Nejen v souvislosti s Benigniho filmem Život je krásný z roku 1997 se příležitostně můžeme setkat s diskusí na téma, zda je vhodné a vkusné dělat si legraci z nacismu, fašismu a jejich představitelů a zda jsou humorné filmy vůbec schopné hrůzy těchto zvrácených ideologií byť jen přiblížit. Chaplinův Diktátor (1940), ačkoliv jinak pravděpodobně jeho nejznámější a nejlepší film, může být z tohoto důvodu kritizován a sám Chaplin podobné pochyby příležitostně vyjádřil.

Uveďme nejprve několik faktů. Chaplin začal na snímku pracovat již v roce 1938, tedy v době, kdy Hollywood ještě nenatočil žádný antifašistický film a kdy byl od svého projektu z politických důvodů odrazován, a to nejen např. britskou vládou, ale i židovskými hollywoodskými producenty. I on sám uvažoval nad ukončením své práce, jelikož měl pocit, že „Hitler je velkou hrozbou pro civilizaci a ne někdo, komu bychom se měli smát“. Nakonec ale film zaplatil z vlastní kapsy a rozhodl se ho ukončit působivým projevem. Pilířem zápletky je Chaplinova fyzická podobnost s Adolfem Hitlerem, které komik plně využil a která jej k natočení snímku i inspirovala.

Židovský holič (Charlie Chaplin), jehož jméno nám není známo, během první světové války zachrání tománského velitele Schultze (Reginald Gardiner), sám je ale zraněn a stráví řadu let v nemocnici, kde se jej doktoři snaží vyléčit ze ztráty paměti. Jednoho dne ji omylem opustí a vrátí se do svého holičského krámu. Netuše, že se mezitím stal Adenoid Hynkel (Charlie Chaplin) diktátorem Tománie a provozuje politiku pronásledování Židů v ghettech (v jednom z nich se nachází i holičství), pokračuje nerušeně ve své práci a takto se neúmyslně postaví na odpor tománským vojákům. Toho si nemůže nepovšimnout židovská sirota Hana (Paulette Goddard) žijící v sousedství, která se zastrašování ze strany vojáků snaží dle svých možností vzdorovat. Neklid v Ghettu (zde název části města) vniklý působením holiče a Hany, ze kterých se stane pár, přiláká pozornost velitele Schultze, v té době podporujícího Hynkelovu protižidovskou politiku. Schultz holiče pozná („Škoda, já myslel, že jste árijec.“ „Ne, já jsem vegetárijec.“) a nařídí svým vojákům nechat blok domů, kde holič a Hana bydlí, na pokoji.

Mezitím máme možnost sledovat Hynkela, jak naslouchá svému rádci Garbitschovi (Henry Daniell) a snová plány na ovládnutí světa. Prvním krokem má být dobytí Rakušacka, jehož hranice jsou ale již obleženy bakterijskými vojsky. Hynkel proto pozve na návštěvu Benzina Napaloniho (Jack Oakie), diktátora Baktérie a vcelku neúspěšně se mu snaží demonstrovat svou převahu a zastrašit jej s cílem získat Rakušacko pro sebe. Na to potřebuje vydatnou finanční injekci, kterou se snaží získat od velké židovské firmy, jež ale odmítne. Tehdy Schultz Hynkelovi sdělí, že jeho plány jsou „idiotské“, protože „jsou založené na pronásledování nevinných lidí“ a upadne v nemilost.

Pronásledovaný Schultz se ukryje v Ghettu, kde mu pomáhají holič, Hana a jejich známí. Dlouho ale netrvá a holič a Schultz jsou chyceni a posláni do koncentračního tábora. Haně a ostatním se podaří odjet do ještě svobodného Rakušacka a s holičem si píší dopisy. Schultzovi a holičovi se z tábora podaří uprchnout v uniformách Dvojitého kříže (Hynkelova strana), cestou si ale tománští vojáci spletou holiče s Hynkelem, který se zde zrovna nacházel na lovu kachen a dovezou ho do hlavního města čerstvě dobytého Rakušacka, kde má pronést slavnostní proslov. Holič se necítí vůbec ve své kůži, ale nakonec pronese řeč, která je též známá pod názvem „Zvedni hlavu, Hano“ a je vášnivou obhajobou mezilidské tolerance a obžalobou nacionalismu a totalitárních systémů.

Dvěma hlavními rysy filmu jsou jeho velká komičnost na straně jedné a politické poselství na straně druhé. Komičnost spojená s ostrou satirou vážná témata ve filmu nezakrývá, naopak je výrazně podtrhává. Snad nejzmiňovanější je scéna, která oba aspekty výborně propojuje. Hynkel v ní sní o dobytí světa a předvádí bravurní, až skoro baletní taneční výkon s nafukovací zeměkoulí, která ovšem nakonec praskne a on se s pláčem zhroutí na svůj pracovní stůl. Stejně tak k diktátorově větě: „Nejprve dostaneme Židy, potom brunety“ není třeba nic dodávat. Za pozornost stojí i slovní hříčky, v Garbitschovi (vyslovujeme velmi podobně jako anglické slovo „garbage“ – odpadky) lze snadno odhalit Hitlerovu pravou ruku Goebbelse, v polním maršálu Herringovi (v překladu „sleď“) Goeringa, v Napalonim Mussoliniho a název Tománie je možné odvodit z tehdejšího anglického označení otravy salmonelou („ptomaine“ – podobná výslovnost).

