Napíši to hned na začátku: jsem proti vojenskému i mírovému využívání energie atomu a nebudu tento článek vydávat za objektivní. Je totiž neobjektivní stejně jako jiné příspěvky k tomuto tématu. Přesto jsem se snažila pokrýt různé aspekty výroby jaderné energie a čerpala jak ze zpravodajství, tak z materiálů zastánců i odpůrců.

Racionální čísla a iracionální emoce

Profesor Jiří Hála, můj bývalý přednášející z předmětů Jaderná chemie a Radioekologie, píše v předmluvě ke své učebnici, že se snažil „poskytnout čtenářům přehled o tom, jaký je podle současných znalostí skutečný stav těch oblastí, které jsou z nejrůznějších důvodů neustále, a přitom zbytečně problematizovány.“ Jak se sluší a patří na přírodní vědu, obsahuje učebnice spoustu čísel a vědeckých obrázků. Také obhajuje jadernou energetiku, což mne vzhledem k tomu, že její vydání finančně podpořily mj. České energetické závody (ČEZ) a firma Škoda jaderné strojírenství, zvlášť nepřekvapuje. Považuji za pomalu skandální, že se názorově extrémně zaujatý materiál nestydatě prezentuje jako „pravdivý“, a to na univerzitní půdě. Také je příznačný tím, že v něm jsou čísla a potažmo „racionalita“ považovány za jediné správné argumenty.

Odpůrci Temelína se v minulosti k této hře s čísly nechali dotlačit, a tak se z celé naší české debaty skoro vytratilo něco, co bývalý ministr životního prostředí Ivan Dejmal nazývá „životodárným strachem“ z toho, co jsme chtěli ovládat, ale ono teď ovládá nás. Říká, že úzkost může proměnit náš přístup ke světu dříve, než bude pozdě. Proto ji nemáme plašit.

Strach, hněv a emoce jsou odbíjeny mávnutím ruky, protože jsou údajně neracionální a ničím nepodložené. Ponechme stranou diskusi o tom, co je vlastně racionální (Je racionální spoléhání na to, že technika vše vyřeší? Nejedná se zde o slepou víru?) a pokusme se zamyslet nad tím, jestli neexistují „situace, kdy síla citů musí pomáhat působit na výběr cesty, po níž se jako lidstvo ubíráme, a zabránit takovému vývoji, který uvedly do pohybu sice střízlivé, ale chybné výpočty.“ Citát pochází od Roberta Jungka, rakouského psychologa, sociologa, futurologa a mírového aktivisty.

Zastánci jaderné energie z řad politiků a přírodních vědců argumentují čísly a nabízejí jen jednu možnou cestu. Odpůrci z různých kruhů se číslům nebrání, ale připouštějí i emoce, lidský faktor a nastiňují mnoho možných cest. Jungk to první nazývá tvrdou cestou  energetické centralizace spojené s jaderným rizikem vyžadujícím omezení lidské svobody v zájmu bezpečnosti, to druhé měkkou cestou decentralizace, alternativních zdrojů a úspor (teorii měkké energetické cesty rozpracoval americký fyzik Amory Lovins). Zajímavé je, že Jungk svou knihu Atomový stát napsal dlouho před Černobylem, válkou proti terorismu a rozvojem technologií umožňujících detailní sledování nepohodlných osob. I on mluví o strachu z atomové energie, jež považuje za tak veliký a s jinými strachy nesrovnatelný proto, že jaderná katastrofa ničí nejen přítomnost, ale i budoucnost. Užitek podle něj nevyvažuje a neospravedlňuje riziko.

Atomové perspektivy

V padesátých letech minulého století byl nastartován rozmach tzv. mírového využívání energie atomového jádra, koncem osmdesátých let se nadšení zmírnilo. Ke zpomalení výstavby elektráren, popř. jejich odmítnutí, vedl propad cen fosilních paliv v roce 1983, liberalizace trhu s elektřinou a s ní spojená finanční rizika stavby elektráren a rozmach protijaderných nálad na Západě. V minulosti se Rakušané, Švédové a Italové v referendech vyjádřili proti atomové energii, také další evropské země ji nemají nebo na výstavbu nových elektráren uvalily moratorium. Jádro nevyužívá např. ani Austrálie a na africkém kontinentě stojí jediná atomová elektrárna v Jihoafrické republice. Staví nebo naopak se plánují např. v Kanadě, Argentině, Číně, Íránu, Rusku, Turecku, Egyptě a neposledně také v USA. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) mírně vzroste do roku 2020 podíl jádra na celosvětové výrobě energie na 17%.

