Pokud jde o východní proudy, bývají určité anarchistické prvky nalézány u těch směrů, které nejsou náboženstvími, ale spíše duchovními filozofiemi. Tak někteří autoři nacházejí souzvuk mezi taoismem a pozdějším anarchismem. Taoismus přitahuje svým důrazem na neustálou proměnu věcí, na malá společenstva a také svým odporem k násilí. Inspirativní byl rovněž kritický přístup k jakékoli moci, snaha o změnu na úrovni lidských jedinců. Inspirativní se mnohým zdá být rovněž buddhismus se svým nelpěním na věcech a důrazem na osobní osvícení každého člověka. Tento přístup totiž mohl podle mnohých pomoci vyvázat lidské individuum z moci světských autorit.
Někteří autoři také nacházejí vzor pro anarchismus v prvotním křesťanství. Alternativní pospolitost křesťanů se snažila – v opozici vůči pohanské státní moci Říma – řídit svými vlastními principy, které nebyly vymáhány jinak než morální autoritou (spojenou ovšem s hrozbou posmrtné sankce). Jejich společenství se měla řídit principem vzájemné lásky; poslušnost vůči zákonu zjeveného Bohem stojícím mimo tento svět představovala zdroj nonkonformismu vůči mocným na tomto světě. Pozice křesťanství se pochopitelně zcela změnila, když se stalo nejprve zrovnoprávněným a posléze státním náboženstvím, když posléze představovalo v jistém smyslu svorník postřímské společnosti a když ve středověku ztělesňovalo zdroj a zároveň protipól světské moci.
Jestliže se tehdy křesťanství v různých podobách, ale s jednotnou církevní organizací a též jednotnou shora vynucovanou ideologií/věroukou stalo zcela převládajícím obrazem světa, vyjadřoval se sociální odpor velmi často v jeho rámci. Nesouhlas s názory oficiální církve byl často úzce spojen s kritikou jejích praktik, kacířství s úsilím o společenskou změnu. Odpor ke středověké oficiální společnosti byl často motivován zjitřenou náboženskou představivostí, která se družila se společenskou kritikou – církev a světská moc, které se zpronevěřovaly Božím přikázáním, představovaly Antikrista, jemuž bylo třeba čelit násilím, které je zároveň předzvěstí druhého příchodu Kristova a nástupu tisícileté, respektive věčné říše lidské rovnosti a blaženství. Tento přístup ústil i v určitých projevech pospolitého způsobu života podle komunistických principů a také v až revoluční bojovnosti. Jindy se ovšem prostě společenská kritika vyjadřovala v náboženských termínech; nejvýrazněji to nalezneme u českého autora z 15. století Petra Chelčického, který s poukazem na biblickou rovnost lidí před Bohem zpochybnil učení o „trojím lidu“, tedy středověké dělení lidí na bojovníky/šlechtice, kněží a zemědělce/poddané. Chelčický tento přístup výslovně spojil s naprostým pacifismem, vycházejícím z evangelia. Úplné odmítnutí násilí bylo na jedné straně dalším výrazným zpochybněním středověké společnosti s její silnou rolí válčení, na straně druhé to ale odzbrojovalo i samotné kacířské hnutí, které tedy nemohlo konfrontovat moc a namísto toho mu nezbylo než přebývat v malých či větších skupinách na okraji společnosti a být závislé na její toleranci.
Náboženskými myšlenkami byli inspirováni i levelleři a diggeři v anglické revoluci v sedmnáctém století. Ti radikálně zpochybnili v revoluci beztak otřesený stát, stejně jako právní systém a soukromý majetek. Požadovali právo na obdělávání ladem ležící půdy a zakládali své komuny bez jakékoli vrchnosti s tím, že jediným zákonem panujícím nad sobě rovnými jedinci má být nábožensky pojímaná spravedlnost.
