Rozhovor s obviněným z Czechteku

Jednou z postižených stran byli i ti, které policie obvinila, převážně z napadení veřejného činitele. Většinu z obvinění pak ovšem nebyla schopna prokázat. S odstupem se naopak postup policie a státních zástupců jeví jako ryze účelový. Měl jen vyvážit a odůvodnit policejní brutalitu.

Takový je i příběh Rudofla Sedláčka. Byl zadržen a obviněn po skončeném zásahu v sobotu 30. července 2005. Rozhovor, kvůli kterému jsem se s ním sešel v prosinci roku 2007 popisuje převážně jeho soudní anabázi. Vyšel v A-kontra 1/2008. Aktuálním zveřejněním na webu A-kontra si chceme připomenout nejen rozehnání Czechteku, ale bohužel i tragickou smrt Rudlofa Sedláčka, který zahynul na začátku letošních prázdnin.

Anarchie v praxi? I tak se lze dívat na Czechtek, který za výrazného přispění masmédií a jejich bulvární skandalizace několik let hýbal českou společností. Z původně okrajového setkání elektronického undergroundu se stal fenomén, který oslovil desetitisíce lidí z Česka i zahraničí. Neslavné vyvrcholení zajistil masivní zásah policejních jednotek u Mlýnce na konci července 2005. O svých zkušenostech mluví Rudolf Sedláček, kterého stálo zadržení na Czechteku dva roky běhání po soudech.

Ještě na základce jsem dostal půjčenou jednu kazetu s nějakou nahrávkou, která mě docela fascinovala. Pouštěl jsem si ji pak pořád dokola. A pak jsem vyrazil i na nějaké akce.

To bylo tuším v roce 2000 v Lipnici. Už předtím jsem byl na nějakých větších akcích, ale to se nedalo srovnat. Tohle byla neskutečná síla. Pak už jsem jezdil pravidelně.

Ne, vůbec. Vycházel jsem z toho, že jde o legální akci. Ale už cestou nám volali známí, že to blokujou policajti a že se něco děje. Nám se pak podařilo dostat na louku lesními cestami. Pátek a z počátku sobota byla v pohodě. Teprve odpoledne začalo být jasný, že se něco bude dít.

Byl jsem mezi lidma v první linii, kteří protestovali vsedě a pasivně se snažili bránit nastupujícím těžkooděncům. Zpočátku to bylo v klidu, pak ale jeden policajt kopnul kluka do hlavy a okamžitě se zdvihnul spontánní odpor. Na policajty začalo lítat všechno možný, co bylo po ruce. Začala mela. Protože jsme měli auto docela vepředu, začali jsme se stahovat z dosahu dopadajících výbušek.

No právě. Lidi je normálně obcházeli, takže to bylo celkem k ničemu.

To už bylo k večeru, nějak po sedmý hodině. Čekali jsme ve frontě aut a lidí, kteří se snažili odjet. Stál jsme vedle auta a najednou jsem viděl čtyři těžkooděnce, jak míří do davu. Vůbec mě nenapadlo, že jdou pro mě. Jeden mě chytil zezadu a tonfou, kterou držel v ruce, mě hákem srazil na zem. Pak už mě srolovali a táhli pryč. Kámoš vylezl ještě z auta a křičel na ně, co to dělaj. Jeden z nich na něj zařval: „Zalez, zmrde, nebo tě sebereme taky.“

Vůbec, akorát řvali něco o tom, že jestli nebudu chodit, tak mě zlikvidujou, že shniju v kriminále. Jeden se mi při zákroku snažil nacpat tonfu do prdele a říkal, že tohle budu mít v „krymu“ pořád. Když mě pak vezli v policejní dodávce do jejich tábora, musel sem sedět s hlavou mezi kolenama na přepravce od zeleniny postavené na výšku, ze které jsem neustále padal. Díky tomu jsem byl „umravňován“. Pak mě vysadili k ostatním zadrženým.

Ne, ani náhodou. Šéfovala tam tomu nějaká ženská v uniformě a jen na každýho ukázala a řekla flaška, kámen a tak podobně. Následně mě odvezli policajti v civilu v bílé felicii. Ty se ke mně chovali normálně do doby, než jsme se ocitli na stanici. Při vystupovaní z auta se fízl na svou kolegyni usmál a řekl, že dál už to zvládne sám. Odvedl mě dovnitř, ale už po pár vteřinách v budově děsně zrudnul, dal mi facku a řek mi, abych nezapíral a přiznal se. Pak mě ještě odtáhnul na záchod, kde mi pár vlepil. Radši sem se válel na zemi a nekladl odpor. Po návštěvě toalety při chůzi po schodech dolů ještě procedil mezi zuby: ,,Nejradši bych tě skopl dolu.“ V tu dobu jsem měl stále ruce svázané za zády stahovací svorkou. Taky mi v tu chvíli bylo jasný, že když si začnu stěžovat, že mě mlátí, tak si jenom přitížím. Pak mě odvedl do nějaké místnosti, kde bylo ještě několik zadržených. Policista, který mě pak oficiálně vyslýchal, se choval celkem korektně. Asi mi taky pomohlo, že z té skupiny zadržených jsem vypadal nejmíň výstředně. Pustili mě někdy v jednu v noci a z Tachova jsem odjel prvním ranním vlakem kolem čtvrtý hodiny.

