Sociální ekologie

Anarchistické představy v sobě často zahrnovaly menší vyvážená společenstva. Ve vizích anarchistů či anarchismu blízkých myslitelů nacházíme důraz na blízkost přírodě. Mezi kritikami státu a dalších autoritářských institucí nalezneme i odpor k jejich rozměrnosti, strojovitosti, ba anorganičnosti, nesouhlas s tím, že život člověka má být rámován, usměrňován a reglementován jakýmsi společensko-politickým mechanismem. Anarchismus také patřil mezi první politické směry, které reagovaly na hrozbu ekologické katastrofy. Nejen, že se anarchisté začali více věnovat problémům kvality životního prostředí a přežití ekosystémů, ale také někteří radikální kritici ekologické situace lidstva v druhé polovině dvacátého století nacházeli v anarchismu odpovědi na své otázky po vhodné alternativě a politické strategii. Je jasné, že u tak různorodého hnutí jako je anarchismus došlo rovněž k zaujetí více různých stanovisek k ekologickým problémům; hlavním, prvním a paradigmatickým byl nicméně přístup amerického autora Murraye Bookchina.

Ten již v padesátých letech 20. století kritizoval ekologickou škodlivost kapitalismu a v letech šedesátých vypracoval ucelenou syntézu ekologie a revolučního myšlení, přičemž se jednalo o antiautoritářskou revoluční myšlenkovou tradici, o anarchismus.

Bookchin především zdůraznil, že ekologická krize (spolu s dalšími otázkami, mezi něž patří zejména problém jaderných zbraní) dělá z prosazení společenských alternativ vůči kapitalistickému systému dramaticky aktuální záležitost. Problém už není vystižen v heslu „socialismus, nebo barbarství“, tedy prosazení společenské změny, nebo ztráta civilizačních vymožeností včetně kultury mezilidských vztahů. Skutečnost podle něj mnohem lépe popisovalo dilema „anarchismus, nebo zkáza“ – prosazení svobodné a samosprávné společnosti, nebo zánik v ekologické katastrofě. Sociální ekologie vychází z přesvědčení, že ekologické problémy mají své příčiny v uspořádání společnosti – a právě jen společenská změna může přinést jejich řešení.

Anarchismus podle Bookchina sdílí tři důležité hodnoty s ekologickým hnutím. Na prvním místě to je spontaneita, důraz na nereglementovanou a neomezovanou, živou aktivitu. Dále se jedná o diverzitu, různost, kladenou proti uniformitě, která je v přírodě i ve společnosti omezující a má sklon rozmanitými způsoby degenerovat. A konečně tu je decentralizace jako alternativa hierarchii a odcizení, přesunu rozhodování do mocenských center a vyvlastňování většiny lidí z podílu na něm a tím i ze zodpovědnosti za něj.

V Bookchinově pojetí nestojí společnost a příroda proti sobě. Společnost je rozvinutím přírody a jejích možností. Je ovšem pochopitelně třeba, aby se nestavěla vůči přírodě jako konkurentka, soupeřka, ale aby se s ní vzájemně doplňovala a sama se jí do jisté míry připodobnila. Jestliže v přírodě existují ekosystémy a v nich fungují vztahy harmonie dosahované vzájemným doplňováním různých složek, je třeba, aby rovněž společnost byla schopna dosáhnout harmonie v různosti a ne, aby byla ovládána konkurencí, vzájemným bojem, který ničí onu společnost stejně jako její přírodní prostředí.

Existuje ale ještě jeden důvod, proč je anarchismus pro ekologické hnutí přitažlivý – představuje totiž negaci myšlenek a institucí, které podle Bookchinova přesvědčení přivedly společnost k ekologické zkáze. Ať už se jedná o křesťanství s jeho důrazem na věčnou duši stavěnou proti pomíjivému pozemskému světu, o kapitalismus s jeho základem v konkurenci, která motivuje k ekologické bezohlednosti, nebo o státní socialismus, pro nějž ničení životního prostředí představovalo jednu z mála oblastí, v nichž se mu podařilo západní kapitalismus „dohnat a předehnat“. A jedná se koneckonců také o stát, který soustředil síly člověka do hierarchické struktury vztahů, již napřel mimo jiné i proti přírodě, a rovněž jde o patriarchát, v němž podmanění žen podle mnohých přímo souviselo s odcizením od přírodního světa.

Ekologie ovšem pro Bookchina zároveň představovala výzvu ke změně orientace revolučního hnutí a k odklonu od některých dle jeho názoru přežilých filozofií a strategií, zejména marxismu a anarchosyndikalismu. Podle jeho názorů, které se ovšem také v průběhu času různě vyvíjely, je třeba přijít s novými strategiemi, které budou bezprostředněji odpovídat na novou situaci. Na prvním místě to je zaměření na bezprostřední okolnosti našich životů, na změnu našich způsobů života a životních stylů. Hlásáme-li myšlenky svobody, musíme se snažit žít co nejvíce v jejich duchu. Bookchin rovněž zdůrazňoval přesun důrazu od pracoviště na místo bydliště. na sousedskou pospolitost. Právě zde by se měli anarchisté snažit iniciovat místní aktivity, které budou konfrontovat lokální ekologické problémy a zároveň se stanou základem samosprávných struktur. Bookchin vyzývá k intervenci v místních orgánech ve snaze o jejich přeměnu v nástroj vůle lidí a řešení problémů zdola. Tento jeho přístup bývá označován jako libertariánský municipalismus.

* * *

Sociální ekologie je vesměs pokládána za velký přínos anarchistickému myšlení, a to i autory, kteří nesouhlasí s jednotlivostmi v Bookchinových názorech nebo si narozdíl od něj nemyslí, že ekologická problematika učinila některé tradičnější formy anarchistické aktivity neaktuálními, zejména činnost v odborech.

Z vážných kritik lze uvést názor Kouly Mellose, že Bookchin při svém rozumění přírodě do ní značnou měrou spíše projektuje své anarchistické názory a přisuzuje přírodě vlastnosti svých politických ideálů. Vlastně zrcadlově opačná, ale velmi podobná je kritika anarchistického historika Petera Marshalla, který zdůrazňuje, že společnost nelze modelovat podle přírody. Ta je někdy velmi krutá a tvrdá, „nelidská“, a neexistuje důvod, proč by se jí v tom měla lidská společnost přizpůsobit (dodejme ovšem, že do těchto důsledků také Bookchin ve svých úvahách o vztahu společnosti a přírody nikdy nezašel, právě naopak důsledně polemizoval se autory, které vnímavost k ekologickým problémům vedla k jakýmkoli podobám misantropie nebo antihumanismu).