Nestabilní systémy se vyznačují tím, že stačí jen malá odchylka od normálu k tomu, aby se ocitly v krizi. Dvacátého sedmého října loňského roku zabil na pařížském předměstí Clichy-sous-Bois elektrický proud Zyeda Bennu a Bouna Traoreho, když hledali úkryt před policií v elektrické stanici. Výsledkem bylo dvacet nocí nepokojů, kolem devíti tisíc zapálených aut a tří tisíc zadržených. Francie zažila největší nepokoje od 60. let minulého století, sdělovací prostředky se chytily kosti a informovaly o „válce přistěhovalců“. Poté, co na Nový rok hořelo už jen „normálních“ čtyři sta dvacet pět aut a vláda zrušila výjimečný stav (4. ledna 2006), mediální zájem opadl a Francii nahradil Hamas a karikatury. Přitom je zřejmé, že nepokoje byly jen důsledkem hlubší sociální krize, důsledkem sice výjimečným, avšak jen svým rozsahem, nikoli povahou. Jaká je situace právě teď?

Nástup pravice?
Příští rok se konají prezidentské volby a cítí-li se Francouzi ohroženi, volí pravici, často krajní. Nicolas Sarkozy (UMP), současný ministr vnitra a horký adept na post prezidenta, si to dobře uvědomuje. Jeho postoje lze nejlépe označit jako směs populismu a pragmatismu. Účastníky protestů hned zkraje označil za „póvl“ (racaille), vyslovil se pro nulovou toleranci a zasazoval se o deportaci těch, kteří budou během protestů zadrženi (původních sto dvacet deportací se nakonec smrsklo na sedm). Podpořil také přijetí nového antiteroristického zákona, který mj. prodlužuje dobu, po kterou je možné zadržovat podezřelé bez soudního verdiktu ze dvou na šest dní a rozšiřuje možnosti sledování veřejných prostranství, e-mailů a telefonů. K imigraci, vnímané ve Francii i kvůli nepokojům velmi citlivě, zaujal Sarkozy v EU převládající stanovisko. Dvanáctého ledna prohlásil, že imigrace je pozitivním jevem, ale musí být regulována. Postavil se za selektivní brain drain přístup, který má do Francie přivádět pouze vzdělané a ekonomicky perspektivní, navíc ochotné přijmout „francouzský způsob života“. Nyní podporuje nový přistěhovalecký zákon, který možnosti imigrace výrazně ztěžuje, váže je na „integrační potvrzení“ od státních orgánů a současně zcela ruší dosud možnou dodatečnou legalizaci pobytu pro ilegální imigranty (sans-papiers). S ohledem na nadcházející prezidentské volby je zřejmé, že Sarkozy se silovou rétorikou a autoritativními řešeními obrací především na dosavadní Le Penovy voliče. To jeho popularitu u některých skupin snižuje – proti Sarkozymu stojí například vlivné celebrity a bývalý fotbalista Eric Cantona jej označil za „maskovaného Le Pena“ – u jiných zase naopak. Ačkoli většina obyvatel slova o „póvlu, který je třeba vymést“ považovala za přehnaná, je Sarkozy obecně vnímán jako politik, který mluví o problémech lidí jazykem, který je jim srozumitelný. Přesto není jisté, zda vzhledem k cíli – prezidentské křeslo – volil užitečné prostředky. V průzkumech popularity se objevuje až za současným premiérem Dominiquem de Villepinem, Sarkozyho spolustraníkem a též budoucím možným kandidátem na prezidenta. Ten spíš než na výrazně pravicové postoje vsadil na střed a už v průběhu nepokojů zveřejnil sadu sociálních opatření, jež by měla problém předměstí řešit.

