Nadpis je možná trochu dlouhý. Doufám ale, že působí natolik atraktivně, že se laskaví čtenáři a laskavé čtenářky začtou do článku, který pro A-kontru možná není příliš typický. Nedočtete se v něm nic ostře politického, nepouštím se do žádných sofistikovaných analýz a možná budu o želvách samotných básnit až příliš. Ale nerodí se naše smýšlení zrovna z těch nejvíce osobních zkušeností a zážitků?

Letos v létě jsem se vypravila na pět týdnů na řecký ostrov Zakynthos. Že nevíte, kde se nachází?Kousek pod Korfu, v Iónském moři a v dávných časech byl součástí Odysseova království. To ale jen na okraj. V současné době je spíše královstvím masového turismu té nejodpornější podoby. Na druhou stranu je ale také nejvýznamnějším hnízdištěm mořské želvy karety ve Středomoří a z těchto dvou faktů pramení střet zájmů, který místy nabírá podoby otevřeného konfliktu.

Mořské želvy v Řecku

            Za želvami jsem se nevypravila poprvé. Již před třemi roky jsem byla na Krétě pracovat jako dobrovolnice Řecké společnosti na ochranu mořských želv Archelon. Jedná se o nevládní organizaci působící na území celého Řecka. V létě se ochranou želv zabývá prakticky formou aktivit přímo na místě činu, tedy v oblastech nejvýznamnějších hnízdišť – na Krétě, Zakynthosu a Peloponéském poloostrově. V tom jí každoročně pomáhá až pět set dobrovolníků z celého světa, kteří se na několik týdnů až měsíců do Řecka vypraví. V zimě se soustřeďuje na lobbying a vzdělávací akce jak pro děti a ostatní veřejnost, tak pro přesně definované cílové skupiny obyvatelstva, např. rybáře. Navíc celoročně provozuje želví záchrannou stanici v Athénách.

            Měsíc strávený na jižním pobřeží Kréty byl opravdu skvělý. Moře bylo fantastické, táborový život navýsost zábavný a zaujala mne i samotná práce. Malý nedostatek spočíval akorát ve faktu, že na devíti kilometrech pláže jsme měli asi jen padesát hnízd a želvu na živo neviděl za celou dobu prakticky nikdo z nás. Viděli jsme dost stop, přemísťovali jsme hnízda z nevhodných míst a takto si užili práce se spoustami vajíček navlas podobným pingpongovým míčkům. Ale naše velká favoritka, kareta obecná, se nám osobně nepředstavila. Z tohoto důvodu jsem se letos rozhodla změnit místo působnosti a vypravila se na Zakynthos. Na pěti kilometrech pláže tam totiž mají každý rok 900 až 1200 hnízd. A to už je opravdu něco.

            Asi bych měla ještě osvětlit, v čem vlastně práce dobrovolníků spočívá. Kromě provozu a údržby tábora jsme se věnovali osvětě přímo na plážích, vysedávali v infostáncích a pořádali večerní přednášky s diapozitivy v hotelech, tavernách nebo na lodích v rámci turistických celodenních výletních plaveb. Fyzicky nejnáročnější, na druhou stranu ale nejatraktivnější, byla vlastní „želví“ práce: ranní pochůzky po plážích, kde jsme četli stopy, vše zapisovali a vyměřovali polohu nových hnízd a také noční číhání na pláži na želvy, které jsme značkovali a kontrolovali jejich zdravotní stav.

            Proč vlastně organizace Archelon dělá okolo karet takový povyk? Mořské želvy žily již za dob dinosaurů, jsou tedy jedním z nejstarších živočišných druhů. Dospělé karety navíc kromě žraloků nemají žádné přirozené nepřátele a mohou se dožít úctyhodných osmdesáti let. Mořské želvy dokázaly odolat nástrahám evoluce a změn klimatu, nedokážou ale odolat rozvoji masového turismu. Z tohoto a několika dalších důvodů (konflikty s rybáři, srážky s motorovými čluny, znečištění životního prostředí, eroze pláží atd.) se dostaly na listinu ohrožených druhů.

