Druhá světová válka nebyla jen rozpoutáním masového zabíjení, z něhož si svět prošel otřesem už při první světové válce. Přinesla rovněž zkušenost dokonale organizované genocidy a také leteckých útoků na  civilisty, které vyvrcholily použitím jaderných zbraní. Obrazy zkázy v Hirošimě a Nagasaki a strach z toho, že se násilí v takto ničivé míře bude opakovat a stane se normou, byly vystřídány obavou z potenciálu rychle rozvíjených jaderných zbraní zničit celou lidskou populaci planety.

 
Výzva pro radikální politiku

Jestliže pro prezidenta USA Harryho Trumana (a jistě i pro další mocné, kterým se podařilo jaderné zbraně získat) byla atomová bomba „největší věcí v dějinách“, pak radikální politiku žár „jasnější než tisíc sluncí“ šokoval a vedl k otázkám co dělat. V poválečné Velké Británii se řada lidí (včetně např. George Orwella) domnívala, že tento nový typ zbraní činí odpor proti moci nemožným, že již nelze účinně konfrontovat někoho, kdo disponuje tak ničivým arzenálem. Relativní symetrie mezi vojákem a revolucionářem se s nástupem jaderných zbraní jednoznačně vychýlila ve prospěch toho prvního.

Proti tomuto názoru vystoupil ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století mladý anarchista Alex Comfort. Upozornil na to, že povaha moci se nezměnila, že stále potřebuje souhlas ovládaných – těch samých ovládaných, které svými nerozlišujícími a ničivými zbraněmi vystavuje hrozbě smrti více než kdykoli předtím. Možnost porážky mocných stále existuje, jen je třeba změnit taktiku. Nekonfrontovat moc symetricky – tedy válčením, prostředkem, v němž by velmi pravděpodobně triumfovala. Namísto toho mělo radikální hnutí postavit proti jejímu hazardu s všeobecnou smrtí úsilí o zachování života a proti jejímu násilí nenásilnou taktiku. Státy jsou závislé na poslušnosti jednotlivých lidí, které státní aparát často redukuje takřka na součástky stroje, jímž v konečné intenci chce být. Jenže lidé nejsou jen součástky – a ohrožení, které představují jaderné zbraně, jde proti jejich základnímu instinktu: pudu sebezáchovy. To je dosti silná motivace k tomu, aby se silou své neposlušnosti snažili odzbrojit a ochromit stát a zbavit ho tak jeho ničivých možností.

Fyzik a filozof

Proti jaderným zbraním se ovšem postavili i ti, kdo rozhodující měrou přispěli k jejich vzniku. Nejzajímavější příkladem je Albert Einstein. Právě on vyzval roku 1939 k vyvíjení jaderných zbraní amerického prezidenta Roosevelta, i když věděl o jejich možných ničivých účincích („jediná taková bomba, nesená lodí a vybuchnuvší v přístavu, může klidně zničit celý přístav i s částí okolní oblasti“). Mimo jiné tehdy poukázal i na to, že Hitler převzal zásoby uranu v Československu. Po válce ale jaderné zbraně jasně odsoudil a zbylých deset let svého života proti nim aktivně vystupoval. „Nevím, jakými zbraněmi se bude válčit ve třetí světové válce. Ale čtvrtá světová válka se povede pazourky a oštěpem,“ řekl tehdy.

Krátce před svou smrtí roku 1955 Einstein podepsal manifest, který proti atomové bombě sepsal filozof Bertrand Russell. Text domýšlel odpor proti jaderným zbraním do politických důsledků a upozorňoval na to, že i když na světě existuje mnoho sporů a konfliktů a především boj mezi západním a východním blokem („komunismem a antikomunismem“), ke kterým politicky jednající lidé těžko mohou být lhostejní, charakter nových zbraní je musí vést k omezení prostředků používaných v těchto bojích. Hrozba, kterou přináší válka, znehodnocuje vítězství, ať už by patřilo komukoli, neboť výsledky budou „strašlivé pro všechny strany“. Dilema, jemuž svět čelí, tak podle manifestu znělo: „konec lidstva jako druhu, nebo bude lidstvo muset odmítnout válku“. Autoři věděli, že to je frustrující pro jednotlivé strany různých konfliktů, jimž se tímto dost možná odpíralo vyřešení, a také, že „zrušení války si vyžádá nepříjemná omezení státní suverenity“. Nastalá situace ovšem na všechny lidské aktéry uvalila imperativ, jehož neuposlechnutí mohlo být ztrestáno všeobecnou smrtí: „Pamatujte na svou lidskost a zapomeňte na vše ostatní.“