Tato prognóza asi není příliš po chuti aktivistům, kteří u nás vystupovali proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín. Jedním z důležitých argumentů tehdy bylo, že v „rozvinutém“ světě se od atomové energie ustupuje, což je důkazem pro její neekonomičnost, nepotřebnost nebo uznanou škodlivost. Ať je tato prognóza realistická nebo ne, jádro pudla je dle mého názoru jinde. Rozvoj nebo ustoupení od využívání energie atomu víc než na alespoň trochu objektivním stavu techniky, vědeckém pokroku a poptávce závisí zcela neobjektivně na tom, kdo zrovna sedí ve vládě té které země a jak silnou pozici v ní zaujímá atomová lobby.

V Německu probíhala politická diskuse o ukončení jaderného programu pod taktovkou energetických koncernů, což vedlo k závěrečnému bezzubému „ano“ k odstoupení od jádra v docela vzdáleném roce 2020. Do té doby se bude konat ještě několik voleb a postoj Berlína se bude zajisté měnit. Novopečená kancléřka Angela Merkel a její křesťanští demokraté celou záležitost nepovažují za definitivní, ačkoli je již zakotvená v zákoně (ten však určitě nebude problém v případě potřeby změnit). V USA zase vhání čerstvý vítr do plachet atomové lobby vize George Bushe o vodíkem poháněných autech, jelikož jádro považuje za jedinou možnost k získání onoho obrovského množství elektřiny potřebného k výrobě vodíku. Koncerny počítají s výraznou podporou ze strany státu (daňové ústupky, převzetí většiny odpovědnosti v případě katastrofy a další), což u mě budí dojem, že i na ně je jádro příliš velkým soustem.

Vědecké komunitě se v současné době dostává od politiků velké podpory k vývoji nových typů jaderných elektráren. V roce 1998 se objevila senzační zpráva o navýsost bezpečném, ultravýkonném a skoro žádný odpad neprodukujícím reaktoru, který jako palivo místo uranu používá thorium¹. Již o pět let později byl označen za naprosto neekonomický. O fantastické nápady není nouze, praxe se ale žádnými převratnými výsledky zatím pochlubit nemůže. Navíc dochází k návratu k rychlým množivým reaktorům², ačkoli ty byly v minulosti velmi kritizovány neposledně také proto, že jsou významným zdrojem plutonia. To je základem pro výrobu atomových bomb a je také velmi toxické. Kromě toho jsou množivé reaktory náchylné k častým poruchám (v roce 1995 musela být takto odstavena např. japonská elektrárna Mondžu).

Jaderný průmysl, životní prostředí a člověk

Jiří Hála ve své učebnici uvádí, že jaderná energetika za normálního provozu k ozáření člověka z přírodních i umělých zdrojů dohromady přispívá 0,2% a jedná se o velmi malé dávky záření. Podstatně větší vliv v tomto smyslu na nás má radon, se kterým se někdy potýkáme ve svých obydlích, lékařské aplikace nebo přírodní kosmické záření, což je v takto podaném kontextu nesporné. Na jiném místě ale zcela správně uvádí, že se jedná o průměrnou hodnotu a ta má proto jen orientační charakter, protože vztahuje vliv atomového průmyslu i na obyvatele oblastí, kde žádné jaderné provozy nejsou. Myslím, že hodnota není ani orientační (maximálně zajímavá) a nemá žádný praktický smysl, protože i oproti milionům zcela nepostižených lidí je pro mne několik desítek, set nebo tisíc významněji ozářených osob na různých místech planety důležitých. K ozáření dochází většinou v průběhu neobvyklých událostí, havárií nebo při porušování bezpečnostních předpisů. Tyto případy nemohu ze statistiky vyloučit, protože k jaderné energetice jednoduše patří. Navíc není vyřešena obtížná problematika vlivu velmi malých, ale dlouhodobých dávek. Následky existovat nemusí, ale mohou – pak se ovšem projeví až po dlouhé době a náhodně. Statistika toto není schopna podchytit. Proto si myslím, že žonglování s čísly jako 0,2% je nezodpovědné, zejména před lidmi, kteří si nejsou vědomi jejich ošemetnosti, což ale alespoň čtenáři zmiňované učebnice doufám jsou.