            Tento článek nemá za cíl zaobírat se biologií želv, s tou se lze seznámit např. na webové stránce www.archelon.gr. Uvedu jen několik faktů nezbytných pro orientaci v problematice. Je důležité si uvědomit, že kareta obecná (caretta caretta) hnízdí s rezervou kilometru sem a kilometru tam pouze v lokalitě, kde se vylíhla. Zmizí-li tedy z nějakého důvodu pláž, kde želvy hnízdí, mizí automaticky i celá místní želví populace – instinkt karetám nedovoluje jednoduše se přestěhovat na pláž o deset kilometrů dál nebo na sousední ostrov. Karety jsou také velmi plachá zvířata, ve vodě sice navýsost elegantní, na souši ale značně neohrabaná a nejistá. Z moře vylézají pouze samice a to výhradně za účelem hnízdění. Pláž musí být tichá a neosvětlená. Netroufne-li si želva po dobu několika dní na pláž vylézt nebo nenalezne-li na ní vhodné místo k vyhrabání hnízda, vejce naklade do vody a tím o ně přijde. Mláďata se líhnou v noci a snaží se co nejdříve dostat do moře. Orientují se podle nejsvětlejšího bodu, který v prostředí přirozené pláže představuje mořská hladina s odrážejícími se hvězdami nebo měsícem. V prostředí turistické pláže bývají nejsvětlejšími body pouliční lampy, osvětlené taverny nebo i baterky nočních výletníků. Želví dorost se automaticky vypraví směrem přesně opačným a po východu slunce umírá na vyčerpání a dehydrataci. A asi není třeba zdůrazňovat, že samotnému hnízdu také neprospívá, projde-li se po něm několik desítek nebo stovek lidí denně.

            Mohlo by se tedy zdát, že řešení nastíněného střetu zájmů – touze lidí po plážových radovánkách a životní potřebě želv v podobě klidného prostředí – je velmi komplikované. Existuje ale několik jednoduchých a navýsost efektivních pravidel, které umožňují soužití lidí i želv na stejném místě. Na Krétě jsme propagovali slogan „užívejte si pláží ve dne a v noci je přenechávejte želvám“. Prosili jsme tedy lidi, aby na plážích v noci nespali, nerozdělávali ohně a ani se zde neprocházeli. Doplnit lze několik dalších pravidel:

-         neodhazovat jakékoliv plasty (želvy si je pletou s medúzami, polykají je a následně umírají na zácpu)

-         v motorových člunech jezdit velmi pomalu (želvy se rády sluní u mořské hladiny a rychle jedoucímu člunu se nestíhají vyhnout, což nezřídka končí jejich těžkým zraněním nebo i smrtí)

-         stavět slunečníky a polehávat jen ve vzdálenosti do pěti metrů od břehu (v zadní části pláže se v horkém a kyprém písku nacházejí hnízda)

-         v žádném případě se nedotýkat dospělých želv ani mláďat

Pro další problémy se za dvacet let zkušeností nasbíraných během práce v terénu podařilo pracovníkům a dobrovolníkům Archelonu vypracovat sérii relativně jednoduchých opatření, která „zájmovou kolizi“ želv a turistů dokážou dále efektivně zmírnit. Řešení situace tedy není extrémně komplikované nebo nemožné. Uvážíme-li ale bezohlednost některých turistů, častý nezájem ze strany politické elity, laxní přístup policie, chamtivost turistických koncernů, ale i zcela objektivní potřebu místního obyvatelstva nějak si vydělat na živobytí, dostaneme se do problémů.

 
Specifika Zakynthosu

            Jak jsem již zmiňovala, Zakynthos je, konkrétně pláže v zátoce Laganas, nejvýznamnějším hnízdištěm karety obecné ve Středomoří. Z tohoto důvodu lobboval Archelon přes deset let za založení národního parku, který by dostal pod kontrolu místní turistický boom posledních dvaceti let. Před několika lety byl národní park s podporou Evropské unie a dalších ochranářských organizací založen, boj ale není zdaleka vyhraný.

            Z Kréty jsem měla zkušenost, že naše aktivity místní obyvatelstvo vnímalo buď neutrálně, nebo nás různorodými způsoby podporovalo – od slev v barech přes materiální dary po zadarmo vyhrazený prostor v campu. S otevřeným nepřátelstvím jsem se nesetkala. Teoreticky bylo vše v pořádku, jeli jsme někam páchat bohulibou činnost a to za souhlasu místních. Neměla jsem pocit, že bychom někomu vnucovali naši představu o ochraně přírody. Podstatně méně harmonický byl Zakynthos. I zde se naše práce sice u někoho setkávala s pochopením či podporou, velmi často ale s více či méně otevřeným nesouhlasem. V některých momentech jsem si připadala jako aktérka následující situace: zahraniční mládež přijela, samozřejmě neuměla řecky a začala místní usedlíky (a turisty) poučovat, co všechno mají dělat a nedělat, což se setkávalo s nelibostí. Fakt, že Archelon je řecká organizace, nám v těchto momentech argumentačně příliš nepomáhal. Celým svým vysvětlováním mířím k otázce, kterou jsem si sama pro sebe zatím zcela nevyřešila: máme právo provozovat „rozvojovou“ pomoc nebo ochranářskou činnost někde, kde to po nás nechtějí? Chtělo by se říci, že ne. Realita je ale častokrát nesrovnatelně komplikovanější než teorie. A čí je vůbec životní prostředí? Mají lidé, kteří na daném místě žijí, právo s ním nakládat naprosto jakkoliv?

