Právě před rokem se smskami dozvídali čtenáři Egona Bondyho, že jejich oblíbený autor o den dříve, 9. dubna 2007, zemřel. Krátká vzpomínka našeho redaktora se vrací k inspirátorské roli, kterou tento autor sehrál vůči celé hned několika generacím během posledních šedesáti let. A možná přijde i Stalin, Krejcarová a páter Koniáš…

Za „kažení mládeže“ byl svého času odsouzen Sokrates ke své příslovečné číši bolehlavu. Heslo odvozené z jeho procesu si vetklo na počátku devadesátých let do štítu undergroundové Vokno. Možná jej ale můžeme použít i jako epitaf jednoho ze protagonistů českého undergroundu, Egona Bondyho. Právě jeho dílo lze vnímat jako snahu ovlivnit ty, kteří se ještě nezapojili do onoho podivného stroje na obrábění lidských individualit s názvem „kariéra“, na jehož konci jsou „poučení“ „vystřízlivělí“, „úspěšní“ a jinak duševně okoralí lidé. Ovlivnit je odkazem na to, že existuje ještě jiný svět (či spíše jiné světy) než ten, který mají naservírovaný na zlatém podnose před sebou, který s jejich účastí počítá a jehož role jsou na něj připraveny jako jednotlivé oděvy v šatníku – být dobrým studentem, rodičem, zaměstnancem, učitelem, šéfem… Jakže na to svého času Bondy odpověděl?

Nemyslete si že vám budu někdy děti vychovávat
tu další generaci otroků
nebo si dokonce na auto vydělávat
pro rozvoj blahobytu a pokroku.

Kdo chce kazit, musí být sám zkažený. Sám Bondy mohl dost dobře skončit jako stalinista (a pak se třeba kát a stát světanápravným osmašedesátníkem, jako jeho středoškolský spolužák Zdeněk Mlynář), nebýt nestorů meziválečné kulturní avantgardy, Záviše Kalandry a Karla Teiga. Přesněji řečeno – nebýt toho, že jejich slova o svobodě (nejen) umění a kritice všech totalitarismů, ať už rudých či hnědých, ovšem bez toho, aby to znamenalo argument pro souhlas se starou buržoazní civilizací, rezonovaly s něčím hodně hluboko v samotném mladém básníkovi. To je totiž pravá podstata „kažení mládeže“ už od Sokrata – na rozdíl od propagandy a ideologické či sociální manipulace nejde o to změnit člověka, udělat z něj povolnou loutku pro hraní příslušných rolí, ale o rozvinutí jeho vlastního potenciálu k tomu být svobodným člověkem.

Už od počátku byla v onom „kažení mládeže“, ještě v době, kdy mezi onu mládež patřil sám Bondy, viditelná vazba na psané slovo: ať už zapsané v počtu čtyř exemplářů jako u edice Půlnoc z padesátých let, rozšířené v pár stech kusech jako u Vokna tištěného na vyřazeném stroji na jídelní lístky, nebo šířeného v tisících kusech, jako časopisy po roce 1989. Psané slovo – ať už básně, prózy, dramatu či politického nebo filozofického textu (Bondy se virtuózně věnoval všem pěti žánrům) – nejen činilo myšlenku médiem, umožňovalo ji i po letech číst, nebo třeba také zhudebnit. Dávalo jí zároveň závaznost a podobu vykonaného díla.

Sklapni Staline bezzubou dáseň
je hotova
báseň

První zkaženou generací byla Bondyho generace vlastní – vlastně jako vždy jen „deviantní“ okraj této generace, pár zkažených dětiček, často potomků z umělčických rodin (pohříchu nezvedených potomků). Vše se odehrávalo na pozadí modrých košil s rudými šátky a rezolucí požadujících popravy. Asociálové skrývající se před pracovní povinností a povinnostmi vůbec, před fízly a jinými rameny společnosti – i to je tvář doby, v níž vznikaly Bondyho geniální básně. Další z tváří doby je Bondyho velká láska a drzá sociopatka Krejcarová, veršující:

Do řiti dneska ne
Bolí mě to

A pak chtěla bych si s tebou napřed povídat
Neboť si velmi vážím tvého intelektu 

Dá se o něm předpokládat
že by byl postačující
k mrdání směrem do stratosféry

 

