V podhůří Chiapaské vysočiny

23.října 2008

            Zdravím všechny účastníky informační akce v Brně, zdravím organizátory i časopis A-kontra. Přesto, že jsme od sebe vzdáleni několik časových pásem a tisíce kilometrů, spojuje je nás starost o sociální situaci domorodých obyvatel třetího světa . V našem případě starost o situaci povstalých Tzotzilů, Tzeltalů, Cholů, Tojolabalů a Zoqueů ze zapatistického hnutí v jihovýchodním státě Mexika – v Chiapasu.

            Když nějaký sympatický fenomén žije, vyvíjí se a působí déle než jsme v aktivistických kruzích či kruzích bojovníků za lidská práva zvyklí (jako tomu je v případě zapatistického hnutí, které letos slaví 25 let svého vzniku a 14 let svého otevřeného působení), dochází u nás, lidí k zajímavému, nikoli však žádanému procesu. Člověk se stává vůči onomu sympatickému fenoménu imunní, jako by si ošoupal všechny své ostré lokty a hrany, které ho dříve nenechávali klidným. Stává se pro něj dostačujícím, že o onom fenoménu něco ví – ví, kdo zapatisté jsou, ví proč povstali, ví proti čemu a komu povstali, ví, kde působí, ví, jak vypadají, ví, že je na jejich straně atp. Prostě ví, což se přeci hodí, chce – li člověk získat plusové body pro renomé svého jména v hospodě, před kamarády, při intelektuálních debatách i běžném tlachání atp. Diví se však všem, kteří onen stále živoucí fenomén ještě nepřesunuli do vlastní schránky pro zapomínaní, ve které se o věcech mluví jen v minulém čase, s nenapravitelným odstupem, výrazem neaktuálnosti, lhostejně: „To ještě někoho baví po těch letech podporovat zapatisty či se zajímat o aktuální dění v Chiapasu? Vždyť je to pořád to samé. Nůůůůůůůdaaaa!,“ říkají.

            Takový ústup zájmu o zapatisty povstalci v Chiapase nezažívají pouze v české kotlině, ale po celém světě. Jestliže v devadesátých letech byly žhavým tématem, který je třeba řešit a podporovat po celém světě (Brno a Iniciativu na podporu EZLN nevyjímaje), dnes o nich téměř pes neštěkne. Jakoby se z Chiapasu stalo pouze muzeum pro revoluční turisty, kteří si v blízkém městě San Cristóbalu mohou zaplatit organizovaný zájezd k zapatistům. I poslední knížka rozhovorů s Marcosem – Corte de Caja – je spíše romantickým vzpomínáním na revoluci, magickým povídáním o minulém boji, než o aktuálních problémech. Jako by žádné nebyly, jako by zapatisté dožívali v důchodu zasloužilých revolucionářů, kteří ovlivnili celý svět, ale dnes už jsou passé.

            Myslím, že výše v doutnající ambivalenci a skrytém pejorativním protékání neviditelných slov jsem dostatečně naznačil, že tomu v Chiapasu tak není. Naopak – problémy zde jsou větší a akutnější, než kdy jindy. Zmiňme alespoň ty nejpalčivější.

            Situace v Chiapasu se radikalizovala poté, co v roce 2005 zapatisté vydali Šestou deklaraci z Lakandonskho pralesa, ve které nabádali k celorepublikové kampani. Ta se uskutečnila o rok později a trvá dodnes - byť se dnes nachází v lehce hybernovaném stavu. Dostala jméno La Otra Campaňa. Důležitým výsledkem této iniciativy je skutečnost, že ve zkorumpovaných prezidentských volbách v roce 2006 nevyhrál kandidát levého středu Manuel López Obrador, ale silně pravicový a probushovský Félipe Calderón Hinojosa. Stovky občanů Mexika nemůžou Marcosovi Calderóna odpustit – prý za to můžou zapatisté. Marcos skutečně nabádal k tomu, aby lidé k volbám nechodili. Ponechme ale stranou spekulace, jak by se žilo za Obradora a podívejme se, jak se žije za Caldérona.

Calderón se naladil v prezidentském paláci na diskurz svého severního souseda Bushe a se slovy předstíraného strachu o národní bezpečnost militarizoval nejen Chiapasu, ale celé Mexiko. S USA sepsal několik nových smluv – zmiňme jen dvě důležité: jednak mu USA každoročně začala dávat 500 miliónu amerických dolarů na speciální složky – což jsou v Mexiku díky Calderónovi zcela nové vojenské síly, které se samozřejmě velmi rychle přesunuli do Chiapasu. V dubnu tohoto roku pak sepsalo Mexiko s USA smlouvu o společném boji proti teroristům a za národní bezpečnost.