Určité (podle profesora Hály a MAAE malé) množství radioaktivity se za provozu jaderných zařízení dostává do prostředí v odpadních plynech a odpadní vodě, pro což existují závazné limity, které nesmí být překročeny. Že „nesmí“ ale neznamená, že někde „nejsou“. Kritici často jako příklad škodlivého vlivu jaderných provozů uvádí značně problémový závod na přepracování vyhořelého paliva v britském Sellafieldu, kde děti z jeho okolí onemocní na leukémii s desetkrát vyšší pravděpodobností ve srovnání s normálem (ačkoli příčina tohoto jevu není dle oficiálních materiálů zjištěna). Navíc není limit jako limit. Pro pracovníky jaderných zařízení jsou dávkové limity např. vyšší než pro ostatní obyvatelstvo. Ne proto, že by tito lidé byli z nějakého důvodu odolnější, ale proto, že u nich lze očekávat větší ozáření.

Uvažovat musíme celý tzv. palivový cyklus (tedy proces od těžby rudy přes její úpravu, obohacení paliva a jeho použití, přepracování až po finální uložení), během něhož se také určité množství radioaktivity dostává do okolí. Nezapomínejme ani na neradioaktivní látky. V bývalém uranovém dole ve Stráži pod Ralskem se od poloviny šedesátých let těžilo pomocí podzemního loužení 2 až 5% kyselinou sírovou. Za třicet let této činnosti bylo do podzemí vtlačeno přes čtyři milióny tun této kyseliny a dalších chemikálií. Bezvýznamný není ani vliv uranového průmyslu na ráz krajiny – při podzemní těžbě a geologickém průzkumu vzniklo v České republice přibližně 52 miliónů m³ hlušiny.

Nechci bezhlavě kritizovat čísla a vše vědecké. Statistika, limity a procenta jsou důležité, protože více nebo méně dobře popisují složitou skutečnost. Avšak nespoléhejme zcela „racionálně“ pouze na ně a používejme také „iracionální“ selský rozum.

Odpad pro budoucnost

Jaderná elektrárna o takovém výkonu, který by zajistil energetické nároky např. Amsterdamu, za rok vyprodukuje asi 300 m³ nízko a středně radioaktivního a 30 tun vysoce radioaktivního odpadu. Ve srovnání s uhelnou elektrárnou podobného výkonu se z hlediska objemu (nesrovnáváme nebezpečnost) jedná samozřejmě o menší zlo. U nízko a středně aktivních odpadů se pouze zmenšuje objem, z vysoce aktivních se zpracovávají jen kapalné odpady vznikající při přepracování vyhořelého paliva. Zpracovaný odpad a nezpracované palivo se v kontejnerech ukládá do různých druhů úložišť nad nebo pod zemí. Odpad je uložen nejdříve v meziskladech (u nás v areálu jaderné elektrárny Dukovany), odkud po čtyřiceti až šedesáti letech poputuje do konečných úložišť.

Technologie ukládání odpadu je více, dle některých také méně vyřešena. Co ale etická stránka problému? V konečných úložištích musí být odpad uchován po desítky tisíc let a po celou tuto dobu je nutné jej naprosto izolovat od veškerých pochodů v životním prostředí. Kdo může na tak dlouhou dobu zaručit technickou, politickou a sociální stabilitu v již dnes tak nestabilním světě? Budoucí společnost (a ne současný jaderný průmysl) bude muset mít stále na paměti zářící dědictví a zajišťovat provoz úložišť. Úsilí, které musíme vynaložit, abychom v mezích našich možností zajistili co nejbezpečnější uložení již existujících odpadů, je obrovské. Ne všechny problémy jsou technicky řešitelné, lidský faktor už vůbec ne. Máme pak právo vyrábět další a další odpady?

