v letech 1934-1940, ale prezidentem byl řádně zvolen až v roce 1940. Podepsal demokratickou ústavu, která zaručovala Kubáncům řadu práv. Jeho vládu vystřídaly zkorumpované a zcela neschopné kabinety. V roce 1952 se Batista pokusil o návrat na politickou scénu a tři měsíce před plánovanými prezidentskými volbami, v nichž měl prakticky zajištěné vítězství, provedl vojenský převrat, jehož výsledky uznaly o dva měsíce později za právoplatné i Spojené státy. Batista si zajistil i další vítězství ve zmanipulovaných volbách v roce 1955 a 1958. V té době byla více než polovina půdy, průmyslu, a základních služeb v cizích rukou a Batistovi prominenti se obohacovali tučnými úplatky (Lonely planet-czech edition, Praha: Svojtka & Co, 2005, s. 28-29).

2) Lidové hnutí za osvobození Angoly, které je u moci do dnešních dnů. Je však obviňováno za nedemokratické praktiky. Angola patří mezi země s nejvyšší mírou korupce a mezi nejchudší země Afriky.

3) Citát je z knihy amerického novináře Stephena Foehra „Tanec s Fidelem“, Brno: Jiří Vaněk, 2005, s 35. Pokud se chcete se současnou Kubou seznámit podrobněji čtivou formou, pak tuto knihu doporučuji. Přestože se primárně zabývá kubánskou hudbou (od reggae a rocku až po salsu), je rovněž zdařilou politickou a sociologickou sondou do kubánské společnosti, která je oproštěna laciného sentimentu a dogmatismu.

4) Santeria – kubánský náboženský směr kombinující křesťanství s původními africkými náboženstvími

5) Stephen Foehr „Tanec s Fidelem“, Brno: Jiří Vaněk, 2005, s 55. Neuva Trova (Nová balada) bylo alternativní, téměř nezákonné, hnutí mladých zpěváků a písničkářů silně ovlivněných rock’n’rollem. Otevřeně, v době kdy byl rock’n’roll považován za špatný vliv a odchylku od cílů revoluce, kritizovali vládu a nedostatky ve společnosti.

6) Podrobné informace o porušování lidských práv na Kubě naleznete na stránkách Amnesty International http://www.amnesty.org.uk/search?q=cuba.

7) Skupina ozbrojených únosců se pokusila provést únos dvou letadel a jedné lodi s cílem emigrovat do USA. Přistát v USA se podařilo pouze jednomu letadlu. Dopadení únosci byli odsouzeni a popraveni.

8) Stephen Foehr „Tanec s Fidelem“, Brno: Jiří Vaněk, 2005, s 262.