            Během těch pěti týdnů pobytu jsem si uvědomila několik faktů. Zejména jsem se oprostila od romantické představy navrácení pláží želvám, touhy vypudit turisty a konat jen v zájmu přírody. Přestala jsem situaci vidět černobíle a přiznala si, že lidem nemůžeme upírat jejich právo na rekreaci u moře, ačkoliv třeba mě osobně dvoutýdenní válení si šunek na lehátku pod slunečníkem příliš atraktivní nepřipadá. Je třeba se snažit situaci změnit, nelze ale očekávat návrat do poměrů před dvaceti lety.

Ačkoliv mluvíme o „bohaté“ západní Evropě, neoplývalo místní obyvatelstvo Zakynthosu nikdy nadbytkem pracovních příležitostí. Turistický boom nastartovaný před dvaceti lety jeho velké části přinesl nové možnosti (nemalého) výdělku. Založení národního parku a doprovodná omezení na využívání pláží a vodní plochy (určený dovolený počet lehátek a slunečníků, zákaz vodních sportů, v nejpřísněji chráněné zóně zákaz provozu jakýchkoliv plavidel apod.) možnosti výdělku opět omezil a na konflikt bylo zaděláno. Je faktem, že např. provozovatelům vodních sportů bylo nabídnuto přeškolení na řidiče výletních lodiček, které želvy jezdí pozorovat. Turisté si za shlédnutí karety v jejím přirozeném prostředí deset euro zaplatí s radostí a ačkoliv i tyto aktivity zvířata stresují, jedná se za předpokladu dodržování určitých pravidel o výrazně menší zlo ve srovnání s vodními sporty. Toto řešení by se tedy dalo označit za relativní kompromis v zájmu obou stran a krok kupředu. Dohoda se již ale hůře hledá s majiteli spousty taveren, které svými lehátky pláže zastavují čím dál více a po soumraku jsou navíc zdrojem hluku a umělého osvětlení. Skutečnost, že řada podniků byla postavena ilegálně, se obecně také příliš neřeší…

Toto léto navíc došlo ke zcela specifické situaci. Národní mořský park Zakynthos jednoduše nefungoval. Jeho zaměstnanci (minimálně z poloviny místní, což samozřejmě situaci výrazně prospívalo) nedostali od počátku roku plat, šest měsíců ještě pracovali zadarmo a poté vstoupili do stávky. Jejich práci, zejména kontrolní pochůzky po pláži na úkor vlastní osvěty nebo práce přímo s karetami jsme poté přebírali my, pochopitelně s podstatně menším úspěchem. A kam se peníze poděly? Do megalomanského podniku zakamuflovaného do hábitu oslav lidské pospolitosti napříč všemi národy, do organizace olympijských her… Svým dílem přispěla i změna centrální vlády v Athénách, noví „zástupci lidu“ o ochranu životního prostředí jevili ještě méně zájmu než jejich předchůdci a nepomáhalo ani bububu Evropské unie.

 
Řidička Dora a majitel taverny Stanis

            Celou složitost problému vzájemných vztahů mezi dobrovolníky, želvami, turisty a usedlíky lze nejlépe demonstrovat na několika konkrétních případech. Vyplývá z nich, že zobecňovat nelze vůbec nic a situace se liší od pláže k pláži. Řekové navíc k ráně mají celkem blízko a dané situace se řeší radikálnějšími prostředky než je tomu zvykem u nás.