Do roku 2010 má být zprovozněno první trvalé úložiště v americkém pohoří Yucca Mountains. Schvalování tohoto záměru bylo problematické, neboť v jeho rámci americká Komise pro jadernou kontrolu své požadavky změkčila, protože lokalita ty původní nesplňovala. Kritizována je také seismická povaha oblasti, nedostačující konzultace s veřejností a riziko početných transportů odpadu do úložiště. Yucca Mountains jsou též posvátné pro Západní Šošony a kmen Paiute, kteří navíc díky jaderným testům prováděným zde v minulosti trpí zvýšeným výskytem rakoviny a dalších nemocí a nedostává se jim vládní podpory. Není náhodou, že diskriminovaní původní obyvatelé jsou jedněmi z hlavních obětí jaderných aktivit, a to nejen v USA.

Tvrdým oříškem jsou i vysloužilé elektrárny. Nejproblematičtější částí je samozřejmě reaktor, který lze povrchově odmořit, málo radioaktivní části demontovat a poté jej „pohřbít“ pod betonovým sarkofágem. Jedná se o nejčastější a nejlacinější postup a problém je odkázán příštím generacím. Úplné rozebrání elektrárny včetně reaktoru a bezpečného uložení odpadů při tom vzniklých je naopak velmi drahé a technicky extrémně náročné. K tomu se rozhodli v Německu u vysloužilé elektrárny Greifswald. Náklady se v roce 1999 pohybovaly okolo tří miliard euro (nevím, zda se od té doby ještě nezvýšily) a platí je spolková vláda, potažmo daňoví poplatníci, nikoli energetické koncerny. Atomová energie se zdá být levná právě proto, že se do její ceny nezapočítávají např. náklady na likvidaci elektráren.

Nezapomeňme ani na jaderné zbraně. Základní znalosti stačí na výrobu atomových zbraní sice ne tak účinných jako těch vyvinutých odborně, stále ale dostatečně nebezpečných. Potřebný materiál vzniká při provozu jaderných reaktorů a je předmětem černého obchodu. Mezi lety 1993 a 2004 potvrdila MAAE osmnáct případů ilegálního transportu vysoce obohaceného uranu a plutonia vhodného na výrobu zbraní. Dohromady hovoří o více než 650 případech nezákonné manipulace s radioaktivním a jaderným materiálem, asi polovina měla kriminální charakter.

Temelín a česká poptávka po energii

Jedním z hlavních argumentů pro dostavbu Temelína byla jeho nezbytnost. ČEZ tehdy prezentoval scénáře budoucí spotřeby energie, které potvrzovaly potřebnost jeho kapacity. Ještě před jeho dostavbou se však potýkal s nadprodukcí a energii vyvážel za ceny nižší než byly náklady na její výrobu. S nadbytkem vyrobené energie se potýká celá Evropská unie.

Zajímavý byl postoj Světové banky k Temelínu. V roce 1991 došla k závěru, že modernizací českého průmyslu, dopravy a veřejných budov lze snadno snížit celkovou spotřebu energie o dvacet až třicet procent a jednalo by se pouze o malé investice (od té doby k téměř žádným úsporným opatřením nedošlo). V roce 1992 navíc varovala českou vládu před nevýhodností Temelína. Že si s prominutím často nevidí do huby potvrdila o dva roky později, kdy ČEZ poskytla půjčku 246 miliónů dolarů na snížení škodlivých dopadů výroby energie na životní prostředí. ČEZ porušil podmínky smlouvy a část peněz přímo investoval do výstavby Temelína. Poté, co se česká vláda za půjčku zaručila a Banku takto osvobodila od finančních rizik, se tato instituce o reálné využití svých peněz dále vážně nezajímala.

Bezpečnost a lidský faktor

Pravděpodobnost závažného technického selhání jaderného zařízení je velice malá a úroveň bezpečnostních systémů se stále zvyšuje. Zastánci jaderné energetiky ale často zapomínají na nejméně kontrolovatelný a nejvíce omylný faktor – člověka. Ten se, jak známo, podílí na každém stupni palivového cyklu a všude má spoustu příležitostí udělat chybu. Homo sapiens je tvor občas unavený, zapomnětlivý, nepřesný, nedbalý, zmatený nebo vystresovaný.