            Calderón tak převzal rétoriku i praxi americké War on Terror a zároveň i War on Drugs. Ano je pravda, že Mexiko se nyní zmítá v problémech spojených s drogami: není dne, kdyby se v novinách neobjevil titulek o tom, že zase bylo zabito v průměru 20 lidí – policajtů či zástupců kartelů a organizovaného prodeje drog (tzv. narkotrafikantů). Před měsícem na mexický svátek nezávislosti, známý zde jako Gritos de la Independencia, někdo hodil dva granáty mezi lidi na ulici v Morelii – hlavním městě státu Michoacán. Výsledkem bylo osm mrtvých občanů, což je poprvé, kdy si do vyřizování účtu mezi státem a kartely „přizvali“ jako nástroj vyjednávání nevinné oběti civilistů. Nemůžeme si samozřejmě idealizovat práci policie – jedním z hlavním problémů totiž je napojení vysokých struktur federální policie právě na organizovaný zločin. Takže svým „hrdinským“ bojem proti organizovanému prodeji drog bojuje policie i proti sobě, respektive si tím kryje vlastní řady.

            Byť zapatisté již nejsou na seznamu oficiálně rozpoznaných teroristů, přesto se jich rétorika i praxe dvou oficiálních válečných strategií (tedy War on Drugs a War on Terror) bezprostředně týká. A to nejen jich, nýbrž všech sociálních hnutí a občanských iniciativ v Mexiku. Calderón si navíc pomohl další změnou zákona: v únoru 2008 se totiž presumpce neviny změnila na presumpci viny – což v praxi znamená, že člověk může být zavřen bez udání obvinění a důvodů, a to až po dobu třiceti dní. Státní aparát toho samozřejmě využívá a zavíráním a šikanováním předáků paralyzuje sociální, domorodé, demokratické i občanské iniciativy v zemi, včetně zapatistů a La Otra Campaňa. Situace, jako ta v Morelii, slouží i vládě a represivním jednotkám mexického státu k posilování strachu mezi občany o vlastní a ještě hůře národní bezpečnost. A tak jsou z policie, vojáků a nově i speciálních složek pomalu děláni hrdinové v očích veřejnosti, kterým občané povolí vše při potlačování organizovaného zločinu, terorismu a kšeftu s drogami.

            Přesuneme – li se zpět do Chiapasu, zapatisté představují pro mexickou vládu vnitřního nepřítele a právě touto nálepkou ospravedlňují silnou přítomnost speciálních složek v Chiapasu. Zároveň ale nemůžou zaútočit přímo. Nikoli ale proto, že by neměli dostatek arsenálu, nýbrž proto, že zapatisté jsou po světě známí – i díky akcím jako je ta dnešní. Vyhlazení zapatistických indiánů by tak vyvolalo silné nepokoje po celém světě. Vláda proto používá strategii války nízké viditelnosti, která je stále více intenzivní. Jak probíhá?

            Jestliže v devadesátých letech jsme mohli hovořit o válce nízké intenzity, dnes se jedná spíše o otevřený konflikt, který není veden přímo, ale s oklikami tak, aby vlk zůstal hladový a koza byla roztrhána. Není náhodou, že na místech, kde se v Chiapasu vyskytují speciální složky, vojenské základny a checkpointy, vyskytují se i anti-zapatističtí paramilitares. Jednomu by se zdálo v dnešním Chiapasu, že činnost paramilitares vyvrcholila v devadesátých letech masakrem v Actealu, který měla na svědomí paramilitární skupina Mír a spravedlnost (Paz y Justicia) a že nyní již téměř neexistují. Je to pravda i není. Není tomu tak v případě jejich existence – ano paramilitární skupiny a organizace existují, ba dokonce je jich od vyhlášení Šesté deklarace v roce 2005 více a více a hlavně existující skupiny se zvětšují. Je tomu tak v používané strategii, která se od devadesátých let změnila – novou strategii nazývá organizace CAPISE, která se dlouhodobě této problematice věnuje, despojo legal (legální vyhoštění). Pojďme se blížeji podívat přímo do jámy lvové – jak působí nejsilnější paramilitární skupina v Chiapasu?