I po vzniku organizovaného anarchistického hnutí s jeho jasnou kritikou náboženství jakožto znesvobodnění a obluzení lidského rozumu ovšem nalézáme syntézu odmítání jakékoli vlády s náboženskými myšlenkami. Jejím nositelem byl na přelomu 19. a 20. století ruský spisovatel Lev Tolstoj. Vládnutí se pro něj rovnalo násilí, které je zásadně protichůdné morálnímu odkazu různých náboženských systémů. Proto bylo podle něj třeba odmítnout vládu a vrátit se k prvotní prostotě soběstačných zemědělských komun řízených namísto násilí principy rovnosti, spravedlnosti a především poslušnosti vůči etickým principům vycházejícím z náboženství.
Návaznost na podobné myšlenky se objevila ve třicátých letech 20. století v okruhu časopisu Catholic Worker a jeho hlavní autorky Dorothy Day v USA. Spojení sociální angažovanosti s křesťanstvím zde vedlo k názorům blízkým anarchismu. Katoličtí dělníci přitom dokázali zdůvodnit, proč odmítají autoritu světského panství a přijímají autoritu Boha: stát si lidé nevybrali, „narodili jsme se do něj a nemohli jsme si od toho pomoci, zatímco Boha jsme přijali ze své vlastní vůle“.
* * *
Většina anarchistů má dvojaký postoj ke svým nábožensky orientovaným předchůdcům a velmi kritický postoj ke svým náboženským souputníkům. Pokud jde o domnělé předchůdce, různé kritiky moci a vzpoury proti autoritám jsou sice hodnotnou tradicí lidských dějin, ale jejich přiřazování k anarchismu může přispět k jejich zkreslení, k setření specifik doby a místa.
Anarchismus se navíc kriticky stavěl k základu náboženství, ke vztahování se k něčemu ne rozumem a poznáním, ale vírou. Nejen, že důvěra v nějakou vyšší bytost a podřízení jejímu panství a soudu znamenala pro anarchisty dobrovolné sebeponížení a rezignaci na to, být sám pánem a soudcem svého konání. Ve společenské realitě pro ně představovala sankci pozemské autority a panování jiných lidí, kteří se odvolávají na panství Boha či Bohem daný řád. Anarchisté byli ochotni ocenit některé hodnoty křesťanství, zejména to, že položilo základ individualismu důrazem na každou jednotlivou duši, což v určitých společenských a historických souřadnicích umožnilo autonomní vztahování se k moci. Pro některé mohl být s četnými výhradami atraktivní pospolitý život některých křesťanských obcí. Zároveň však v náboženském základu tohoto života byla shledána nebezpečná a nepřijatelná autorita, opřádající jedince novými a vysoce nebezpečnými, i když zdánlivě nenásilnými a zvnitřněnými pouty. Slovy Voltairine de Cleyre: „Křesťanský ideál chybil, protože ke svému vznešenému komunismu, ke svému učení o úplné rovnosti připojil duchovní tyranii, která se snažila řídit myšlení veškerého lidstva, přičemž vtiskla všem lidem znak poddanosti, vrhla na vše husté stíny ‚života žitého za účelem smrti‘ a zplodila zárodky všech ostatních tyranií.“
S tím souvisela i anarchistická kritika Tolstého a jeho následovníků. Pokud ponecháme stranou spory o násilí (které patří do části věnované anarchopacifismu), vytýkali anarchisté Tolstému, že svou představu o ideální společnosti zakládá nejen na kritice autorit (již pozitivně kvitovali a také si ji od něj velice rádi vypůjčovali), ale také moderní kultury ve jménu prostoty a venkovských zemědělských společenstev. To podle anarchistů znamenalo ochuzovat lidské bytí o mnoho moderních výdobytků, které přispěly k vyšší míře svobody člověka a rozvoji jeho možností. Slovy dobových anarchistických kritiků Tolstého, „když nám dal jakožto ideál života život bez štěstí, dává nám ještě idiota za ideál individua.“