Hnutí a jeho výsledky

Intelektuálové veřejně vystupovali a formulovali myšlenky. Ty by ale zůstaly pouhými slovy nebýt lidí, kteří z nich udělali hmotnou sílu. Ta byla značná už v padesátých letech, kdy zejména ve Velké Británii vystupovaly různé skupiny pod heslem „Ban the Bomb“ („Zakažte bombu“). Postupně se přidávaly další, nejvýznamnější byla Campaign for Nuclear Disarmament (Kampaň za jaderné odzbrojení). Je zajímavé, že samotnému Russellovi byla tato organizace málo bojovná, roku 1960 ji opustil a založil Committee of 100 (Výbor sta), který podporoval občanskou neposlušnost proti jaderným zbraním. Hnutí se dále rozšiřovalo a představovalo viditelnou sílu schopnou mobilizovat statisíce lidí, což se projevilo počátkem osmdesátých let – tedy v době, kdy došlo k další eskalaci vzájemného jaderného vyhrožování obou supervelmocí. Zajímavé jsou vedle rozsáhlých demonstrací také např. ženské tábory před vojenskými základnami, jejichž účastnice u nich držely nepřetržité hlídky. Jestliže se východní blok pokusil toto hnutí infiltrovat a zneužít pro své účely, byla ve skutečnosti mírová a protijaderná tématika (a existence silného hnutí, které se jí zabývalo) velmi podvratná pro něj samotný. Protijaderné hnutí ovšem nezaniklo ani po rozpadu východního bloku a objevuje se s velkou silou v zemích, které si nově pořizují jaderné zbraně (Indie, Pákistán) a v oblastech, které jsou místy jaderných testů (Tichomoří). Zdá se však, že se příliš nedaří tato hnutí globálně propojit, že každé vychází z jiného kulturního kontextu a vyjadřuje postoje a obavy jiné skupiny lidí.

Protestům proti jaderným zbraním se nepodařilo dosáhnout „zrušení války“ nebo jaderného odzbrojení. Mnozí pozorovatelé ale tvrdí, že uspělo v tom, že zabránilo dalšímu používání jaderných zbraní. Bylo by možné namítnout, že skutečným důvodem byl otřes z následků jejich použití v Japonsku, který mohl zapůsobit i na politiky. Už jsme ale viděli, že pro prezidenta USA Trumana byla jaderná bomba „největší věcí v dějinách“. Lawrence Wittner zmapoval v časopisu Bulletin of the Atomic Scientists posun vynucený existencí silného protijaderného hnutí a nesouhlasem veřejnosti. Ještě Trumanův nástupce Dwight Eisenhower tvrdil, že by jaderné zbraně měly „být používány úplně stejně jako kulky nebo cokoli jiného“. Jenže například na Vietnam, kde jaderné zbraně mohly konflikt rozhodnout ve prospěch USA, nikdy nedopadly. Proč? Jak řekl významný poradce prezidentů Kennedyho a Johnsona, McGeorge Bundy: „Žádný prezident by nemohl doufat v pochopení a podporu svých spoluobčanů, kdyby použil tu bombu“. Dokonce i muž, který se později chlubil tím, že jaderným zbrojením dostal na lopatky Sovětský svaz, americký prezident Ronald Reagan, musel počátkem osmdesátých let pronášet takovéto úlitby veřejnému mínění: „Jaderná válka nemůže být vyhrána a nesmí být nikdy vedena... Těm, kdo protestují proti jaderné válce, mohu jen říct: Jsem s vámi!“

Kapitulace nebo odpor proti moci?

Jaderné nebezpečí ovšem přetrvává – a rétorika protijaderného hnutí odhaluje zásadní nejednoznačnost. Heslo „pamatujte na svou lidskost a zapomeňte na vše ostatní“ totiž může vést ke kapitulantství před nepřítelem, který bude bezohlednější – ostatně ve zvulgarizované podobě znělo v osmdesátých letech „raději rudý než mrtvý“ („better red than dead“) a bylo právem kritizováno východoevropskými odpůrci moci jako Václavem Bělohradským nebo Václavem Havlem. Dnes má tento přístup často podobu boje ne proti jaderným zbraním, ale pouze proti jejich „šíření“. Takový přístup napomáhá uchovávání statu quo, je často využíván v rétorice zejména USA (vzpomeňme na to, jak se snažily zhypnotizovat svět kauzou iráckých zbraní hromadného ničení i na to, k jaké to vedlo blamáži), prohlubuje mocenskou nadřazenost Západu nad ostatními částmi světa a znamená v důsledku podporu mocnosti, která si vzhledem ke své asymetrické vojenské síle může jako patrně jediná jaderné zbraně dovolit použít. Na opačném pólu protijaderného hnutí stojí vůle nekapitulovat před mocí, třebaže má tak ohromné prostředky k ničení, a konfrontovat ji tím, co může být zbraní hromadného ničení proti ní – totiž tím, že se na jejím mechanismu lidé přestanou podílet. 

 
Ondřej Slačálek