Mé poznámky mají zdůraznit extrémní význam vnímání anarchismu v měnících se společenských kontextech naší éry – ne jako zkostnatělé doktríny, která patří té či oné řadě evropských myslitelů a hodnotné stejně tak, jako mohly být v různých dobách a místech hodnotné jejich názory. Dnes, víc než kdy jindy, závisí životaschopnost anarchismu v Americe na jeho schopnosti mluvit přímo – jazykem amerického lidu a o jeho aktuálních problémech – spíše než křísit myšlenky, výrazy, hesla a nudný jazyk patřící do minulých období.

V červnu vyšlo třinácté číslo hudebního freezinu MYA, které tentokrát přineslo pár změn. Za prvé, obálka je plnobarevná na křídovém papíře. Její vnitřní strana je koncipována jako plakát propagující Good Night White Pride (DIY kampaň proti ultrapravici).

Na počátku byla tlupa, nikoli impérium. Osamělé vory sběračských a loveckých skupin křižovaly krajinu dlouho předtím, než vznikl Řím. Metafora jedné lodi je jako kouzelný recept. Ukazuje, jak s pomocí představy, že neplujeme každý sám, ale všichni spolu, stmelovat odlišné vory a budovat impéria. Je ale představa společné plavby, společných vítězství a společné zkázy udržitelná?

V červenci vyšlo druhé číslo fanzinu podporujícího kulturní různorodost a vzájemnou sounáležitost odlišných kulturních směrů, ale také politickou angažovanost. Připadá mi, že z hlediska zastoupení různých subkultur je toto číslo ještě rozmanitější než předešlé (možná udělala své i barevná obálka). Najdete tu rozhovory s hip-hopery a b-girls, hc/punkovými skupinami, ale také s vydavatelem časopisu věnovaném sportu agressive in-line nebo s tekno soundsystémem Gummo Sound Crew.

Kvůli vzrůstající agresi (zejména) mladých neonacistů, ale i díky celosvětově rozšířenému a intenzivnímu vztahu člověka k národu, nacionalismua v neposlední řadě i díky stále probíhajícím krvavým konfliktům, jejichž společnou rozbuškou je národní odlišnost, jsme se rozhodli toto číslo věnovat tématu národa. Nacionale (identifikace skrze společný národ) je značně složitou problematikou a nelze jej vidět v jednoduchém rastru dvou protikladných barev či morálně absolutního vymezení - dobro vs.zlo. Nacionale hraje v drtivé většině světa zásadní roli nejen pro chod společností, ale i pro chod konkrétního jednotlivce. Kvůli jeho všudypřítomnosti jej nelze opomíjet či přehlížet. Chtě nechtě je třeba k němu zaujmout vztah.

Svobodná tekno kultura, to není jen Czechtek, kolem něhož se již po několik let konají v době okurkové sezony pravé mediální a politické saturnálie a který letos proběhl pod policejně-armádní patronací. Jiným projevem této tvořivé kultury je již čtvrtým rokem konaný Do It Yourself Karneval. Buďme rádi, že zůstal až na pár výjimek ušetřen zájmu médií a nedošlo k jeho zařazení do zpravodajského spektáklu – a to navzdory tomu, že za ním páni novináři a paní novinářky nemuseli jezdit do odlehlých koutů země, ale stoupenci alternativní kultury jim pochodovali přímo pod nosem centrem Prahy.

Třetí červnový víkend uspořádala Jihočeská federace anarchistických skupin v Písku ojedinělou akci – trhy anarchistických médií. Trhy, první svého druhu u nás, se konaly v hospodě Paluba a program byl opravdu pestrý: od prezentací jednotlivých vydavatelství či periodik, přes diskuze, workshop a videoprojekce až po koncert.

Dnešní Kuba se vzpírá jednoduchému politickému škatulkování. Nenajdeme tu tuhou diktaturu stalinistického typu, jaká možná existuje už jen v Severní Koreji. Nenajdeme tu ani parlamentní demokracii ve střihu západní Evropy a nenajdeme tu ani stát, v němž se u moci střídá jedna junta za druhou a po zemi si účty skrze civilní obyvatelstvo vyřizují eskadry smrti s místními povstalci, což je nedávná i současná realita v okolních státech.

Výstava k patnáctému výročí A-kontra sestává ze čtyř závěsných panelů o rozměrech 90 × 110 cm ze zalaminovaného balícího papíru opatřeného nahoře a dole lištami. Je lehce přenosná. První panel se věnuje A-Kontra, druhý myšlenkám anarchismu, třetí českému anarchistickému tisku a čtvrtý praktické činnosti. K výstavě patří ještě tři závěsné kapsy s letáky a samolepkami. Výstavu je možné instalovat na koncertech, v klubech, školách, čajovnách apod. Zájemci o výstavu, popř. doprovodnou přednášku na spřízněná témata, nechť se ozvou na kontakty redakce.

