V průběhu let, kdy se sport stal vedle kultury – obojí v určité upravené formě - v podstatě spotřebním zbožím pro masy, se objevily také plány, jak na sportu více vydělat, udělat ho ještě přitažlivějším pro lidi a donutit je, aby sport „kupovali“. A nejde jen o peníze, které ze sportu plynou přímo – ať už formou prodeje vstupenek nebo reklamy během vysílání sportovních přenosů. Kolem sportu byl vybudován i spotřební duch, kdy je prostřednictvím masové reklamy lidem již odmala podsouváno, že tak dobří jako jedinečný XY (dosaďte jméno populárního sportovce nebo sportovkyně v populárním sportovním odvětví podle potřeby), budete jedině v botách YZ (dosaďte jméno firmy sponzorující onoho sportovce). Dalším nezanedbatelným kšeftem kolem sportu je sázení. To je zajímavé zejména když přihlédneme k veřejnému tajemství o korupci v oblíbených masových sportech, zejména fotbalu.

Nicméně stejně jak byl sport popularizován v souvislosti se zájmy těch, kteří na něm chtěli a mohli vydělat, a také se zájmem lidí o sport, vznikl jakýsi vedlejší produkt rozšíření sportu jako masové zábavy – sportovní fanouškovství.

Navzdory byznysu

Je zde prostě nepřehlédnutelný fakt, že mnoho lidí sport – ať už jakýkoliv – zajímá a baví sám o sobě buď aktivně nebo pasivně formou sledování či fandění konkrétním sportovcům nebo týmům, v závislosti na druhu sportu. Právě amatérský zájem o sport stál u počátků jeho popularizace, díky němu se sport začal rozšiřoval. Onen duch amatérského sportovectví pochopitelně trvá i v době, kdy sport na nejvyšší úrovni vypadá tak, jak bylo naznačeno výše, a vyvíjí se dál vlastním způsobem. Teď se oklikou dostávám k vlastnímu tématu článku, fotbalovému „chuligánství“.

Fotbaloví manažeři a vlastníci klubů v západní Evropě druhé poloviny minulého století si dokázali velice přesně spočítat, jak vydělat na vstupném, přestupu fotbalových hvězd či organizováním mezinárodních soutěží a televizními přenosy. Spočítat si ale už nedokázali, co znamená fotbal pro obyčejné lidi, kteří na něj chodí. Ti pro ně byli pouze čísly ze statistik návštěvnosti. Fotbal mezitím spoustu lidí pohltil, fandění svému týmu – či u jiných sledování jakéhokoliv zápasu – se stalo celoživotním koníčkem tisíců lidí.

Jak se jedni mohou sebevíc rozčilovat nad stupiditou fotbalu, druzí ho stejně vehementně milují a je pro ně součástí života. Pro mnohé z nich dokonce jednou z podstatných součástí, která akorát stačí vyplnit čas odpočinku po pracovním týdnu. Někdo je pak ochoten se za „svůj“ tým i porvat. Asi by nemělo příliš smyslu sáhodlouze pátrat po tom, kdo se poprvé na fotbale porval a kdy se bitka kvůli sportu již dá nazvat chuligánskou bitkou – no vzpomeňme na muže v ofsajdu, že. Fenomén hooligans zde prostě existuje a hotovo. Navzdory plánům fotbalových byznysmenů, navzdory policii i veřejnému mínění. Pro stovky mladých lidí je prostě svět fotbalového násilí přitažlivý, ať se to někomu líbí nebo ne.

O co vlastně jde? Média problematiku obvykle povrchně odsoudí jako bezduché násilí, které nemá s fotbalem nic společného, aniž by se pokusila skutečně pochopit, oč oněm chuligánům vlastně jde. Zajímá tedy chuligány fotbal, nebo je pro ně pouze vhodnou příležitostí pro násilnosti? Těžko odpovědět. Mezi hooligans pochopitelně najdete i takové typy, jaké líčí média – asociální alkoholiky, které fotbal nezajímá a chtějí se jen rvát nebo demolovat. Stejně tak tam ale naleznete lidi, kteří vám z rukávu vysypou aktuální sestavy týmů, nebo historii oblíbeného klubu. Lidi vyučené, stejně jako vysokoškoláky. Ani názorově si nelze představit nějakou homogenní „hmotu“. Zatímco některý z chuligánů vám bude líčit, jak by za Spartičku/ Baníček (popř. jiný týmeček) položil život, druhý vás s takovým nápadem pošle někam. Co všechny v jedné bandě spojuje, je vztah ke klubu. Tady je ale třeba klub chápat ve smyslu chuligánského gangu/gangů konkrétního fotbalového klubu, ne samotný fotbalový celek. Jak už bylo řečeno, fotbalový celek někoho zajímá více, jiného méně. Chuligánský gang je to, co je všem vlastní. K němu se vztahují a jako jeho součást chtějí být v rámci možností nejlepší.

