„Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastným...“ Na tato slova známé literární a posléze i filmové postavy si možná během letních měsíců vzpomnělo nemálo našich čtenářek a čtenářů. A to nejen pokud jde o počasí, i když to nám v české kotlině také příliš nepřálo. Politicky vzato přineslo léto některé nepříliš radostné věci.

Nakladatelství BB Art, které má ve své produkci řadu zajímavých knih od současných britských autorů, vydalo dílo Ve čtvrti Brick Lane od mladé autorky Moniky Ali. Ta se narodila v Dháce v Bangladéši a ve třech letech odjela s rodiči (otec Bangladéšan a matka Angličanka) do Anglie. Znalost obou prostředí pro svou knihu využila a výborně zúročila.

Za starých časů, kdy českým hlavním městem ještě byla Vídeň a vládl císařpán a jeho rodina, převládal skoro sto let v české literatuře i jiném umění nacionalismus. Bylo to v té době koneckonců docela vzdorné, alespoň zpočátku. Rýmovat „vlast“ a „slast“ (jak to ironizoval Karel Havlíček Borovský) a psát ódy na krásy země české se ovšem tvůrcům skutečně hodným toho jména postupně zajídalo... a tak na sklonku devadesátých let vystoupila nová generace, která už nehodlala psát o starých tématech na staré způsoby.

Anarchismus bývá až příliš často vykládán pouze jako úzce vymezený politický program boje proti státu a kapitalismu. Nejextrémnější podoba takového přístupu, v dnešní době už naštěstí neudržitelná, by šla odvodit od významného filozofického předchůdce anarchismu Pierra-Josepha Proudhona (1809-1865): Až se zbavíme tyranie státu a (velkého) vlastnictví, budeme žít spokojeně dál v patriarchální společnosti. Svrhneme autoritu státu, ale autorita „hlavy rodiny“ zůstane nedotčena.

Koncem srpna 1995 se sešlo na výzvu časopisu Svobodná mysl několik desítek anarchistů z různých koutů Čech, aby se pokusili o založení organizace, jenž by dala českému anarchistickému hnutí novou tvář a napomohla jeho dalšímu rozvoji. Samotnému zakládajícímu sjezdu České anarchistické federace (ČAF) předcházel vznik Přípravného výboru pro ČAF, který tvořili především redaktoři a spolupracovníci Svobodné mysli.

Skaut – dítě, které se obléká jako idiot, pod vedením idiota, který se obléká jako dítě.“ Když jsem si v Permanent Revolt č. 2 přečetl tento vtip, pobavilo mě to. Sám jsem ve skautu nějaký ten čas strávil a určitě na tom něco bude...

V následujícím článku se podíváme na vztah mezi surrealismem a anarchismem. Je nápadné, jak buržoazní autoři píšící o surrealismu zlehčují politiku. Například tlustá kniha o Bretonovi, Revolution and the Mind: The Life of André Breton od Marka Polizzottiho, přechází vztahy mezi anarchismem a surrealismem pár větami.

V posledním čísle časopise Revo (1), vydávaného stejnojmennou skupinou revoluční mládeže, starostlivě ideologicky opečovávané svými trockistickými rodiči ze Socialistické organizace pracujících (SOP), vyšel další z řady trockistických textů, které se pokoušejí dokázat nesmyslnost anarchismu.

Někteří lidé říkali, že koncentrační tábory vymysleli bolševici v roce 1918, aby uspíšili vítězství revoluce... ale... koncentrační tábory vymysleli Angličané za búrské války, aby mohli lépe šířit civilizaci, a... jedna statečná Angličanka za to svou zemi odsoudila před světem a jeden z vynálezců koncentračních táborů pak vynalezl i skautské tábory…“

Film, v němž se takřka neustále vraždí... pokud se v něm tedy zrovna nesouloží, nemučí nebo nepojídají lidské pozůstatky. Navíc film, který je takřka doslovně věrný své předloze, kterou je onen „úpadkový“ žánr jménem komiks – a který v podstatě vznikl rozhýbáním, namluvením a oživením oněch obrázků s textovými bublinami.

Levice je v českém prostředí stále jaksi „podezřelá“ a i mnozí anarchisté a anarchistky se budou dívat s nedůvěrou na knihu napsanou autorem, který byl ovlivněn marxismem. Dodejme ovšem, že Immanuel Wallerstein není žádný dogmatik a z Marxe vychází velmi volně. A že kdo si nechá knihu Úpadek americké moci utéct (sváděla by k tomu i její cena), o mnoho přijde.

Z anarchistického hlediska je jistě lákavé kritizovat mládežnickou organizaci, jejíž podoba má velmi silnou autoritářskou pachuť a jejíž tradice jsou prodchnuty militarismem a autoritářstvím obrazně řečeno až na půdu. Zůstává ale otevřenou otázkou, zda taková kritika nezůstává na povrchu, pokud si všímá pouze ideologie skautingu, a ne už jeho praktického obsahu, tedy pokud posuzuje skauting jen podle toho, co o sobě říká, ne podle toho, co reálně dělá.

Pravidelným čtenářům A-kontra anglický týdeník SchNEWS jistě nemusíme představovat, neboť na našich stránkách se s texty převzatými z tohoto zpravodaje setkáváte poměrně pravidelně. Těsně před prázdninami vyšlo jeho již pětisté číslo a toto jubileum jistě stojí za zmínku.

Mladí se mě ptávají, jaké to bylo „za nás“, tj. v sedmdesátých letech. O tom, by se dala napsat celá kniha, což vůbec nemám v úmyslu, a tak jenom pár vzpomínek na to, jak jsem to tehdy prožíval já.

To, v čem se surrealismus poprvé poznal ještě před tím, než se definoval a kdy nebyl než volným sdružením jednotlivců, kteří spontánně a bezvýhradně odmítali sociální a mravn&í nátlak své doby, bylo černé zrcadlo anarchismu.

Ne, tenhle článek nebude jen o historii punku ani o punku jako takovém, i když se těmto tématům nevyhneme. Bude jen o jedné z jeho součástí, která není zrovna nedůležitá, jde o módu. Punkový vzhled je totiž fenoménem sám o sobě.

Riot grrrls se objevily na počátku devadesátých let, jejich první veřejné vystoupení je spojováno s hudebním festivalem v Olympii v USA (1991), kde zahrály dnes již veteránky ženské hudební scény Bikini Kill či Hole.

Subkultury mají být alternativou k mainstreamové kultuře. Nejen formou, ale i obsahem. A tato alternativa obvykle nekončí jen u pohledu na kulturní prožitky, ale týká se i pohledu na život samotný.

Anarchismus bývá až příliš často vykládán pouze jako úzce vymezený politický program boje proti státu a kapitalismu. Nejextrémnější podoba takového přístupu, v dnešní době už naštěstí neudržitelná, by šla odvodit od významného filozofického předchůdce anarchismu Pierra-Josepha Proudhona (1809-1865): Až se zbavíme tyranie státu a (velkého) vlastnictví, budeme žít spokojeně dál v patriarchální společnosti. Svrhneme autoritu státu, ale autorita „hlavy rodiny“ zůstane nedotčena.