Další generací byl underground sedmdesátých let. Texty vyjadřující generační pocit obecné marnosti a zároveň hledání konkrétní poetičnosti pomáhaly objevovat, že vedle společenské nesvobody může existovat vnitřní svoboda. Vnitřní svoboda, která dráždila režim natolik, že nikoli náhodou nesměřoval svou první velkou represivní akci v polovině sedmdesátých let na své bývalé manažery reformní komunisty, ani na zakázané a druhdy oficiální spisovatele, ale na takřka bezejmenné vlasaté hudebníky. Název jednoho z propagandistických dokumentů zaměřeného proti nim převzali z textu kapely Aktual dnešního výtvarného potentáta Milana Knížáka:

 

Probuďte pátera Koniáše
ať vstanou z mrtvých jezuiti
tisíce knih je třeba spálit
Probuďte pátera Koniáše

Rozkopte obrazy, spalte si knihy
divadla ať srovnaj buldozery
zahoďte všechno, co má ňákou cenu
spáchejte atentát na kulturu.

Mládí osmdesátých let tvoří další generaci Bondym ovlivněných. Nalezneme tu básníky jako Petra Placáka a především Jáchyma Topola. Tito básníci jsou zároveň protirežimními bojovníky, přenášející odpor proti režimu z podzemí do ulic. Jak ukazuje třeba nedávná kniha Petra Placáka Fízl, jejich názory oscilují mezi odporem k autoritám inklinujícím až k anarchizujícím polohám a mezi úctou k tradici, která vede až monarchistickým formulacím. Jáchym Topol, autor pozdější magické výpovědi o devadesátých letech Sestra, tehdy zpívá se svou kapelou Národní třída řádně nihilistická slova:

Je třeba si zvykat
skutečnosti tykat
skutečnosti krávo
nemáš na nás právo

Skutečnost je vyčazená
čas a plíce taky
je třeba si zvykat
skutečnosti tykat

Tak zcela Bondy tuto generaci nezkazil. Zůstala v ní svobodomyslnost, ovšem prožitek totalitního režimu vedl k tomu, že její protagonisté těžko mohli přijmout Bondyho levičácké názory. Někteří, zejména Placák, se dodnes realizují v antikomunismu. Minulé boje se vždy bojují snadněji než ty současné…

Aktuálnost Bondyho levičáctví zato plně vnímala další generace – ta naše, nucená vyrovnávat se ne už se státním socialismem, ale s kapitalistickou realitou. Bondy povzbuzoval celou plejádu různých oponentů daných poměrů – anarchisty, ekology, komunisty, humanisty, levicové křesťany… a všechny tyto proudy se snažil z jejich vlastních myšlenkových zdrojů co nejvíce radikalizovat. Leckdy přeháněl, mnohé své stoupence snad i zklamával, ale zároveň ve své knize Cybercomics napsal přesně to, co bylo v dané chvíli napsat potřeba – hrozivou a zároveň mobilizující vizi globalizace a jejích výsledků. Ostatně, pohotovost v reflexi patřila k Bondyho silným stránkám vždy. Ještě v prosinci 1989 stihl jasnozřivě strhat výsledky listopadové revoluce:

Jak jste věřili ve svobodu!
A zbyla z ní svoboda obchodu
tj. podvodu

Zalízt pod vodu
a tam utopit byste se měli
vy, co jste na Václaváku v nadšení vyváděli

To, co jste chtěli, jste dostali
zas vám akorát nasrali 

A rvát vlasy by si měl pan Havel
jak to s váma sválel.

I tato slova citovala na svých koncertech jedna mládežnická kapela, i když se už nejmenovala Plastic People, ale Fronta na banán.

Pochopitelně, kažení mládeže má svá negativa. Na prvním místě to může být paternalismus a nerovnost vztahů, na místě druhém pak jistá nedozrálost samotného kazitele, který jako kdyby kolem sebe neustále potřeboval mladší, které může poučovat. Egon Bondy jako člověk, který si kolem sebe budoval přímo mýtus, jistě ztělesňoval i tuto odvrácenou stránku podobného postoje a může pro budoucno představovat v tomto smyslu i varování. I tak jsem rád, že patřil mezi autory, kteří mě v mládí už navždy „zkazili“.

Ondřej Slačálek