V prostředí jaderných provozů platí přísná bezpečnostní opatření. Robert Jungk ale podotýká, že čím déle lidé pracují v rizikovém prostředí, tím se stávají bezstarostnějšími. Ačkoli možná nebezpečí znají, začnou někteří časem považovat teoreticky dokonalá bezpečnostní opatření za zbytečná nebo otravná a přestávají je dodržovat. Tento fenomén si Jungk nevymyslel, sama jsem se o něm několikrát přesvědčila v chemických laboratořích.

Profesor Hála ve své učebnici mluví o vysoké bezpečnostní kultuře zaměstnanců jaderných zařízení u nás. Do této představy mi nezapadají trenýrky s mikročipem, jejichž zavedení v Dukovanech zvažoval ČEZ v roce 1999, protože zaměstnanci neustále kradli spodní prádlo určené k výhradnímu služebnímu použití v kontrolovaném pásmu elektrárny. Proti krádežím nepomohlo ani obarvení trenýrek, ponožek a triček na žlutou barvu, jež měla signalizovat možnou kontaminaci radioaktivitou.

Teoretickým cílem provozovatelů jaderných zařízení jsou co nejzodpovědnější a bezchybně pracující zaměstnanci (ovšem i sebedokonalejší technická elita, např. piloti, občas selže). Jungk hovoří o ideálních zaměstnancích – jsou poslušní, pozorní a snadno se zařadí. Jsou neustále kontrolováni, kritické názory nejsou povoleny a omezování jejich svobody se zdůvodňuje bezpečností. Na druhou stranu bývají občas jako výpomoc zaměstnáni i zcela nekvalifikovaní a nezaučení lidé, což se zajisté neshoduje s přísnými bezpečnostními předpisy. V roce 1999 se zjistilo, že některé japonské jaderné provozy zaměstnávaly na úklidové práce bezdomovce.

Na začátku nehod stojí většinou drobné poruchy a pochybení zaměstnanců. Ty by samy o sobě nebyly významné. Pokud jich ale nastane několik a následují po sobě v určitém sledu, mohou vést k havárii. Podívejme se blíže na příčiny a následky nejznámějších havárií:

- Windscale, Velká Británie, 1957: požár v reaktorovém prostoru vojenského jaderného komplexu. Zamořeno je široké okolí, vědci z univerzity v Newcastle odhadují, že na dlouhodobé následky zemře přes tisíc lidí.

- Čeljabinsk, SSSR, 1957/1958: v jaderném komplexu Majak došlo k dodnes blíže neobjasněnému výbuchu. Zamořena je oblast o rozloze 23 tisíc km².

- Harrisburg, USA, 1979: série nehod v druhém bloku elektrárny Three Mile Island vyústila do částečného roztavení reaktoru. O dvacet let později hovoří studie Univerzity Columbia o zvýšeném výskytu leukémie u lidí zasažených radioaktivním mrakem.

 - Černobyl, SSSR, 1986: svévolný pokus operátorů čtvrtého bloku elektrárny vyvrcholil tepelnou a chemickou explozí reaktoru. Zamořena byla oblast velikosti Čech a radioaktivní mrak se dostal až do Finska. Z dlouhodobého hlediska je nejzávažnějších zdravotním následkem zvýšený výskyt rakoviny štítné žlázy u dětí. Psychologické následky u dospělých mají podobu sebevražd, apatie, depresí a alkoholismu.

- Tokaimura, Japonsko, 1999: dva zaměstnanci naplnili nádrž 16 kg oxidu uranu namísto předepsanými 2,4 kg. Došlo k řetězové reakci a ozářeno bylo 439 pracovníků, pomocníků a obyvatel. Chybujícím zaměstnancům se údajně nedostalo bezpečnostního školení. S uranem manipulovali holýma rukama a brzy poté zemřeli.