            Největší paramilitární organizace se jmenuje OPDDIC, což je zkratka pro podle názvu nevinné uskupení „Organizace na ochranu indiánských a rolnických práv“. Patří mezi paramilitares, jejichž činnost výrazným způsobem narostla v posledních třech letech. OPDDIC je novým jménem staré skupiny, která se dříve jmenovala MIRA (Revoluční indiánské antizapatistické hnutí) a v jejichž čele stál, než ho zavřeli pro korupci a násilnou trestnou činnost (právě proti zapatistům), Pedro Chulín Jiménez. Není žádným tajemstvím, že OPDDIC je intimně provázán s vládní a donedávna taky jednoznačně nejsilnější stranou Mexika – PRI (Strana institucionalizované revoluce). Ve měste Ocosingo dokonce spolu OPDDIC a PRI sdílejí společnou budovu pro vlastní kanceláře. Chulín je rovněž aktivním členem PRI. Je to právě municipio Osocingo (municipio je obdoba českého okresu), ve které nacházíme nejvíce konfliktů mezi paramilitares a zapatisté. A to jednoduše proto, že OPDDIC je zde nejaktivnější, je to jeho oblast působnosti a na druhou stranu taky proto, že na území tohoto municipia se nachází dva zapatistické caracoly – Morelie a La Garucha a třetí – Roberto Barrio - je o kousek výše na severu, stále ale ve sféře vlivu OPDDIC. A v nespolední řadě se na území tohoto municipia nachází nejvíce zapatisty zabrané a okupované půdy (z její celkové rozlohy 250 000 tisíc hektarů). Jak vypadá činnost OPDDIC?

            Pojďme si to ukázat na ilustračním příkladě. Existuje mnoho míst, kde v jedné vesnici žijí vedle sebe jak zapatisté, tak zástupci OPDDIC. Stejně tak existují místa, na kterých žijí blízko u sebe (řekněme jako sousední vesnice) zapatisté a lidé z OPDDIC. V drtivé většině se spor vede o půdu, protože ta je zde velmi důležitá. OPDDIC využívá strategie legálního vyhoštění k tomu, aby zapatisty připravil o půdu. K tomu, aby zde rodina mohla oficiálně užívat půdy, musí ji mít zavedenou v státní instituci PROCEDE (rovněž úzce propojenou s vládní strukturou a tedy i PRI). Proto je potřeba provést následující postup: někdo musí přijít do PROCEDE s žádostí o registraci půdy na území nějaké komunity a v jejím okolí. V žádosti je uvedena nejen celková velikost půdy, ale rovněž seznam všech rodin i jejich členů, kteří na oné půdě žijí či ji obhospodařují. Takže v hypotetickém případě smíšené vesnice, by v žádosti měla být uvedena rozloha půdy (řekněme 200 hektarů) a jména rodin a všech členů (řekněme 25 rodin zapatistických a 25 rodin OPDDIC). Jenomže zapatisté odmítají spolupracovat se státem, jeho institucemi i s jeho penězi, protože, byl to právě stát, který chronickým způsobem činil totéž – tedy odmítal spolupracovat. OPDDIC si je skutečnosti nespolupráce zapatistů se státem vědom a právě proto využívá legálních kroků: členové OPDDIC do PROCEDE skutečně přinesou vyplněnou žádost s kompletním seznamem jmen 50 rodin. Jenomže místo pětadvaceti zapatistických rodin, jsou v něm uvedena jména jiných rodin – z okolí vesnice. OPDDIC totiž slibuje „neutrálním“ rolníkům zapatistickou půdu, když vstoupí do jejich organizace či se alespoň nechají napsat na onen seznam pro PROCEDE. PROCEDE v žádosti neshledává žádné chyby, souhlasí s ní, podepisuje jí a členové z OPDDIC tak dostávají oficiálně – legálně platný papír, který jim „zaručuje“ nárok na veškerou půdu vesnice – včetně té zapatistické. Získání papíru je prvním krokem ve strategii legálního vyhoštění.

            Jakmile OPDDIC obdrží oficiální papír na půdu, začíná druhá fáze – obtěžování a vyhánění zapatistických rodin. Časté jsou případy zapalování domků, úrody, znásilňování žen a obecně vzrůstu násilí. Postižené zapatistické rodiny přednesou tento problém své Radě dobré vlády (Junta de Buen Gobierno) – rozhodovacímu orgánu jednoho caracolu, tedy regionu zapatistického území. Rada dobré vlády se konflikt snaží řešit, nutno dodat, že vždy nenásilně. Existují skutečně případy, kdy byl vyřešen nenásilně a obě strany se dohodly na spravedlivé dělbě půdy, ale existují taky případy vesnic, ve kterých je problém neřešitelný a vesnice je ponořena v bludném kruhu násilí ze strany OPDDIC i několik let. A právě v souvislosti s touto strategií dostala hovoříme o despojo legal – legálním vyhoštění, protože OPDDIC prvně provede nenásilné a legální kroky a až na jejich základě začne zapatistické rolníky vyhánět a zabírat jejich půdu.

