V sedmém čísle časopisu Agora se objevil vedle rozsáhlého článku se sugestivním názvem „Jsme ve válce!“ o důležitosti války proti terorismu i stručný článek kritizující Bushe a USA.

Zatímco v USA byla iluze sociálního státu rozbita za vlády Ronalda Reagana, jeho evropská obdoba víceméně odolávala až do konce 20. století. Poměrně silná role odborů úspěšně kooptovaných do v podstatě korporativního uspořádání společnosti takzvaného "sociálního smíru", kde stát byl alespoň zdánlivě schopen zajistit určité sociální jistoty, zaručila, že tento model přežil v kontinentální Evropě i vlnu thacherismu a reaganismu v 80. letech.

Nadpis je možná trochu dlouhý. Doufám ale, že působí natolik atraktivně, že se laskaví čtenáři a laskavé čtenářky začtou do článku, který pro A-kontru možná není příliš typický.

Mladí konzervativci (MK) nejsou organizací, která by přímo vystupovala proti současnému zřízení, ale představují další segment konzervativní pravice a jejích think-tanků. V tomto případě se navíc jedná o organizaci, o kterou v poslední době zcela logicky projevují nebývalý zájem různí neonacisté a jiní ultrapravičáci a snaží se dostat do jejích řad.

15. – 17. října 2004 se konalo v hlavním městě Velké Británie III. Evropské sociální fórum. Autonomní skupiny se proti této akci vymezily a rozhodly se oficiálnímu fóru oponovat svým vlastním. Counter-fórum si kladlo si za cíl přilákat lidi, kteří přijeli na ESF, na své přednášky, debaty a demonstrace. Debaty a přednášky na tomto fóru měly dvojí charakter – vymezit se proti ESF a ukázat své vlastní představy.

Vůči různým podobám krajní pravice je třeba se jasně postavit. Důležité je hledat cesty jak. Rozhodně je naprosto absurdní spoléhat na policejní represi, ještě mnohem absurdnější, než u neonacistického hnutí. S okravatělými neonacistickými „slušňáky“ nepřichází protiextremistická policie takřka vůbec do styku.

Revoluce a občanská válka, jejichž dějištěm se stalo v letech 1936-1939 Španělsko, byly u nás po dlouhá léta vykládány tradičním stalinistickým způsobem, plným lží o nezodpovědných a sabotérských anarchistech a o trockistech spolčených s fašisty.

Tento článek přispěje k tématu ultrapravice v ČR, konkrétně pak ke zmapování mládežnické organizace, která působí po boku kdysi parlamentní strany jednoho velmi ambiciózního doktora filozofie. Řeč je o Republikánské mládeži (RM).

Pavel Barša je politický filosof, jehož práce jsou věnovány multikulturalismu, vztahu západu a islamismu, americké zahraniční politice, soudobému feminismu – často tedy tématům, která jsou tak či onak podvratná vůči převládajícímu liberálnímu paradigmatu. Nesnaží se je ovšem jen vykládat, ale také svým výkladem poněkud změnit – převzít od nich zajímavé, inspirativní myšlenky či metody a usmířit je s tímto paradigmatem nebo je vůči němu v posledku odzbrojit.

Není to až tak dávno, co jeden pravicový komentátor vyjadřoval obavy o to, aby se v České republice neopakovala šedesátá léta a levice neovládla akademickou půdu. Soudě podle časopisů, které se na univerzitách šíří, může být klidný. Univerzitám totiž hrozí spíše opačný vývoj – alespoň by se to mohlo zdát z množství zdarma šířené pravičácké propagandy.

Když se řekne ultrapravice nebo „pravicoví extrémisté“, většina lidí si okamžitě představí neonacisty. Na jejich odsouzení je dnes poměrně široká společenská shoda – od jejich zásadových odpůrců až po média, většinu politiků atd. Pokud chceme ale tuto definici rozšířit, dostaneme se do problémů.

Je tomu právě sto let, co si připomínáme vznik jedné z nejvýraznějších anarchistických organizací v Čechách - České anarchistické federace (ČAF). Jako taková existovala deset předválečných let. Poté české anarchistické hnutí rychle upadalo a v podstatě na mnoho desítek let fakticky zaniklo. Na konci století však opět ožilo a s ním i ČAF.

Občanský institut (OI) byl založen v roce 1991 jako vzdělávací instituce určená k šíření konzervativní ideologie v porevolučním Československu. Vznikal v podstatě jako přidružená organizace Občanské demokratické aliance, strany, která svou ideologií, velikostí i účastí ve vládě připomínala dnešní Unii svobody.

Kniha Evasion je označována jak jako manifest soukromé revoluce a vzpoury proti diktátu (globálního) kapitalismu, tak jako výsměch skutečným emancipačním snahám. Částečně i díky kořenům jejího autora v hardcore scéně je řadou přívrženců „crimethink“ životního stylu kniha považována za kultovní dílo.

Hlavní téma v tomto roce pátého čísla anarchistického časopisu je trochu netypické – krajní pravice, čímž ovšem nejsou myšleni neonacisté, ale různí klerikálové, ultrakapitalisté a nacionalisté. Články se zamýšlí nad tím, zda tito „slušní“ ultrapravičáci nejsou nebezpečnější než otevření fašisté, i nad tím, kde vlastně končí „extrémní“ a začíná „slušná“ pravice a jestli vůbec nějaký takový přeryv existuje.

Na mnohem vyšší technické i literární úrovni než české nacionalistické weby je internetový časopis Zvědavec, nacházející se na adrese www.zvedavec.org.

Neprokazujme úctu poslancům, senátorům, ministrům a dalším politikům. Není proč. Neklaníme se žebrákům ani jiným existencím žijícím za cizí peníze. Zvolením do politické funkce se lidé, kterým, jak tvrdí politici, je nutné vládnout, protože jsou hloupí, zcela určitě nestávají chytrými.

České anarchistické hnutí potřebuje reflexi. Dvojnásob potřebuje takovou, která není motivována snahou o prosazení sebe či své skupiny. I to je důvod, proč uvítat nedávno vydanou brožuru Marty Kolářové Gender v českém anarchistickém hnutí, která je poměrně tvrdou, ale rovněž také poměrně poctivou reflexí současného českého anarchismu z „ožehavého“ hlediska, jímž bohužel gender pro mnohé stále ještě je.

Existují lidé a ne-lidé. Afgánské a irácké oběti Blairovy války patří k těm druhým – životům, které mohou být obětovány ve jménu západu.“ – Mark Curtis, britský