Právě, že moc ne. Nevěděl jsem, kde sehnat právníka, jestli nebudu mít problémy v práci. Kamarád mi poradil, abych se obrátil na Ligu lidských práv, která vyzývala účastníky Czechteku, aby se jí přihlásili. Takže sem si s nimi domluvil schůzku hned další den.

Mně to přišlo úplně supr. Ze začátku mi z Ligy furt volali, jestli něco nepotřebuju. Potom jsem komunikoval už jenom přímo s právníkem v Tachově, kterého mi sehnala Liga. Hlavně, když jsem tam poprvé přišel a celý jsem jim to vylíčil, tak mě pozorně poslouchali. Přišlo mi, že mi věří. Než jsem tam za nima šel, tak jsem byl vyklepanej, co z toho bude. Nevěděl jsem, kde vezmu prachy na právníka …

Ani korunu, když nepočítám náklady na cesty k soudům.

Hlavní věci se odehrávaly u okresního soudu v Tachově. Musím říct, že soudkyně byla hodně pečlivá. Myslím, že skutečně sledovala, co přesně říkám, a vnímala to. Hodně věcí ale zpackala policie. Celá obžaloba byla postavena na svědectví jediného policisty. Navíc neprovedli rekognici (pozn. red. „znovupoznání" - kriminalistická metoda; má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby, svědek ji musí nejprve popsat, teprve pak mu má být osoba ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami). Namísto toho, přímo před mýma očima, dali policajtovi, který mě označil jako pachatele, do ruky moji občanku. Ten ji letmo shlédl a suše konstatoval: ,,To je on.“ Jako klíčové se taky ukázalo, že policie nebyla schopná určit dobu, kdy k napadení došlo a za jakou dobu mě zadržela. U soudu se ukázalo, že mezitím muselo uběhnout minimálně půl hodiny, a podle soudkyně to byla příliš dlouhá doba, aby se nedala vyloučit záměna.

Jedna věc je, že jestli se tam něco stalo a ten vrtulník musel letět fakt pro toho zraněnýho policajta, tak se to muselo stát v místech, kde sem byl já. Každopádně já jsem nikoho na zemi ležet neviděl, ani ve chvíli když už byl vrtulník na zemi.

Když se zastavil kordon a za ním přistál vrtulník, tak za ním nebyl skoro nikdo, a byl docela klid. Všichni měli strach a byli zalezlí v autě. Maximálně někdo občas jen vykouknul. A já jsem byl poslední a byl jsem k nim nejblíž. Podle mě mne prostě vyhmátli, protože potřebovali někoho, a já sem byl zrovna po ruce.

To jsem neviděl. Maximálně tak holku se zkrvaveným obličejem o pár metrů dál, ale ta zcela zjevně nepatřila k „ochráncům pořádku“. Já jsem právě vůbec nevěděl, proč tam vrtulník letí. Oni hodili jen červenou dýmovnici jako signál, kde má přistát.

Ne. Ten zraněný policista také vypovídal u soudu a probíralo se tam i to zranění. Ale nakonec to bylo jen nějaké pohmoždění páteře. Byl v neschopnosti asi měsíc.

Sledoval jsem to a většinou mi to přišlo ujetý. Měl jsem z toho dojem, že jsou přesvědčený, že jsem to udělal. Kolikrát je ani nezajímalo to, co u soudu zaznělo. Novináři na chodbě soudu například vesele rozprávěli se svědčícími policisty a zapisovali si to do poznámek. Za celou dobu se mě jeden jediný novinář zeptal na jedinou otázku. A to, kolik je mi let, aby následně můj věk v článku uvedl chybně. Já jsem jim byl leda tak dobrej na fotku, ke který hodili nějakej do očí bijící titulek. Vlastně jediné, co nějak věrněji popisovalo proces, se objevilo v reportech na czechtek.bloguje.cz.

Vyhnout se tomu asi nemůžeš, protože se ti to může stát kdekoli. Příjemný to nebylo, vzalo mi to určitě pár nervů, nejhorší byla nejistota.

Věřil jsem tomu, že ne. Ale pak jsem si před každým soudem říkal: „Sakra, co když se tady prostě vyrojí nějakej další věrohodnej policajt, kterej něco řekne, a pak půjdu do toho „krymu.“ Já bych to tam nepřežil.

Byl jsem na akcích, ale než se to stalo, tak můžu říct, že jsem jezdil častějc. Teď taky nemám kvůli práci tolik času. Ale určitě mě to odradilo na nějakou dobu.

Potom, co se to stalo, tak jsem skoro rok nikde nebyl. Říkal jsem si, pojedu někam, přijedou tam policajti a třeba jen při normální kontrole mě vezmou a řeknou si: „Jó, to je tenhleten.“ Prostě nevíš, jestli ten policajt o tom ví, a co se mu honí hlavou.

A co říkáš tomu, jak to celý dopadlo. Pár technařů bylo odsouzeno, dostali podmínky.

Tam nakonec nebyl obviněn žádnej policajt?

Policajti z toho vyvázli docela jednoduše. Co tam prováděli, co jsem viděl, to nebylo moc košér. Třeba kluk s rozbitou hlavou lezl po čtyřech a policajt vyběhl a ještě ho dorazil tonfou do hlavy. Přitom chránit zdraví mají policajti jako první věc a oni tam naběhli a začali to tam masakrovat.

Nevím, jestli se to může opakovat. Nicméně Czechtek už nebude.

Rozhovor připravil Jeroným Lapka