Vůči různým podobám krajní pravice je třeba se jasně postavit. Důležité je hledat cesty jak.

Rozhodně je naprosto absurdní spoléhat na policejní represi, ještě mnohem absurdnější, než u neonacistického hnutí. S okravatělými neonacistickými „slušňáky“ nepřichází protiextremistická policie takřka vůbec do styku. Stejně tak ovšem nemá žádný valný smysl používat proti těmto lidem, jejichž zbraní je většinou slovo, násilí.

Krajní pravice se vždy poznala i podle toho, že přejímala celou řadu věcí od radikální levice. I Dnes jsou „Altermedia“ zjevně inspirována mediální sítí „Indymedia“, ale především, pokud jde o vyšší patra české krajní pravice, platí pro ně slova Susan George: „Vystavěli vysoce efektivní kádr, pochopili to, o čem mluvil italský marxistický myslitel Antonio Gramsci, když rozvíjel koncept kulturní hegemonie. ‚Pokud se podaří okupovat hlavy lidí, jejich srdce a ruce budou samy následovat hlavy.‘... ideologická a propagační práce pravice byla naprosto brilantní.“ I u nás se pravice snaží o vytvoření efektivního intelektuálního kádru, „podchycení“ a zrekrutování vysokoškoláků a vysokoškolaček a o dosažení kulturní hegemonie.

Dlužno dodat, že mezinárodní ekonomicko-politické prostředí vypadá tak, že jiná než v zásadě pravicová politika (ve smyslu likvidace sociálních jistot) není ani příliš možná. Je otázka, jestli jí levicová vláda dokáže provádět alespoň méně brutálně. I kdyby ale ano, pak to rozhodně není žádná alternativa. Tou může být jen rozsáhlá společenská změna v mezinárodním měřítku. Jedním z prvních kroků k ní by ale mělo být získání veřejnosti u nás.

To je i důvod, proč krajní pravici u nás čelit a proč jí pokládat za hrozbu, za větší hrozbu než militantní neonacisty. Romana Jocha se nemusíme bát, když jdeme večer osamělí po ulici – jím hlásaných názorů se musíme bát i ve dne při plném světle. Proto je třeba českou krajní pravici veřejně konfrontovat – a především formulovat alternativy.

Možná by nebylo od věci zamyslet se nad tím, co z úspěšné strategie krajní pravice je použitelné i pro nás. Stejně jako tato vlna ultrapravice vznikla v reakci na levici šedesátých let, které se v západních společnostech podařilo provést hodnotovou revoluci, tak i dnešní levice by se měla poučit od svých úspěšných protivníků. Nástin tohoto poučení by mohl být zhruba takový:

1. Nemysleme si, že nás spasí ulice. Pouliční demonstrace jsou sice vcelku účinný způsob pro vyjádření názoru. Je ale třeba, aby byly podpořeny dalšími způsoby, jak tyto názory dostat k veřejnosti. Pokud budeme znát jen demonstrace a ne jejich důvody, odsoudí nás.

2. Je třeba nezastavovat se na oslovování oslovených. Jistě jsou potřeba naše vlastní alternativní informační zdroje, jenže nestačí. Je třeba snažit se pronikat i do klasických médií, se všemi riziky, které to přináší. Jistěže v nich jde hodně pokazit – ale neplatí zde úsloví „kdo nic nedělá, ten nic nezkazí“. Na veřejnost je třeba se obracet tam, kde nějaká veřejnost je, nejen na stránkách malonákladových časopisů.

3. Je třeba atakovat krajní pravici a ukazovat její pravou tvář. Nenechat se od ní nálepkovat a naopak její snahy o naší diskreditaci obracet proti ní. Což ovšem neznamená vzdávat se svých názorů. Na rozdíl od policistů a policistek, politologů a politoložek nejsem extremisto-bijcem, ale extremistou. I já odmítám stávající demokracii. Ne ovšem proto, že bych odmítal vládu lidu – jen se domnívám, že si dnes lid nevládne. Že mu vládne skupinka dobře placených elitářů a ekonomické zájmy malé menšiny převládají nad zájmy většiny nebo v některých případech všech. Zasloužím si pro toto své přesvědčení být veden na seznamech „protidemokratických extremistů“ (a extremistek)? Asi zasloužím. Fajn, ale až po vás, pánové (a těch několik dam). Až po vás, kteří jste pro silný národní stát a plnoprávnost byste nejraději přiznali jen příslušníkům národa. Až po vás, obdivovatelé Franca a Pinocheta. Až o vás, pro které je prioritou patriarchát a „mužský vzor“, eventuelně fiktivní příkazy fiktivního pánaboha. Až po vás, stoupenci „pravicového autoritativního režimu“. Až po vás, kteří si myslíte, že neviditelná ruka trhu je víc než demokratické rozhodování a že rozhodovat nemá většina lidí, ale více peněz.

4. Nebát se být radikální. Stejně jako krajní pravice není ve svých vizích umírněná, ani my bychom si neměli brát zbytečné servítky. Jde spíše o to umět radikální politiku vysvětlit a nepodávat ji dřevěným jazykem a agresivní rétorikou, než slevovat ze svých názorů.

5. Poznání je moc. Stejně jako radikální pravice vytváří své think-tanky (vysvětlit pojem, a to, co je v ČR je jen odleskem toho, co je v USA) a věnuje se soustavnému výzkumu a publikační činnosti, i my bychom se měli věnovat permanentnímu sebevzdělávání a šíření informací. Anarchismus vždy musí stát na poznání reality – a v informační společnosti to platí dvojnásob.

6. Vidět věci v souvislostech. Nestačí útočit na ten či onen „institut“, tu či onu skupinu. Tento boj nelze oddělovat od celkové kritiky stávajícího systému, a to i když to může být překážkou pro okamžité úspěchy. Bojovat totiž jen proti jednotlivým skupinám či hnutím je podobná činnost, jako sekat hlavu hydře... jde to, ale pokud ji neskolíme celou, narostou jí většinou za každou useknutou hlavu zakrátko dvě další.