            Vládě se organizace jako OPDDIC náramně hodí i pro černou práci v její developerské politice. Např. na začátku nového tisíciletí se vláda rozhodla, že z lokality Agua Azul v Chiapasu udělá nový Cancún (tedy obdobu uměle vybudovaného turistického centra na poloostrově Yucatán u Karibského moře, ve kterém se rekreují bohatí lidé Severu aniž by jim kýženou pohodičku kazili špinaví indiáni či ještě špinavější kolonie - mexické obdoby slumů,v nichž žijí na periferii měst nejchudší obyvatelé Mexika). Vakuovaná turistika.

            Díky vládnímu projektu dochází k výstavbě infrastruktury kolem Agua Azul, stejně jako k výstavbě hotelů, restaurací atp. Turista přijíždějící do Agua Azul vůbec netuší, že místa, kde jí, spí, parkuje atp. jsou v rukou právě naší organizace OPDDIC. OPDDIC oblast kontroluje i proto, že v blízkosti vodopádů se nacházejí i zapatistické komunity jako Bolon Ajaw či San Miguel Agua Azul, které výstavbě nového Cancúnu u Agua Azul řekli v roce 2003 pověstné Basta! (A dost!). Protestují např. proti zcela aktuálním pokusům propojit dálnicí San Cristóbal de las Casas a Palenque, v jejímž směru jsou i Agua Azul, protože plán výstavby protíná řadu indiánských komunit a náhrada za odchod z vesnice – tedy život v koloniích na marginalizované periferii města – jeví se jako nikoli příliš vábná a chtěná.

            Působení OPDDIC v této oblasti je podle CAPISE jedno z nejbrutálnějších: zapalují políčka s kukuřicí i příbytky zapatistů, házejí jejich děti do řeky, mlátí lidi, obtěžují a znásilňují ženy. Vláda v této oblasti také jasně dává najevo, čí zájmy hájí a tak členové OPDDIC podobně násilné operace provádějí za spolupráce s municipální policií, ba co víc, lidé z OPDDIC mají přístup do policejních budov a oblékají stejné policejní uniformy.

            Podívejme se závěrem na konkrétní aplikaci strategie War on Drugs v Chiapasu mezi zapatisty. V červnu tohoto roku vtrhly speciální, vojenské i policejní složky do zapatistického caracolu La Garucha pod záminkou, že se v La Garuchi pěstuje a zároveň obchoduje s marihuanou. Žádná marihuana nebyla samozřejmě nalezena podle monitorujících lidskoprávních organizací, nehledě na pravidlo platné v zapatistických komunitách zakazující užívat alkohol a lehké i tvrdé drogy. Absence marihuany ale nebránila represivním složkám vtrhávat do domků zapatistů, buzerovat lidi  a obviňovat je z distribuce a pěstování marihuany a tedy zastrašovat zapatisty.

            O nedávném masakru v Chinkultiku si více přečtěte v článku Tondy Kováče „Chiapas: Policie popravila tři rolníky před očima dítěte“, který je kvalitní reprodukcí zprávy Centra lidských práv Fray Bartolome de las Casas (FRAYBA), jež se masakrem zabývá. Oficiálními českými a slovenskými médii zpráva o tomto masakru také prošla – bohužel její obsah byl značně překroucen a zmanipulován: psalo se v nich mj. že provokaci začali rolníci a střílení do lidí vyprovokovali políváním policajtů benzínem. Podle zprávy FRAYBA se celá situace odehrála poněkud jinak. Jak se říká „ryba zapáchá od hlavy“ - v tomto případě od lokálních novinářů, respektive zúčastněných policajtů, kteří se zabývali kauzou Chinkultik. Jejich práci zachytil fotograf místního celomexického deníku La Jornada, který přijel do nemocnice k pozůstalým a ptal se místních novinářů, co se tam teda stalo. Ti mu začali sborově říkat verzi, kterou jim sdělili policajti v nemocnici a tato verze měla samozřejmě ukrýt skutečný průběh. Že si policajti kryjí zadek není ničím novým, ani specificky chiapaským, více zarážející je neprofesionalita, korupce a podřízenost lokálních novinářů pravdě policajtů. Jen si představte, jak by vypadala zpráva o Czechteku 2005, kdyby jediným zdrojem informací o tom, co se dělo, byly policejní sbory. Onen fotograf se jal ptát lidí, kteří byli v dané době na daném místě a jejich výpovědi se diametrálně lišily. Jako třešničku na závěr snad jen zmiňme, že onen fotograf na místě samozřejmě nafotil celou řadu fotek – místy i dost brutálních. Jeho zaměstnavatel La Jornada, částečně vlastněný a tedy i kontrolovaný státem (jako všechna hlavní média v zemi), mu nedovolil některé fotky otisknout, protože v ten samý den, kdy měly vyjít, si v La Jornadazcela jistě úplnou náhodou zaplatil reklamu nynější guvernér státu Chiapasu Juan Sabínes… a co by to byly za noviny, kdyby špinily jméno inzerenta, že?