Nezodpovědnost a zadržování informací není jen záležitostí dávné minulosti a bývalého východního bloku. V roce 2002 došlo v  blízkosti reaktoru německé elektrárny Brunsbüttel k výbuchu potrubí s chladící kapalinou. Reaktor běžel ještě dva měsíce, než byl odstaven a záležitost prošetřena. Zpětně byla záležitost označena za dosud nejzávažnější událost v jaderné historii Německa. Pokud by k odstavení došlo okamžitě, dostal by se provozovatel HEW díky tehdejší situaci na burze do finančních potíží. Konkurence a snaha snižovat výrobní náklady vede (alespoň v Německu) k poklesu bezpečnostní morálky provozovatelů jaderných zařízení, jak tvrdí tamní kritici.

 

Čistá energie

Opět si dovolím citovat profesora Hálu: „Velmi malé, prakticky nepostižitelné riziko jaderné energetiky je současně vyváženo jejím přínosem pro životní prostředí.“ Otázka rizika je řešena výše, v čem však spočívá onen přínos? Jádro je často zmiňováno jako vhodná alternativa k ropě a uhlí a tedy coby možné řešení problému globálního oteplování.

Kritici tohoto názoru naopak tvrdí, že sice oproti uhelným elektrárnám uvolňují jaderné asi třicetkrát méně CO₂, ve srovnání s moderními plynovými jednotkami pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny je to však pouze třikrát méně. Množství CO₂ z elektráren na fosilní paliva tvoří jen 10-15% celosvětově vypouštěných skleníkových plynů (dále sem patří methan, oxid dusný a freony). Pokud bychom se chtěli zbavit těchto procent do roku 2025, museli bychom na celém světě vybudovat dalších dva a půl tisíce elektráren výkonnosti Temelína.

Domnívám se, že není smysluplné problém stavět takto. Mezi skleníkovými plyny a hromaděním atomového odpadu a jaderným rizikem se vybírá opravdu špatně. Nebezpečí vyplývající z obou způsobů výroby energie lze porovnávat asi jako hrušky a jablka. I když je to složitější než zastávat jen tu jednu údajně správnou a možnou cestu, přimlouvám se za větší decentralizaci a tím pádem pružnost při výrobě energie, rozbití monopolů energetických koncernů, přezkoumání různých možností a jejich vzájemnou kombinaci s ohledem na místní podmínky regionu.

Orientujme se na zdroje s výrazně nižšími emisemi skleníkových plynů než je uhlí a ropa, účinnější využívání energie a zejména snížení její spotřeby. Hledejme a používejme nové technologie v průmyslu, stavebnictví, osvětlovací technice, u přístrojů a dopravních prostředků. Využívejme jak elektřinu vyráběnou v elektrárnách, tak zároveň i „odpadní“ teplo (to např. u jaderných elektráren nejde). Směřujme vědecký výzkum ke zdokonalování a zlevňování výroby energie z obnovitelných zdrojů (slunce, rostlinné hmoty, větru, malých vodních elektráren a geotermální energie).

Studii s optimistickým závěrem provedl Bent Sørensen z univerzity v dánském Roskilde. Na základě analýzy hospodářských, populačních a energetických dat tvrdí, že do roku 2050 lze pomocí obnovitelných zdrojů pokrýt celosvětovou poptávku. Takto vyrobená energie bude oproti energii z uhlí, ropy a jádra údajně dražší pouze tehdy, nebude-li se do ceny započítávat vliv na životní prostředí. Rozhodující je politická vůle a další technologický pokrok. Oproti tomuto stojí pesimistické odhady, které obnovitelným zdrojům i v budoucnu přisuzují mizivou roli. Studií existuje velké množství a stejně různorodé jsou i jejich závěry a doporučení. Pozitivní roli hrají nevládní organizace, popř. některé odborné instituty či univerzity, které je zadávají nebo provádějí. Ačkoli mohou na skeptiky působit přehnaně optimisticky (např. možnosti navrhované Hnutím DUHA pro Českou republiku), tvoří důležitou protiváhu „oficiálním“ odhadům a nabízejí podněty, na nichž lze stavět.