V plánech těžařů je vesnice jen dočasným místem na mapě. Pokud překáží důlní mašinerii, může zmizet. Bývalí občané bývalých Libkovic na Mostecku by mohli vyprávět. V 90. letech nepřišli jen o střechu nad hlavou, ale rovnou o celou vesnici. Možná nebyli poslední, protože firmy se státní podporou si už vyhlédly další cíl. Horní Jiřetín (a nejen jej) možná čeká podobný osud.

Od začátku tohoto roku probíhá v Mexiku zapatistická Jiná kampaň. Na její průběh, problémy, cíle, ale i na aktuální situaci zapatistického hnutí či sociální problémy Mexika jsme se zeptali Evy Malířové, stoupenkyně Jiné kampaně a zapatistické Šesté deklarace, která se před nedávnem vrátila z Latinské Ameriky.

Na jaře se objevila nová hardcorová revue Trhavina, která nezůstává nic dlužna sloganu „hardcore je víc než hudba“. Kromě jiného tu najdete řadu příspěvků věnujících se politickým a sociálním tématům. Hlavním tématem je hardcore po třicítce. Zabývají se jím minirozhovory se zahraničními („ukradené“ z amerického Maximum Rock´n´Roll) a českými představiteli hardcorové scény, kteří už tento magický věk překročili.

Izrael dne 12. července 2006 zahájil další v řadě válek, které tato země vede proti okolním arabským zemím. A i tentokrát jde o válku zatraceně špinavou, která má na hony daleko k nějakému „chirurgicky přesnému“ bombardování. Raketové útoky na bejrútská předměstí zabily stovky civilistů. Vedle údajných základen Hizballáhu v obytných čtvrtích Bejrútu byla prvním cílem i infrastruktura země: libanonské přístavy byly blokovány, letiště, elektrárny, čističky a rozvody vody, mosty, silnice a další nezbyté prvky infrastruktury byly zničeny bombardováním.

Infocentrum Centro Popolare Autogestito Firenze Sud (Lidové samosprávné centrum – CPA) vzniklo před pěti lety. Nachází se v ulici Via Villamagna na jihu Florencie ve staré, poměrně rozlehlé a ilegálně obsazené škole. Infocentrum vede kolektiv složený z marxistických a anarchistických skupin. Tento objekt je nástupnickým místem squatů, které skupina během patnácti let obsadila a musela po různých peripetiích opustit.

Hlavním tématem tohoto čísla je nacionalismus a všemi články jako červená niť prochází premisa, že nacionalismus i současné pojetí národa je velmi mladé, datující se od Francouzské revoluce – tedy asi 200 let. Znamená to snad, že před tím národy neexistovaly? Že lidé nemluvili národními jazyky a nežili ve státech, které se jmenovaly podle jejich obyvatel? Ne, je to složitější. Odlišné národnosti i jazykové skupiny existovaly.

Stěžejní prvky společnosti, které ji aktuálně utvářejí i ničí, musí být neustále vystaveny radikální kritice. Mnohdy slepá ulička zlaté střední cesty je i dnes velice populární. V drtivé většině příkladů slouží jako alibi, které umožňuje být lhostejným a apolitickým, respektive a priori kompromisním a v posledku nic neřešícím. Kdokoli zdůrazňující nutnost zaujmout angažovaný a nekompromisní postoj je odsouzen jako asociální extremista. A proto i ty nejničivější prvky, jejichž „pevné uchopení“ stálo a stojí životy milionů lidí a šíří virtuální hranice a nadřazenost/podřazenost mezi lidmi, si tu dále honosně kvetou. Vždyť jsou to také vysloužilí veteráni naší společnosti, že…

Jaký je vztah mezi státem a národem? A jak se k pojmu národ, který se tváří jako zastřešení všech společenských skupin, vztahovaly jednotlivé složky společnosti v době, kdy se moderní národ tvořil? Velmi podnětný příspěvek k těmto otázkám je genealogie národa od Michela Foucaulta, zpracovaná na francouzském příkladu a obsažená v jedné z kapitol jeho nedávno vydané knihy Je třeba bránit společnost. Foucault zde upozorňuje na tři hlavní pojetí národa ve Francii v 18. století: absolutistické, buržoazní a aristokratické.

Nacionalismus hýbe světem i člověkem. Je celosvětově rozšířený, mnohými velebený, mnohými pouze akceptovaný, jinými nenáviděný. Zároveň hraje rozhodující úlohu v politice mocných, po moci toužících i nemocných. Nacionalismus je politický ze své podstaty; ono otevřeně (ale i skrytě) se vymezovat, povyšovat vůči nespočtu rádoby jiných, nenávidět, ale i iracionálně se hýčkat a kolektivně se bát přeci nemůže být jevem nepolitickým.

V souvislosti s izraelským útokem na Libanon se začalo v médiích opět přetřásat jméno libanonské organizace Hizballáh, avšak nikdy se divák neměl šanci dozvědět, o jaké uskupení se vlastně jedná.