Bezduché násilnictví?

Pisálkové v tisku, filosofujíce o bezduchosti fotbalového násilí (nesoudím), často jako pointu jakoby absurdně navrhují, ať si chuligáni vytvoří vlastní ligu ve vzájemných bitkách. Z pohledu hooligans to ale nikterak absurdní není – když se chtějí dvě bandy porvat, aby jedna druhé ukázala, že je lepší, není přece nic jednoduššího, než tak učinit. Když agrese chuligánů směřuje proti ostatním chuligánům, nejedná se zas tak o problém, ten nastane, když se obrátí vůči lidem, které násilí kolem fotbalu nezajímá. Útočení na tzv. „normály“, tedy fanoušky, kteří nemají s tvrdými jádry nic společného, bývá obecně chuligány odsuzováno, přesto se vyskytuje. Někteří si holt potřebují dokazovat svoji sílu i při nevhodných situacích. Jindy se násilí může stočit proti hmotným „cílům“ – např. při pocitu špatně pískaného zápasu může lehce následovat vytrhání sedaček a jejich házení na hřiště po rozhodčích nebo po policii. No a když už jsme u policie – šarvátky s policajty jsou poměrně časté – policie se snaží zabránit jakýmkoliv projevům hools, proto je vždy na ráně. Ono ani policisté se k fanouškům nijak přespříliš lidsky nechovají, čas od času se ten kotel prostě zbije pendreky na hromadu, nehledíc na to, zda je dotyčný agresivní hooligan, či jen člověk stojící v kotli. Při střetech hools s policií ani nejde o to, kdo dá první ránu, nenávist je prostě dlouhodobě ukotvená a tak nějak vyplývající z povahy věci. Inu, A.C.A.B. (All Cops Are Bastards – Všichni fízlové jsou bastardi) je jedním ze základních hesel hooligans.

Chuligánské bitky můžou mít různé podoby – od neorganizovaných náhodných střetů znepřátelených skupin, přes dohodnuté bitky „banda na bandu“, až po bitky přesně stanoveného počtu bojovníků na každé straně. Bojuje se také různě – zatímco např. v Polsku jsou poměrně běžné střety za použití zbraní jako jsou tyče, nože ale i sekery, Itálií či Řeckem se občas proženou několikahodinové bitvy hools s policií, u nás se bitek účastní maximálně několik desítek lidí na každé straně (např. největší letošní bitkou bylo doposud střetnutí Sparty se Slávií, které se dohromady zúčastnilo téměř 200 lidí). Čeští hooligans také podle obecně rozšířeného konsensu bojují mezi sebou beze zbraní, na ruce (i když se pravidelně po skoro každém větším střetu objevují výtky na neférovost soupeře).   

Nejen násilím ale žije svět kolem fotbalových tribun. Fanoušci jednotlivých týmů se snaží vyniknout i po „ultras“ stránce, tedy v používání bengálských ohňů, transparentů, choreografií s kartóny, pruhy látek či vlajkami zakrývajícími celý sektor. Tedy ve věcech, které dělají fotbal fotbalem, které vytvářejí atmosféru. Rájem ultras produkcí je zejména Itálie, oproti tomu „anglický“ styl fandění nezahrnuje tolik vizuálních vjemů, ale soustředí se spíše na zpívané chorály. Ty, když je zpívají celé tribuny, i desetitisíce lidí, vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. U nás se velká část ligových týmů snaží prezentovat nějakou choreografií, skutečně evropskou úroveň stabilně mají zaplněné ostravské Bazaly, což se týče i chorálů – snad nikde jinde než v Ostravě není k vidění, aby se do zpívání chorálů po celou dobu zápasu zapojil skutečně celý stadion. 