Velký rozvoj prodělala větrná energie, v posledních dvaceti letech se její výrobu díky technickému pokroku podařilo zlevnit o osmdesát procent. Na druhou stranu je třeba dál se zabývat problémy, které provoz větrných elektráren může působit (hluk, ohrožení ptáků, vliv na ráz krajiny). V Německu se začíná do praxe uvádět výstavba vrtulí na moři a nyní se řeší technické problémy. K pokroku dochází i na poli sluneční energie. Ve švýcarském Schaffhausenu mají malou elektrárnu na trávu. Na Šumavě v Borové Ladě se obecní domy vytápí geotermálně. V Brně v Novém Lískovci se opravily některé paneláky tak, že nyní ušetří přes padesát procent energie. Nápadů je nespočet a fantazii a kreativitě se meze nekladou.

 

Jádro a lidská práva

Vedle technických a ekonomických záležitostí nesmíme v této diskusi zapomínat na stránku sociologickou, psychologickou a lidskoprávní. Myšlenky Roberta Jungka shrnul Ivan Dejmal: „Sociologické studie shodně ukázaly, že v místech soustředění britských jaderných zařízení vznikly enklávy totalitního myšlení v jinak po staletí demokraticky kultivované společnosti. Příčin tohoto jevu bylo shledáno několik. Především je to sám charakter práce v jaderných zařízeních. Manipulace s bytostně nebezpečným materiálem vyžaduje již jen z důvodu osobní bezpečnosti neustálou vzájemnou kontrolu ´toho druhého´, která se pak postupně přenáší z pracovního procesu na ostatní vztahy ve společnosti (…) Neméně zhoubné pro mysl člověka je i ustavičné utajování a poskytování klamných informací, které od samého počátku věrně provázejí jaderný výzkum a průmysl.“ Soutěživost mezi vládami, výzkumnými laboratořemi, závody a průmyslem pak následně přechází v soupeření, nepřátelství, oklamávání a podvádění ve společnosti.

Jaderný průmysl má s ostatním průmyslem některé věci společné. Často vydává mylné informace o stavu věci. Vzpomeňme si jen, kolikrát ČEZ změnil termín dostavby Temelína a údaje o jeho konečné ceně. Neustále hovořil o bezpečnosti, ačkoli Státní úřad pro jadernou bezpečnost shledal v roce 1997 nedostatky v dodržování kvality práce a bezpečnostních požadavků při jeho stavbě. Jaderný průmysl také rád rozeštvává komunity místních obyvatel, chce-li v jejich regionu postavit nějaký provoz (učebnicovým příkladem byla stavba závodu na přepracování vyhořelého paliva ve francouzském La Hague). Z hlediska práv zaměstnanců se ale v porovnání s ostatním průmyslem jedná o zcela novou sociální situaci. V jaderném provozu nejde z bezpečnostních důvodů složit veškerou práci a vstoupit do stávky např. za lepší pracovní, platební nebo bezpečnostní podmínky. Část zaměstnanců musí vždy pracovat a pozice stávkujících je tak od začátku značně oslabena.

Diskuse o jádru bývá nezřídka velmi emotivní a ačkoli se kritici o jeho zastáncích vyjadřují v rámci slušnosti, naopak je situace podstatně vypjatější. Lidé, jež se zúčastňovali blokád Temelína, byli druhou stranou orazítkováni jako exhibicionisté a asociálové. Zástupci kritické veřejnosti jsou politiky a „odborníky“ označováni za laiky, kteří problému vůbec nerozumí. Profesor Hála, jinak důstojný pán s vybraným vystupováním, se během svých přednášek nestyděl označovat zástupce Hnutí DUHA za agresivní a blokádníky Temelína za podplacené. Musím přiznat, že jsem si jeho podpásovým výpadům netroufla oponovat, i když k diskusi vyzýval. Je mi líto, že lidé jeho odborných znalostí mají podobné urážky vůbec zapotřebí a tím od začátku hatí rozumnou debatu.