Film je samozřejmě plný osvědčených Chaplinových vtípků, Hanou přetahující tománské vojáky pánví po hlavách počínaje a špagetovou bitkou mezi Hynkelem a Napalonim konče. Mistrovské jsou také další sekvence, které demonstrují velký Chaplinův herecký talent. Sem patří scéna zachycující židovského holiče holícího zákazníka za hudebního doprovodu energického Brahmse, která byla natočena jedním jediným záběrem! Nadčasovost Chaplinova humoru potvrdilo i neustále se smějící obecenstvo v kině, kde jsem film shlédla podruhé.

Myslím si, že ačkoliv Chaplin satirou a břitkými narážkami na adresu Hitlera v žádném případě nešetřil, nelze jeho ztvárnění Hynkela označit za přehnané. Poprvé jsem Diktátora viděla v televizi společně se svými německými prarodiči, kteří si tehdejší situaci velmi dobře pamatují. Bylo zajímavé sledovat jejich (pobavené) reakce. Jednou z hlavních činností Hynkela byly plamenné proslovy doprovázené zuřivou gestikulací (před níž občas uhnul i mikrofon), kterým nebylo skrze sekaná slova vůbec rozumět, ale po nichž masy fanaticky aplaudovaly. Komentář mojí babičky: „Ale on ten Hitler opravdu tak mluvil!“ asi hovoří za vše. Stejně tak přečteme-li si alespoň kousek Mein Kampfu a jsme-li jen trochu soudní, všimneme si, že Adolf Hitler byl ze své povahy groteskní figura – o to méně pochopitelný je jeho vliv na masy. Nechci zde formulovat žádná srovnání, ale někteří dnešní „vůdci“ inteligence a šarmu taktéž moc nepobrali, přesto svými planými sliby a dobyvatelskými choutkami vyplývajícími asi z velkých komplexů méněcennosti dokážou své „poddané“ patřičně balamutit a zjišťujeme, že velká část lidstva v otázce kritického myšlení od druhé světové války přílišný vývoj asi nezaznamenala.

Bylo by chybou na Diktátorovi vyzdvihovat pouze Chaplinovy zásluhy. Velké pozornosti si zaslouží i herecký výkon statného Jacka Oakieho v roli bodrého Napaloniho, který zakomplexovaného Hynkela dokáže dostat do pořádných úzkých. Osobně mě ale také nadchla Paulette Goddard, tehdejší Chaplinova manželka. Z Hany stvořila energickou a bojovnou mladou ženu, která neúnavně v lidech hledá to ztřeštěné i krásné, a právě proto se zamiluje do židovského holiče, který zprvu vůbec nechápe situaci a snaží se tvrdohlavě pokračovat ve vedení svého krámu a být zdvořilý ke všem lidem, jakoby se nechumelilo. Hanu ani v těžkých chvílích neopouští naděje na lepší život v budoucnosti a po válce plánuje otevření vlastního malého podniku (protože „práce v domácnosti nemá budoucnost“). Díky rozzářenému obličeji Goddard není důvod jí nevěřit. Do třetice je třeba ještě zmínit naprosto korektní hereckou prezentaci Reginalda Gardinera v roli vojensky korektního Schultze, který i když od nepřítele zběhne a plánuje na něj atentát, své aktivní účasti na něm se zcela korektně v duchu hierarchické armádní mentality „já plánuji a vy konejte“ zřekne ve „prospěch“ holiče a dalších čtyř mužských obyvatel Ghetta, protože je nechce připravit o „nesmrtelnou slávu“.

Film ve své době nezůstal bez odezvy. Byl nominován na pět Oscarů a stal se největším Chaplinovým kasovním trhákem i navzdory tomu, že byl zakázán v obsazené Evropě, Jižní Americe a Irsku. Stal se ale i předmětem odporu proti fašismu a nacismu – na okupovaném Balkáně dokázal místní odboj získat kopii a zaměnit ji za komedii hranou v jednom armádním kině. Němečtí vojáci takto měli možnost Diktátora zhlédnout (někteří prý začali po plátně i střílet). Při jiné příležitosti ho zhlédl i sám Hitler – a to ne jednou, ale dvakrát! Historie nám neříká, jak se Vůdci snímek líbil. Záběr Chaplina se ale již méně než dva měsíce po uvedení Diktátora objevil v propagandistickém filmu Der ewige Jude (Věčný Žid) i přesto, že Chaplin Žid nebyl. Snímek ovšem nebyl trnem v oku pouze Hitlerovi a jeho stoupencům – ve Španělsku byl zakázaný až do roku 1975 (kdy zemřel diktátor Franco) a závěrečná řeč židovského holiče byla pravděpodobně jedním z důvodů, proč byl Chaplin v Americe později označen za „komunistu“ a za McCarthyho éry vypovězen ze země.

V roce 1968 Charlie Chaplin prohlásil, že by nebyl schopný dělat si takovou legraci z nacistického režimu, kdyby tehdy znal reálný rozsah protižidovských pogromů a situaci v koncentračních táborech. Jsem ale toho názoru, že je-li komedie udělaná natolik inteligentně a s takovým ostrovtipem jako Diktátor nebo vybavená vlídným a láskyplným humorem Roberta Benigniho jako v jeho nedávném filmařském díle, nejedná se o žádný nevkus a vtip tváří v tvář jednomu z největších zvěrstev v lidské historii dokáže absurditu myšlenek o nadřazenosti jedné rasy nebo ovládaní mas hrstkou autoritářských bláznů ilustrovat velmi dobře. K Chaplinovu Diktátorovi mohu říci jen jedno: famózní film.

Alice Dvorská