Rudí

Film o americkém levicovém novináři Johnu Reedovi začíná v USA během první světové války. Zatímco je země vtahována do světového válečného krveprolití, seznamuje se antimilitaristicky vystupující básník a novinář John Reed s Louise Bryant, odjíždí spolu do New Yorku a prožívají různé peripetie svého vztahu, pojímaného zpočátku v duchu myšlenek volné lásky. Zde se sbližují s komunitou svobodomyslných umělců a radikálů z okruhu anarchistky Emmy Goldman a zároveň se John Reed zapojuje do aktivit radikálních odborů Industrial Workers of the World. Poté, co se USA zapojují do války, čelí Reed politickým perzekucím, zdravotním problémům, rozpadu vztahu (z něhož se mezitím stalo manželství) i vlastní rozpolcenosti mezi sklony k umělecké tvorbě a zároveň neustálým podnětům k politické angažovanosti. Do jisté míry za něj tato dilemata řeší ruská revoluce – Reed chápe, že nestabilní Rusko, do nějž se po pádu carismu vrací političtí emigranti a které je zničeno třemi lety války i mnoha staletími carského útlaku a zpátečnictví, je klíčovou zemí, která by mohla přestat vést válku a významně tak přispět k jejímu ukončení. Odjíždí se svou bývalou manželkou do Ruska, kde prožívají revoluci – a zároveň s jejím příchodem se vrátí i jejich láska. Po návratu píše o ruské revoluci knihu (proslulých Deset dní, které otřásly světem), přednáší o ní a zapojuje se rovněž do snah o založení komunistické strany v USA – které ovšem skončí rozkolem a sektářským hašteřením. Reed je znovu poslán do Moskvy – kde přichází jednak dlouhé odloučení od milované ženy, jednak útrapy ve finském vězení, když se pokusí o návrat, ale především zkušenosti, že ani v zemi revoluce není všechno tak, jak si představoval. Dlouhé spory s vůdci Komunistické internacionály (kde marně prosazuje orientaci na revoluční odbory proti vůdcům, kteří požadují infiltraci velkých odborových svazů, které např. schvalovaly válku) jsou střídány diskusemi s Emmou Goldman, která byla vyhoštěna z USA do SSSR, ale nyní Reeda upozorňuje, že v Rusku vládne nová diktatura utlačující lid a vedoucí ke katastrofám, které on nechtěl vidět. Po návratu z dlouhé propagační cesty na Dálný východ Reed umírá, když se ještě před smrtí setká s Louise.

O padesát let později a pěkných pár kilometrů na západ: Studenti v Paříži bojují za svou oblíbenou Filmotéku, střetávají se s policií a zakládají maoistické skupinky. Zároveň ale prochází svým vlastním sebe-poznáváním v lásce a v sexu. Mladý americký student Matthew se seznámí se sourozeneckou dvojicí Isabelle a Theem a poté, co jejich rodiče odjedou na dovolenou, se k nim přestěhuje. To pro něj posléze znamená i vstup do jejich milostného vztahu, který na sebe bere mnohdy dosti zraňující podoby. Matthew je fascinován světem obou sourozenců, zároveň se ale schyluje ke střetu mezi ním a Theem – vadí mu, jak Theo ovládá city své sestry a trochu i to, jak ostentativně pohrdá svým otcem (básníkem, který ve filmu ztělesňuje starou tradici intelektuální Francie) a zároveň se od něj nechá živit. Schyluje se k rozuzlení, které ale na rozdíl od předchozího filmu nebudu prozrazovat, abych vás alespoň trochu motivoval k návštěvě kina...

Film o revoluci není vždycky revoluční

To, o čem filmy jsou, je ovšem samozřejmě jen půl pravdy. Stejně důležité je i to, jak jsou udělány. Oba režiséři jsou schopní a nápadití, oba po svém přibližují minulost. Beatty kombinuje hrané pasáže s vyprávěním stařičkých svědků a svědkyň dávných událostí, což je neobyčejně sugestivní a vytváří to velmi zajímavý kontrast. Bertollucci zase střídá barevně syté a mnohdy skutečně nádherné záběry s dobovými záběry. Pokud mohu jako pouhý divák a naprostý amatér soudit, jsou oba filmy skutečně zručně natočeny.

Slabým místem jsou ovšem politické promluvy postav. Shrnout politické myšlenky jednotlivých osobností do stručných filmových dialogů postav tak, aby nevypadaly hraně a nebyly překrouceny, je skutečné mistrovství, kterého dle mého soudu ani jeden snímek úplně nedosáhl. Zejména politické dialogy v Bertolucciho Snílcích působily aspoň na mě dost vykonstruovaně a nevěrohodně, skoro z nich šlo mít dojem, že autor vkládá jedné z postav do úst to, co by si dnes přál, aby tehdy říkal...

Je jasné, že se při návratu k minulosti nevyhneme pohledu dnešníma očima, měli bychom se ale snažit, aby nám tento pohled nedeformoval realitu. A to se dle mého názoru stalo i Beattyho Rudým. Když přijedeme v jedné ze závěrečných scén kamsi na Dálný východ SSSR a tam vidíme místní muslimy pálit figuríny strýčka Sama a skandovat „džihád“, k čemuž se můžeme dívat na zděšeného Američana Reeda a Rusa Zinověva cynicky si mnoucího ruce, můžeme si myslet, že zde autor ztvárnil spíše své dojmy z politické situace v dobách psaní filmu než realitu z doby ruské revoluce...

Jinými slovy: dívejme se na tyto a podobné filmy jako na dobře udělané produkty filmového průmyslu a snad i zajímavá umělecká díla, rozhodně od nich ale nečekejme, že nám poskytnou přesný vhled do minulých revolucí – a ani nějaký „návod“ na příští revoluci.

A ještě jedna poznámka – herečka, která v „Rudých“ ztvárnila anarchistku Emmu Goldman a získala za tento svůj výkon dokonce Oscara, je o dost hezčí, než byla podle dobových fotografií sama Goldman (která soudě podle nich skutečně nevynikala fyzickou krásou). Inu, kladnou hrdinku (jíž Emma Goldman ve filmu je) zřejmě podle současné filmové estetiky nemůže hrát nějaká „ošklivka“. Pro mě ale zůstane Emma Goldman velkou osobností i proto, že se dokázala ve své době prosadit v osobní i politické rovině i navzdory tomu, že nebyla zrovna krasavicí.