Není náhodou, že tak složitý problém, jaký představuje těžba uranu nebo ukládání jaderného odpadu, padá často na bedra těch nejslabších. V Nigérii a Namíbii se hlušina z těžby nechává volně ležet v poušti, kde otravuje vzduch, potravu a pitnou vodu domorodého obyvatelstva. V USA trpí Diné (Navahové) a další horníci rakovinou plic častěji než ostatní obyvatelé. V okolí ruského Majaku, místa jaderné havárie, stále žijí obyvatelé potýkající se se zvýšeným krevním tlakem a rakovinou. Pomoc ze strany státu je zanedbatelná. Jádro je danajským darem i pro „rozvojové“ země – stavba zařízení se platí z půjček od nadnárodních finančních institucí a vzhledem k obrovské technické náročnosti se tyto země stávají závislé na zahraničních posudcích, investicích a podpoře.

 

Závěrem

Jedna z věcí, jež mi na celé záležitosti vadí nejvíce, je postoj řady politiků a vědců, kteří sami sebe považují za znalé věci a způsobilé rozhodovat za ostatní. Ano nebo ne jaderné energetice je otázka zahrnující hlediska fyzikální, chemická, technologická, geologická, ekonomická, sociální, sociologická, politická, lidskoprávní a další. Nikdo není odborník na vše a nikdo se nesmí vyvyšovat nad veřejnost tím, že bude bránit široké diskusi, své kritiky neustále urážet a zadržovat nepohodlné informace.

Věřím tomu, že zastánci (vyjma moci chtivých politiků, bezohledných koncernů a vědců neschopných překročit stín vlastní ješitnosti) a kritici mohou najít společný jmenovatel ve snaze vyvinout takovou energetickou cestu, která by za co nejmenší zátěže životního prostředí zajistila lidem kvalitní život. Diskuse by se neměla odvíjet pouze od čísel a aktuální spotřeby, ale je potřeba do ní zahrnout otázky současného životního stylu, politického zřízení, centralizace výroby energie a společnosti vůbec a další souvislosti. Je třeba si též uvědomit, že kvalita života není podmíněna počtem hmotných statků, jejichž nadměrná výroba a spotřeba také představuje plýtvání energií.

V tomto článku jsem prezentovala jen malý výběr toho, co by se o jádru dalo napsat. Na každý uvedený argument existuje zajisté i protiargument. Stavím-li se např. skepticky k technické možnosti vyvinout zcela bezpečný a odpad neprodukující jaderný reaktor, mohou se mé sympatie k obnovitelným zdrojům zdát naivní. Tyto technologie v současné době ještě neodrostly dětským střevícům a k širokému uplatnění je čeká dlouhá cesta. Myslím si ale, že pokud vím o rizicích a škodlivých vlivech na jedné straně a minimálně teoreticky možných alternativách na straně druhé, je lepší investovat energii do hledání  a vývoje alternativ namísto dokazování mizivosti rizika, jež se nikdy nedá úplně vyloučit.

 
Vysvětlivky:

1 – Thorium je dalším prvkem, který je možné k výrobě jaderné energie využít. V přírodě stabilní izotop thoria 232 lze ostřelovat neutrony, a tak z něj získat již nestabilní izotop uranu 233 (izotopy jsou atomy stejných prvků lišící se počtem neutronů). Tento uměle vytvořený uran se pak již sám dále rozpadá, dochází k uvolňování dalších neutronů a začíná řetězová jaderná reakce. Jedna z výhod zmiňovaného reaktoru měla spočívat právě ve využívání thoria 232, jehož lze vytěžit podstatně více než přírodního uranu.

2 – Rychlé množivé reaktory využívají k udržení řetězové reakce nezpomalených štěpných neutronů (proto „rychlé“) a při jejich provozu vzniká více plutonia, než se spotřebuje (proto „množivé“).

Alice Dvorská

Zdroje a další informace:

Robert Jungk: Atomový stát. Děti Země, 1994

Jiří Hála: Radioaktivita, ionizující záření, jaderná energie. Konvoj, 1998

Robert Laža: Jaderná energie a náš svět. EkoWatt a Hnutí DUHA, 1993

Heavy Footprint – The World Bank Group and Environment in Europe and Central Asia. CEE Bankwatch Network, 2000

Německý týdeník Der Spiegel

Materiály Hnutí DUHA, Greenpeace a dalších nevládních organizací

Mezinárodní agentura pro atomovou energii, www.iaea.org