Když už jsme u české scény – pro tu je typické spojení hools s neonacisty. Ve většině hooliganských gangů tvoří neonacisté podstatnou součást, někde jich je víc, jinde méně. U některých klubů (např. Sparta) tvoří NS hooligans i jakousi politickou linii – sparťanští hools jako celek jsou neonacističtí. Oproti tomu v ostravském Baníku jsou nazihooligans pouze jednou z částí chuligánského tvrdého jádra, je tam i mnoho takových, kteří z neonacismem nemají nic společného. Rozdíl je zejména v přístupu – zatímco mezi sparťany jsou neonacisté dominantní, mezi baníkovci nediktují, což otvírá tvrdé jádro i pro další lidi a může být i jedním z pilířů úspěchů baníkovských chuligánů. O hodně jiná, oproti většině ostatních předních klubů u nás, je situace na Bohemce. V bohemáckém kotli neonacisté žádné slovo nemají, v kotli najdete jak apolitické skinheady a pankáče, tak máničky nebo intelektuály. Mezi ostatními týmy mají bohemáčtí chuligáni pověst levičáků, což se asi velké části klokanů moc líbit nebude, stejně jak by se to nelíbilo velké části levičáků, kdyby někdy omylem na bohemku zabrousili. V zahraničí není hools scéna tak úzce spjatá s neonacisty, jistě, existuje mnoho echt „naziklubů“, ale oproti tomu existují i „levicové kluby“ nebo nepolitické.

„Neudržitelné“ – nebo nutné?

Ještě jedním postřehem se vrátím k české scéně, a to co se týče návštěvnosti fotbalu. Ta neustále klesá, v průměru chodí na zápasy první ligy snad 5 000 lidí, liší se to klub od klubu a zápas od zápasu (rekordně vyprodané ostravské Bazaly sledují pravidelně každý zápas Baníku, na druhé straně zápas Blšan s Jabloncem shlédlo v Příbrami 52 diváků, tedy méně než chodí na divizní zápasy). Nicméně média a funkcionáři mají po ruce lék – lidé na fotbal nechodí proto, že se bojí násilností, za úbytek diváctva tedy můžou chuligáni. Čas od času, většinou po nějakém chuligánském „kousku“, vypukne v novinách vlna článků o narůstajícím násilí na stadionech. Ve skutečnosti tomu je ale jinak. Násilí příliš nepřibývá, bylo tady vždy a je tu i když o něm zrovna nepíšou novináři. Pouze tím, že se občas náhodou podaří nějakou tu rychtu natočit (a potom x-krát zopakovat ve všech zprávách), stane se násilí viditelným. Zhruba dva další týdny pak novinářským podnikavcům (hvězdou je pan Saiver) vydrží sledování fotbalového násilí a psaní článků o „alarmující“ popřípadě „neudržitelné“ situaci na našich stadionech. Pak je zase ticho po pěšině, aféra se udělá např. z nechráněných železničních přejezdů nebo bojových psů.

Obdobný problém se řešil např. v Británii. Tam také přišli funkcionáři s myšlenkou vytlačit chuligány – a cenovou politikou dělnickou třídu vůbec – ze stadionů. Fotbal budoucnosti se měl stát záležitostí rodin s dětmi, které se budou za vysoké vstupné na fotbale bavit po sobotním obědě. Pánové trochu zapomněli na základní aspekt vrcholového fotbalu – k němu neodmyslitelně patří atmosféra, i kvůli ní tisíce lidí na fotbal chodí, ne jen kvůli tomu, aby koukali jak parta manekýnů kope do balónu. A atmosféru ty rodinky s dětmi rozhodně neudělají. Oním nevypočitatelným faktorem v kalkulacích s budoucností fotbalu jsou právě ti, kteří tvoří fanouškovské kotle – někteří trochu divocí, jiní přímo asociální, další zase zcela ukáznění, nicméně jsou to oni, kdo dělají fotbal fotbalem. A zkuste se zeptat samotných hráčů, jak se hraje před ztichlými tribunami.