            Z důvodu bezpečnosti se nám hned po příjezdu dostalo několika základních instrukcí. Dobrovolníkům mužského pohlaví nebylo doporučováno se během kontrolních pochůzek po plážích Kalamaki a Laganas zdržovat v okolí taverny svalovce Stanise, který jednou svůj nesouhlas s našimi aktivitami demonstroval ručně a stručně dobrovolníkovi Stretchovi z Británie. Tento úsek byl tedy vyhrazen holkám. Stanis asi v rámci nějakého pofidérního gentlemanství po nás jen zle koukal, více si ale nedovolil. Stejně tak nám bylo doporučováno provozovat ranní prohlídku pláže Daphni rychle a nepříliš dlouho se zde zdržovat. Majitelka tamní ilegální taverny disponovala brokovnicí a jednou po ní již i sáhla, naštěstí jen demonstrativně.

            Podobně razantně svůj přístup demonstrovala i místní řidička vyhlídkové lodičky Dora. Ta se ovšem nacházela na ochranářské straně barikády, jako jedna z mála dodržovala předepsaný odstup loďky od želv a turisty zásobovala informacemi o jejich biologii. Na druhou stranu neváhala přetáhnout tyčí po hlavě ty z nich, kteří se ke zvířatům přiblížili příliš, chtěli na nich jezdit, tahat je za ploutve či provozovat podobné další neplechy. A že jich nebylo málo…

            Tohle všechno se odehrávalo ve středu zátoky Laganas, v okolí stejnojmenného hlavního turistického centra. Jako v naprosto jiném světě si člověk připadal jen o kousek dál, na kraji zátoky v okolí poloostrůvku Gerakas. Žádné velké hotely, jen občasné malé apartmány. Žádné bazény a bar vedle baru, ale pastviny s různorodým domácím zvířectvem a výrazně příjemnější atmosféra ze strany místních. Je třeba podotknout, že vesničce Gerakas vládne jeden jediný rodinný klan, který vlastní veškeré místní podniky. Pravděpodobně si moc dobře uvědomuje, co v zachovalém životním prostředí má, situaci kontroluje železnou rukou a do svých kšeftů si od nikoho nenechá mluvit. Respektuje pouze starousedlickou rodinku dědy Dimitrise, kterému akceptuje jeho několik lehátek na pláži a který stejně neprojevuje žádné tendence svůj minipodnik rozšiřovat. Do Gerakasu směřují turisté spíše náročnějšího zaměření, kteří neváhají zaplatit slušné peníze za ekoturistické aktivity, např. procházky v dunách s doprovodným výkladem nebo výjezdy na pomalých katamaranech. Místní navíc nejsou finančně závislí výhradně na turismu jako v Laganasu a co jsem tak vypozorovala, funguje zde podstatně normálnější život než ve zběsilém víru diskoték a barů o několik kopců dál. Příměří mezi usedlíky a Archelonem je zde sice křehké, ale existuje a dá se na něm nějakým způsobem stavět.

            Všechny situace samozřejmě nebyly natolik vyhrocené jako zde uvedené příklady. Sama jsem ale byla překvapená, jaké konflikty mohou vznikat okolo natolik mírumilovného tvora, jako je mořská želva.

Robinsonem na pláži Sekania

            V celé zběsilosti přebujelého turismu existuje uvnitř celé zátoky místečko, o kterém skoro nikdo neví. Pláž Sekania nenajdete na žádném pohledu a v minimu průvodců. Zdálo se mi, že na celém ostrově existuje nepsané pravidlo, že se o ní prostě nemluví, aby tam nikdo nechodil. Sekania je totiž pláží s největší hustotou hnízd – letos na přelomu července a srpna, tedy koncem hnízdní sezóny, se jich na pěti stech metrech nacházelo asi šest set! Čím více narůstá šílenství nedalekého Laganasu v podobě zastavěného prostoru, hluku, světla, aut na pláži apod., tím více se karety stahují do ticha Sekanie. Ta je mezi nimi oblíbená i z dalších důvodů – je sevřená mezi vysokými útesy, a proto špatně přístupná, je značně široká, moře je velmi mělké a písek má přesně tu kvalitu, jakou mají karety rády.

            Aby se tento malý želví ráj zachoval, koupil Sekanii WWF (World Wildlife Fund, známá ochranářská organizace s pandou v logu) a ta takto nabyla statutu soukromého majetku, na který má zakázaný vstup absolutně každý kromě vědeckých pracovníků a dobrovolníků Archelonu nebo WWF. Jezdili jsme na ni ve směnách po třech nebo čtyřech dnech ve skupinkách po šesti lidech. Brzo ráno jsme četli stopy a analyzovali noční události na pláži, přes den ji hlídali před zbloudilými turisty a v noci vyráželi přímo za želvami. I pro nás platila přísná pravidla, např. zákaz používání jakýchkoliv čistících prostředků a tak jsme pláž po několik dní obývali v těch nejprimitivnějších podmínkách s minimem věcí, ale zato úžasným mořem a ve společnosti opravdu hodně karet. Musím se přiznat, že tři dny na Sekanii se mi opravdu vryly do paměti.

