Pojem „komunismus“ je dnes velkou částí médií a politiků popisován jako sprosté slovo, přičemž by si tito lidé snad radši překousli jazyk, než aby pravdivě řekli, co ve skutečnosti znamená. Za „komunistické“ jsou raději označovány různé diktátorské režimy a politické strany.

Ve skutečnosti termín „komunismus“ označuje společnost, která odstraní z lidských životů nadvládu ekonomických vztahů. Lidé budou nadále žít v konkrétních pospolitostech, ne v autoritářských vztazích (šéf-podřízený, pracující-kapitalista, kupující-prodávající, nájemník-majitel), charakterizovaných jen vzájemnou výhodností a tím, že jsou důsledkem společenských tlaků. Svět už nebude rozdělený mezi jednotlivé soukromé vlastníky, bude namísto toho kolektivně spravován všemi lidmi. Ti se nebudou pokud možno věnovat nudné a ubíjející „práci“, ale jednotlivé činnosti budou rozděleny tak, aby ty, kdo je budou vykonávat, co nejvíce bavily, naplňovaly a rozvíjely – a ty činnosti, které nebaví opravdu nikoho, budou vykonávány všemi spravedlivým dílem.

Lidé už v takové společnosti nebudou pracovat kvůli zisku „svých“ šéfů a firem. Smyslem lidské činnosti bude uspokojit potřeby a touhy každého člena společnosti a vytvářet svobodný svět, ve kterém si o svých věcech budou rozhodovat přímo lidé sami – bez nějakých vůdců, byrokratů, politiků či pánů majitelů.

Sklony ke komunistickým principům najdeme u celé řady „primitivních“ kmenů, ale i v některých názorech, které se objevily v křesťanství, taoismu či u starých Inků. Silnější či slabší komunistické rysy nalezneme ve většině rodin, partnerských vztahů či kamarádských svazků.

Pojem komunismus bývá spojován s Marxem a jeho samozvanými následovníky. Marx byl jistě zajímavý důrazem, který položil na to, že komunismus je především prostředkem pro dosažení svobody člověka – každého jedince. Na druhou stranu spojil slovo „komunismus“ se svou vírou v to, že vývoj lidstva jaksi zákonitě směřuje k „lepším zítřkům“ a že prostředkem k jejich prosazení má být státní moc. Během dvacátého století toto přesvědčení vedlo k mnoha katastrofám a ukázalo se, že nefunguje, že není správné. Moc, již stát uchvátí, už nenavrátí...

Lenin, Stalin, Mao a další překroutili i myšlení samotného Marxe, zejména  ve smyslu ustavení vedoucí úlohy komunistické strany, dělnické diktatury a doktríny „socialismu v jedné zemi“ neboli nacionalismu zabalenému do rudé vlajky. Skuteční komunisté nebyli mezi stoupenci státu a „komunistických“ stran, které se draly o moc. Skuteční komunisté byli naopak mezi těmi, kdo stát odmítali a prosazení komunismu pokládali za možné a žádoucí jen v případě, že bude spojené s odstraněním různých forem útlaku a manipulace člověka. Právě tito lidé patřili mezi první a významné kritiky bolševické revoluce. „Rusko nám ukázalo, jak se revoluce nemá dělat,“ řekl tehdy anarchokomunista Petr Kropotkin. Však také minulý režim pokládal skutečné komunisty za své největší nepřátele, a zatímco se západními státníky si třásl rukama, anarchistické komunisty vraždil. Bolševismus má totiž se skutečným komunismem společného asi tolik, jako nacistický „národní socialismus“ se skutečným socialismem coby společenským vlastnictvím výrobních prostředků.

(os)