Hlavní problém: nezaměstnanost
Nepokoje na předměstích nejsou ve Francii žádnou novinkou (na počátku 90. let minulého století zemřelo v rámci střetů s policií během dvou a půl let dvě stě lidí) a i jejich příčiny jsou chronické. Rasová diskriminace, nezaměstnanost a časté policejní kontroly představují normu periferie. Návrhy řešení problémů se liší podle toho, jak kdo situaci definuje. Ačkoli se Sarkozy vyjádřil pro „pozitivní diskriminaci jako jediný způsob zajištění rovných příležitostí“, je zřejmé, že předměstí pro něj představují především bezpečnostní problém. Jako ministr vnitra se zasadil o zvýšení počtu policistů, posílení zvláštních jednotek a výrazem této politiky je i podpora antiteroristického a přistěhovaleckého zákona. Mimo to je patrná snaha o etnizaci konfliktu – tj. o vytvoření (nepřesného) obrazu, podle kterého se nepokojů účastní výhradně mládež z přistěhovaleckých rodin. V porovnání s tím se zdá, že si je de Villepin vědom toho, že spíš než o etnický, kulturní nebo náboženský střet jde o problém sociální. V první fázi sice podpořil Sarkozyho law and order přístup, ale současně připravil sérii návrhů, které mají omezit diskriminaci, zlepšit možnosti vzdělání a zvýšit pravděpodobnost úspěchu na trhu práce, především u mladých. Francouzský trh práce je obecně vnímán jako rigidní – vysoká minimální mzda, třiceti pěti hodinový pracovní týden a zákonná ochrana pracovních míst u (neo)liberálů mnoho nadšení nevyvolávají, ale fakticky vedou i k tomu, že nová místa nevznikají a ta stará jsou obsazena. Z nových pracovních smluv proto sedmdesát procent představují částečné úvazky, které nepožívají zákonné ochrany, čtyři pětiny z nich připadají právě na mladé a polovina končí do jednoho měsíce od svého uzavření. De Villepin pochopil, že snížení nezaměstnanosti, která činí ve Francii devět procent, ale v zones urbaines sensibles až čtyřicet, je klíčem ke snížení sociálního napětí i ke zlepšení vyhlídek na prezidentský post. Za nástroj zvýšení zaměstnanosti zvolil směs státních pobídek a flexibilizace pracovní síly. Otevřou-li podnikatelé firmu na předměstí, získávají daňové úlevy, zaměstnají-li mladé, nemusí za ně státu odvádět ani frank. Na druhou stranu lze zaměstnance po dobu dvou let kdykoli vyhodit. Optimisti řeknou, že lepší nějaká práce než žádná, pesimisti naopak, že se jedná o státem posvěcenou nejistotu. Či jak říká Marx v Kritice Gothajského programu, „člověk, který nemá jiné vlastnictví, než svou pracovní sílu, musí být ve všech společenských a kulturních stavech otrokem jiných lidí, kteří se učinili vlastníky předmětných podmínek práce. Pouze s jejich svolením může pracovat, a tedy s jejich svolením žít.“ V současnosti nezaměstnanost ve Francii klesá. Otázkou ale je, za jakou cenu a zda trvale udržitelným způsobem. Ze sto tisíc pracovních míst vytvořených v posledním období, připadá jen třetina na soukromý sektor, zbytek na byrokracii a státem dotovaná pracovní místa v dobrovolných spolcích, při sportovištích apod. To samozřejmě výrazně zatěžuje veřejné finance a nelze tak postupovat donekonečna. Podle Karla-Heinze Leweda (Jungle World 47/05) se jedná o krizi hlubšího řádu, neřešitelnou politickými prostředky. Kapitalistická mašinérie se vyznačuje tím, že není schopna zhodnotit lidskou práci – ta se pro ní de facto stává stále méně potřebnou – a v důsledku toho se stále více lidí (ve Francii jich v „citlivých městských zónách“ žije 4,2 mil.) ocitá na okraji společnosti. Podle Leweda „vyjadřuje ničivý vztek na předměstích pouze destruktivní tendenci společnosti, která váže své přežití na prodej pracovní síly a přitom stále více lidem tento základ existence odnímá.“

Dvojznačná budoucnost
Existují dva momenty, které by situaci předměstí mohly v budoucnu zlepšit. Jejich společným jmenovatelem je integrace. V prvním případě jde o integraci ekonomickou, o uvedené reformy, které Francie – po vzoru Německa – dříve nebo později přijme. Liberalizovaný pracovní trh by mohl oslabit insider-outsider efekt, kdy stále více zejména mladých lidí nenachází na trhu práce uplatnění a zůstává mimo něj. V druhém případě jde o integraci politickou a sociální. Alain Seguret, předseda Attac Seine St.-Denis, tvrdí (Jungle World, 47/05), že je důležité, aby se mladí lidé politicky angažovali, chodili k volbám a veřejně prosazovali své zájmy. Oba dva integrační typy mají svou odvrácenou tvář. Ekonomické reformy sice mohou přinést více práce pro mladé, ale současně představují celkové rozšíření sociální nejistoty. Politická integrace zase obnáší vyhovění požadavkům elit, které za legitimní považují pouze zájmy vycházející z nitra systému samého a formulované v jazyce, který je s tímto systémem konformní. Vyžadovat po lidech z předměstí „účast na demokratickém procesu“ a chtít tímto způsobem „zbezpečnit“ jejich aktivity, znamená především nepochopit, že současná společnost nutně vytváří stále větší počet vyděděnců, jejichž formou protestu není účast na parlamentní diskusi ale výkřik.

Tomáš Havlín