Probíhá chladokrevný útok na kulminující sociální útlak. Všechny ty kameny, vytrhávané z dlažby a házené na policejní štíty nebo na fasády chrámů komerce, všechny ty lahve letící noční oblohou, všechny barikády vztyčené v ulicích, aby oddělily naše oblasti od těch jejich, všechny ty popelnice plné konzumentského odpadu, které se díky ohni revolty staly z Ničeho Něčím, všechny ty pěsti zaťaté pod měsícem jsou pažemi, které tvoří tkáň a skutečnou moc nejen odporu, ale také svobody.

A je to právě pocit svobody, který v těchto chvílích zůstává jedinou věcí, na niž si stojí za to vsadit: pocit zapomenutého rána v dětství, kdy se může stát cokoli, kvůli čemu jsme se vzbudili jako tvořiví lidé – ne jako ty pozdější produktivní lidské stroje známé jako „poslušný subjekt“, „student“, „odcizený dělník“ „člen rodiny“. Pocit, že čelíme nepřátelům svobody – a už se jich nebojíme.

Ti, kteří chtějí pokračovat ve své práci, jako kdyby se nic nestalo, mají starosti – a mají k tomu důvod. Fantom svobody přichází vždy s nožem mezi zuby, s násilnou vůlí přelámat pouta, všechna ta pouta, která mění život v neustále se opakující mizérii, sloužící k reprodukci vládnoucích společenských vztahů. Jenže od 6. prosince nefungují města v této zemi tak, jak mají: žádná nákupní terapie, žádné otevřené ulice vedoucí do práce, žádné zprávy o brzkých ozdravných iniciativách vlády, žádné bezstarostné přepínání z jedné lifestylové televizní show na jinou, žádné večerní jízdy kolem Syntagma Square atd.

Tyto dny a noci nepatří kšeftařům, televizním komentátorům, ministrům ani fíglům; tyto dny a noci patří Alexisovi!

Coby surrealisté jsme od začátku v ulicích, s tisíci jiných sdílíme vzpouru i solidaritu; surrealismu se totiž zrodil z dechu ulice a nezamýšlí ji nikdy opustit. Po masovém odporu proti státním vrahům se dech ulice stal ještě ohnivějším, ještě pohostinnějším a tvořivějším než dříve. Nejsme tu od toho, abychom navrhovali všeobecnou linii pro hnutí. Přebíráme ale svůj díl zodpovědnosti za společný boj, a tím bojem je boj za svobodu. Aniž bychom souhlasili se všemi aspekty takového masového fenoménu, aniž bychom byli straníky slepé záště a násilí bez účelu, uznáváme, že tento jev neexistuje bezdůvodně.

Nenechme tento planoucí dech poezie vyhasnout.

Změňme jej v konkrétní utopii: přeměnu světa a přeměnu života!

Žádný smír s fízly a s jejich pány!

Všichni do ulic!

Ti, kdo nejsou schopni cítit hněv, ať zavřou hubu!

Athens Surrealist Group
prosinec 2008