            O útes dál, kousek od Sekanie, se nachází již zmiňovaná Daphni, jeden z nejpalčivějších problémů. Z přírodního hlediska pro želvy ideální, ilegální taverny na ní ale raší jak houby po dešti a jakákoliv domluva s usedlíky se zdá být nemožná. Archelon se proto rozhodl pro poslední řešení a začíná sbírat peníze na její koupi a finanční vyrovnání místním. Doufejme, že se časem z Daphni stane druhá Sekania.

 Co jsem si ze Zakynthosu přivezla

Kromě spousty fotek a zážitků jsem bohatší o řadu poznatků. Zakynthos mě za oněch pět týdnů naučil několika věcem. Zejména jsem si zažila ochranu životního prostředí opravdu v akci, ne jen za pultíkem infostánku u nás v centru města. Také jsem si potvrdila, že do ochranářských plánů musí být zahrnutí místní lidé, bez nich to nejde. Na druhou stranu je velmi těžké najít kompromis mezi různorodými a často protichůdnými zájmy všech stran.

Několikrát jsem taktéž revidovala svůj postoj k turistům. Po svém přístupu jsem ještě disponovala značnou tolerancí, která se po několika dnech snížila až skoro na nulovou úroveň, jelikož člověku občas opravdu zůstává rozum stát nad některými situacemi. Inteligentní hlavě jedné rodiny (mimochodem zrovna české) jsem nebyla schopná vysvětlit, že na želvy se nemá sahat a že synátor by se neměl snažit na nich jezdit, když je během potápění někde potká. Tatínek si stále mlel svou o tom, jak by to bylo velmi vtipné vyfotit… Na druhou stranu i turisté mohou být hybnou silou a jako velmi progresivní se v tomto směru jevili např. Němci a Rakušané. Ti s námi po přednáškách v hotelech ještě dlouho diskutovali, navrhovali různá opatření, na plážích se chovali velmi slušně, přispívali na naši práci značnými finančními obnosy, hromadně podepisovali petici za zaplacení mezd zaměstnancům národního parku a u svých cestovních společností se někteří z nich následně zasazovali o šíření informací o ochraně karet i v jejich propagačních materiálech.

A proč mě vlastně celý pobyt na „želvím ostrově“ tak chytil za srdce? Kromě skvělého osazenstva tábora, které bylo poskládáno z lidí opravdu ze všech koutů světa, dvou fantastických celodenních výletů křížem krážem po ostrově a neposledně také spousty legrace přes noc v našem oblíbeném baru a přes den ve volných hodinách na pláži, jsem také zjistila, že na želvách je opravdu něco magického. Ne nadarmo to bylo zvíře zasvěcené bohyni Afrodítě a v řadě kultur po celém světě zaujímá velmi specifické postavení. Koneckonců i nejstarší nalezená řecká mince nese podobiznu želvy.

Jednu noc jsem měla „šichtu“ s Angličanem Timem a Řekyní Angelou. Dlouho jsme čekat nemuseli, první kareta naší noci vylezla z moře coby dup. Jelikož hlavní prioritou bylo vždy nechat želvy zahnízdit a až potom je začít značkovat a kontrolovat, museli jsme se vždy chovat velmi tiše a nenápadně. Želvě asi hodinku trvalo, než si našla to své místečko a zadními ploutvemi vyhloubila vhodnou díru. Poté jsme se po břiše doplazili až za ni a ze vzdálenosti dvaceti centimetrů sledovali, jak klade vajíčka. Bylo opravdu fascinující pozorovat toho metrového, osmdesát kilogramů těžkého a na suchu neohrabaného tvora, s jakou opatrností vajíčka klade, poté je velmi jemně zadními ploutvemi pokrývá pískem, vše uplácá a následně s velkou pečlivostí celé hnízdo skryje pod velkou haldou písku. Nachytala jsem se, jak se celou dobu usmívám a mám pocit hlubokého klidu a štěstí. Ohlédla jsem se na Tima a on měl v obličeji naprosto stejný výraz. Došlo mi, že otázky typu „proč by se ty želvy měly chránit a na co nám jsou dobré“ jsou velmi sebestředné. Želvy jsou dokonalé prostě samy o sobě.

Alice Dvorská